Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Masaryk, lži a Libuše

    Bedřich Smetana obětoval nadosobní ideji národa a vlasti celý svůj umělecký život. Možná s ním mohl naložit lépe. Libuší však dal českému divadlu velkolepé dílo oslavující českou státnost – pravda, na půdorysu nepříliš vydatné milostné zápletky, která supluje (aby to vůbec mohlo na divadelní prkna) jakýsi náznak dramatického děje. Byl si dobře vědom limitací, jež tím na své dílo uvalil, řka, že dává své slavné tableau, hudebně dramatické uživotnění, Národnímu divadlu ku slavnostem celého národa. Takové příležitosti nenastávají každý den ani každý rok. Letos nás jakési jubileum zaskočilo. V méně vhodnou dobu ta JEDNIČKA následovaná DVĚMA NULAMI mohla těžko přijít. Nepříjemně kulaté výročí však nelze obejít, a čile se hned třikrát vynořil přízrak Libuše – v Praze, Brně a Ústí nad Labem. Nejde tu o nějaké nedorozumění?

    V prostoru výstavní haly hraje opera Národního divadla v Brně Libuši jako politické oratorium FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Orwellovské absurdno čouhá z juchání, jímž doufáme aspoň na pár dní překrýt svou hanbu za marasmus, ve kterém musíme žít. Či lépe: jejž jsme si sami přivodili. Kdyby měl pravdu Masaryk svým Státy se udržují ideály, jimiž vznikly, pak nemáme sebemenší morální nárok hlásit se k čemukoli, co stálo u zrodu první republiky. Náš marasmus je o to hlubší, že v něm nevězí jen vrcholná politická reprezentace, ale především – smíme to slovo vůbec použít? – celý národ. Nejenže naši vrcholní politici alias kremelští lokajové lžou, jako když tiskne, ale až příliš mnoho lidí nad tím mávne rukou: Tak lžou. No a co?

    Pohanský dávnověk

    V severočeské metropoli se oddali střídmě jednoduché vizi pohanského dávnověku pro školy a dům, tlačeni skrovným rozpočtem. Velmi nenáročná výtvarná podoba (Josef Jelínek) připomíná papundeklové výpravy z někdejšího Divadla Jiřího Wolkera, ale je šikovně multifunkční a umožňuje rychlé proměny scény – piedestal pro vladařské aktivity Libušiny či ve druhém aktu podstavec pro mohylu, do nějž ze všech stran ústí schody. Pak už jen domalovaný horizont se stříbropěnnou Vltavou či zlatistými stadickými lány. Z režie Andrey Hlinkové vyzařuje absolutní respekt k předloze – omezila své ambice na ilustraci, jednoduchý ornament a doslovnou realizaci textu.

    V Ústí mají s Libuší dávnější zkušenosti, dokonce ji zde zpívala v roce 1960 i Naděžda Kniplová, jedna z jejích nejlepších představitelek. Letos tu svou letitou roli předvedla Eva Urbanová a lze akceptovat pouze závěrečnou věštbu, a to ještě s přimhouřením obou uší. Přežít samu sebe, svůj fyzicky náročný způsob zpěvu, včetně tvrdých nasazení, dokáže Urbanová i v závěru zřejmě jen díky tomu, že je dostatečně odpočatá. Vedle Richarda Haana, který stále ještě dokáže zazpívat Přemysla na úctyhodné úrovni, mne zaujala milenecká dvojice Chrudoše a Krasavy v energickém a výrazném vokálním projevu Zdeňka Plecha a Michaely Katrákové. A také Pavel Vančura jako výborně deklamující Lutobor. O hře orchestru pod bezradnou taktovkou Miloše Formáčka (nastudování Milan Kaňák) snad lépe nemluvit. Ústecké divadlo je jedno z nejlepších u nás, pokud jde o přirozenou akustiku – ještě kdyby si tak pořídili orchestr, který ustojí, že je mu tu slyšet až do střev. Iluze – za současné situace.

