Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lída Engelová

    Rubrika Jak já to vidím je dokonalým příkladem různosti zájmů, vkusu, lásek i nelásek, hlavně však postojů jejích autorů. Shodneme se asi jen v jednom – nikomu se vývoj v naší zemi od roku 1989 moc nelíbí. A to v mnoha oblastech včetně kultury politické i kultury obecně. Já na svém – hlavně divadelním – poli válčím především s nedostatkem profesionality, velkorysosti a noblesy.

    Možná jsou mé starosti, měřené sloganem – Máme takové politiky, jaké si zasloužíme, tudíž žijeme, jak si zasloužíme – nedůležité, vlastně luxusní. Neřekla bych. Vždyť pokaždé znovu žasneme nad dokonalostí některého literárního, hudebního, tanečního, pěveckého, činoherního, filmového či výtvarného díla. A vždycky znovu v něm kromě profesionality oceňujeme i velkorysost a noblesu. Nevěřím, že velké věci mohou vzniknout bez zázemí slušnosti, jemnosti a ohleduplnosti k druhým. A bez humoru.

    Literatura Zjasněná noc Libuše Moníkové (vyd. nakl. ARGO, překlad Jana Zoubková 2009) je poslední dokončenou knihou německy píšící autorky. A je doslova nabitá českou tematikou. Hrdě prezentuje české kulturní hodnoty, ale také kriticky reflektuje českou současnost… Pomohla jsem si citátem z přebalu knihy. Dodávám, že pro mne je tenhle literární skvost české emigrantky jedním z mála pokusů uvidět divoké proměny naší nedávné historie pravdivýma, nelichotivýma, a přesto vším, čím jsme byli a být můžeme, uchvácenýma očima.

    Měla jsem štěstí inscenovat v rozhlase texty francouzsky píšících Afričanů (Caya Makhélé Bajka o lásce, pekle a márnici, Kossi Efoui Převozníkův malý bratr, Léandre-Alain Baker Dny se vlečou, noci taky). V létě jsem se dostala ke hře Habbat Alep. Napsal ji Gustave Akakpo (všechny zmíněné texty přeložili Matylda a Michal Lázňovských). Může se zdát, že organizovat festivaly (loni již podeváté) Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, jichž byla nastudování prvních tří z uvedených her součástí, je šílený nápad. Nemyslím. Pozice malých zemí, které nikdy nebyly agresory, ale dobře znají okupaci velkými národy, zrodila plejádu autorů, kterým se – každému jinak – daří metaforicky reflektovat současnost svých světů. A ony jsou to najednou i světy naše.

    Noëlle Chatelet napsala knížku Žena vlčí mák. Po velkém úspěchu ji přepsala do divadelní podoby (překl. Jaromír Janeček). Dnes se toto křehké monodrama hraje po celé Francii i jinde ve světě. V Čechách se povedlo získat licenci na její rozhlasovou úpravu. Natočeno, odvysíláno na Druhý svátek vánoční 2009. Reprízy by neměly uniknout nikomu, kdo nevěří na hodinový monolog, řešící JEN soukromé milostné vzplanutí sedmdesátileté dámy. Vzhledem k interpretaci si myslím, že se jedná o jeden z vrcholů hereckého umění paní Blanky Bohdanové.

    Hudba Na koncert orchestru Moskevští virtuózové pod vedením Vladimíra Spivakova jsem jela do Brna. Pověst o dokonalosti tohoto světoznámého smyčcového tělesa nezklamala. Závěrečné minuty koncertu, ve kterých si muzikanti pohrávali nejen se svými nástroji, ale i se svými hlasy, byly fascinující.

    Divadlo Nedávnou cestu do Paříže jsem motivovala především setkáním s Peterem Brookem. Tomuto neuvěřitelně vitálnímu režisérovi bude na jaře osmdesát pět let. Mám ráda dobré anglické zvyky. A Peter Brook dnes vypadá jako dobrý anglický zvyk žijící ve Francii. Jeho osobní vyjadřování má přesnost, stručnost, humor. Jeho vyjadřování jevištní je čím dál prostší. A čím dál provokativnější. Sedm herců z různých koutů světa, tedy i různých barev pleti, ale i různých náboženských vyznání, hraje inscenaci pod názvem Eleven Twelve. Autor literární předlohy Amadou Hampaté Ba je původem Afričan. Divadelní verzi jeho románu Život a učení Tiermo Bokara – mudrce z Bandiagory napsala Marie Helene Estienne a Peter Brook. Ba je známý především svým výrokem na konferenci UNESCO: Když v Africe zemře vypravěč, je to, jako by zanikla celá knihovna.

    Brook inscenuje tento text–disput v kombinaci velmi rafinovaných, současně však jednoduchých divadelních prostředků. A s jemným humorem. Konečně jsem na divadle viděla svůj splněný režisérský sen: v jednu chvíli se sejdou dva učitelé-mistři různých náboženství, tři, čtyři minuty chodí kolem scény a neslyšně rozmlouvají. Smysl tohohle ticha je však po všem, co mu předcházelo, zcela srozumitelný. Inscenace se hraje v divadle Bouffes du Nord, dotovaném Francií, v anglické verzi s francouzskými titulky. V českých divadlech mi udělala radost inscenace činohry ND Mikve v režii Michala Dočekala. Tady je všechno, co tvoří inscenaci, lepší než hra sama, ale vůbec to nevadí. Moc se mi líbil Lorcův Dům doni Bernardy z Činoherního studia v Ústí nad Labem (režie Dodo Gombár) a zcela nedávno Muž bez minulosti v Dejvickém divadle (režie Miroslav Krobot).


    Komentáře k článku: Lída Engelová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,