    V Národním divadle v Praze stvořili živé obrazy ve zlaceném rámu, v titulní roli zcela vlevo Iveta Jiříková FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Temný dávnověk s vyšším rozpočtem

    Pražské nastudování má jeden nesporný primát: úroveň orchestrálního nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka. S podobným barevným laděním někde v oblasti teplých tónů mezi okrovou a žlutohnědou se však na jevišti pražská Libuše od ústecké nijak zásadně neliší. Jen výrazně vyšším rozpočtem. Andrea Hlinková ani Jan Burian zhola ničím nepřispěli k letošnímu výročí ani k „problému Libuše“ z pohledu soudobé operní režie. A že to je problém palčivý, s napjatým očekáváním vyhlížející nějaké výrazné režijní gesto. Krotké mizanscény, v podstatě jen choreografické aranže budované s režijní rutinou, místy působí únavně, zato s pečlivou ilustrativností vytvářejí zhola zbytečné sémantické dublety. Temný dávnověk nejen v mytickém námětu, ale i v Burianově operní režii, která je bez názoru, bez nápadu, bez výkladu. Kapka ironie, jež tu a tam rozpačitě skane (zatvrzelý beran ve stadické scéně, jenž musí být odnesen, či samoorající rádlo), nemůže mnoho zachránit, stejně jako neustále proměnlivá scéna Daniela Dvořáka, vměstnávající veškeré dění do zlatého rámu živých obrazů. K lepším momentům naopak počítám scénu věštby, jež je pojata abstraktně (revuálka z opalizujících LEDek) a vrhá své proroctví symbolicky přímo do publika.

    Hudebnímu nastudování lze vytknout snad jen někdy trochu silnou dynamiku, která již tak přebujelé instrumentaci Libuše moc nepomůže. Iveta Jiříková podává velmi dobrý výkon, jejž sice nezdobí vyrovnanost ani srozumitelnost slova, ale dramatická síla rozhodujících tónů nelehkého partu je mimo diskusi. Oproti Urbanové se po velmi dobrém začátku už jen propadala do hlasové únavy, která ovlivnila hlavně závěr opery. Technicky suverénně zvládnutý Přemysl Svatopluka Sema nijak nenadchne, nejde-li zpěv k srdci. Krasava Petry Alvarez Šimkové postrádala vášnivý výraz, Stanislava Jirků jako Radmila spíš hrála, než zpívala. Ostatní mužské postavy byly ztvárněny vcelku na přijatelné úrovni.

    Politické oratorium

    V Národním divadle v Brně podává režisér Jiří Heřman Libuši jako politické oratorium. Režie překypuje nápady a silným výkladem. Není příliš originální autorským rukopisem (po Wilsonovi nebo Morávkovi – co je dnes v divadle originální), ale je za ní cítit jasný autorský názor, byť spíše politický než umělecký. Právě takové Libuše je dnes na českém jevišti třeba, natož k letošnímu jubileu. Celkově velmi zdařilá inscenace je pozoruhodná i tím, jak se dokázala vypořádat s prostorovým handicapem haly P v areálu Výstaviště. I na vzdálenost kolem 50–70 metrů od orchestru dokážou pěvci, dokonce i výborný sbor, udržet souhru a až na několik míst výrazněji nevypadávat z rytmu. Přesto, při veškerém porozumění situaci, kterou musel Heřman řešit: odsunutí orchestru do pozadí napravo není dobrý nápad. Zvláště v Libuši, kde je orchestr významným komentátorem příběhu. Příliš mnoho orchestrální motiviky tak zaniká, dokonce klíčové leitmotivy jsou utopené v dáli – jen proto, že režie se cítí být důležitější než cokoli a orchestr, který režijnímu záměru stojí v cestě, se prostě odsune na vedlejší kolej. Dobře, měkce hrající orchestr pod taktovku Roberta Kružíka byl zbaven své důležité role a místa, jež mu Smetana v Libuši přidělil. Příliš odvážné řešení vzhledem k tomu, že hudba v Libuši představuje zdaleka nejcennější složku.

    Ale odvážné je také to, že se pod plnou palbou reflektorů odehrává absolutní politikum. Heřman prezentuje svůj výklad cesty, již tento národ ušel za posledních sto let, se všemi peripetiemi. Prezentuje svůj komentář k ní a tím naprosto čitelně své politické přesvědčení. Snad až příliš čitelně. Tedy, ne že bych s ním nesouhlasil. Heřmanovým hlavním nástrojem jsou jevištní postavy všech prezidentů od Masaryka po Zemana. Operní spor dvou bratří je tu synekdochou celé naší vykolejené a rozhádané společnosti. Rozkolník Zeman našeptává Chrudošovi zášť, Havel vede Šťáhlava ke státotvornosti a pokoře. Prezidenti se i jinak snaží zasahovat do široce koncipovaného hemžení a pinožení, rozprostřeného na zdánlivě nekonečném nedivadelním prostoru. Ne vždy se ho podaří zvládnout, ne vše vyjde. Ale je to naprosto aktuální živé divadlo. Sokolská scéna s výborným Romanem Hozou (Radovan). Alžběta Poláčková jako uvěřitelná Krasava, stejně jako Lucie Hájková v titulní roli. Komunističtí prezidenti jsou nakonec zahnáni do kouta. Masaryk na koni medituje. Ideály humanitní. Pravda je konečným kritériem všeho. Masaryk možná patří do Libuše víc, než si myslíme. Paradoxně jako potírač pravosti Rukopisů, z nichž celá Libuše vzešla. Antipod toho šejdíře Hanky (termín Jana Gebauera). A všech lhářů – ti obrozenští volali: Kdo nelže, je zrádce národa!, ti současní volají: Kdo nelže, je kretén.

    Podoba ústecké inscenace Libuše připomíná papundeklové výpravy (na stolci Eliška Weissová v titulní roli) FOTO PETR BEROUNSKÝ

    Sebemrskačství a oslavy

    Moderní věk českého národa se vyznačuje pravidelnou oscilací mezi dvěma přepjatostmi: jakýmsi až sebemrskačstvím na jedné a nekritickým oslavováním sebe sama jako „mistrů světa“ na druhé straně. Dokládá to i osud Bedřicha Smetany, jemuž už v 19. století byla přiřknuta a pak donekonečna oslavována role budiče národa. A netřeba citovat jen Zdeňka Nejedlého. I Vladimír Helfert dokázal pořádně ulítnout (Smetanovské kapitoly, 1917). A Mirko Očadlík a Přemysl Pražák a další. Smetanova Libuše, jejíž hudební hodnoty jsou nemalé, je tak odsouzena do stacionární role oslavného emblému, jakmile se jen vynoří trochu zakulacené výročí – jinak nemá šanci. A ani do světa nikdy příliš velkou díru neudělala a neudělá – důvodem je mimo Česko těžko únosný, strnule patetický, oslavně vzkypělý, sebeoslavný sloh. Tento světový unikát nezměrné umělecké ceny že nám závidí celý svět? Že ani největší národy se nemohou pochlubit takovým skvostem? Pokud by to i byla pravda, pak odpověď je nasnadě: žádný národ nemá takovou obsedantní potřebu si neustále, i po tisíci letech své existence, masírovat své národní ego. Alespoň v oblasti umění je česká Libuše naprostý unikát.

    Český národ neskoná? On pekla hrůzy slavně překoná? Mnozí lidé při těch slovech plakali, v Brně i v Praze (snad i v Ústí, ale tam jsem jim z poslední řady do tváří neviděl). No tak hurá. Neskoná. Češi přežijí všechno, vždyť mají jen jednoho velkého nepřítele. Sami sebe.

    Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Libuše. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová-Štefunková. Premiéra 7. září 2018 v pavilonu P na Výstavišti Brno (psáno z představení 26. října 2018).

    Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Libuše. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce Petr Zuska, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéra 14. září 2018 (psáno z představení 27. října 2018).

    Severočeské divadlo Ústí nad Labem – Bedřich Smetana: Libuše. Hudební nastudování a dirigent Milan Kaňák, dirigent Miloš Formáček, režie Andrea Hlinková, scéna a kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Jan Snítil. Premiéra 12. října 2018 (psáno ze slavnostního představení 28. září 2018).


    Komentáře k článku: Masaryk, lži a Libuše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,