Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Libuše po plzeňsku

    Ivana Veberová (Libuše) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Ivana Veberová (Libuše)
    FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Bedřich Smetana napsal, že jeho dílo „není žádná opera dle starých zvyků, nýbrž je slavné tableau, hudebně dramatické uživotnění“. Mělo prezentovat prastarou a slavnou historii utvářejícího se národa – která, jak se později ukázalo, byla založena na falzu. Smetana a jeho současníci to nevěděli, v Masarykově době bylo odkrytí a publikování faktu, že Rukopisy jsou podvrh, kvalifikováno zastánci jejich pravosti jako „vlastizrádné“. Dnes je celý spor passé a vlastně zamlčován, následky této skutečnosti jsou podle mého názoru ovšem velice významné (a trvají skrytě), nejen pro interpretaci Libuše (jejíž vnímání neulehčuje umělá starobylost jazyka, dnes značně komická – zvláště když je, jako v Plzni, podtržena českými titulky).

    Dávné menhiry FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Dávné menhiry
    FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Základním úkolem inscenátorů této opery je vytvořit věrohodné mýtické prostředí, v němž se odehraje velmi jednoduchý děj, vrcholící nikoli sňatkem Libuše s Přemyslem, ale Libušiným proroctvím, z hlediska dramaturgie díla zřetelně přidaným elementem. Plzeňská inscenace má nakročeno ke konstituování ambientu národního mýtu z mnoha směrů, jež nejsou zcela zřetelné a nesjednocují se ve výsledném účinku. Předehru doprovází animace, jejíž obsah není na první pohled příliš zřetelný: katedrála, snad vyšehradský chrám, se rozletí. Proč, co znamená destrukce? Nebo se jen podtrhuje pohanskost mýtu? (Asi podobnou funkci má mít zjevení jelena/kulturisty ve stadickém obraze, údajně boha Velese, ve výsledku značně komické.) Zvedne se opona a objeví se velký prostor, na němž je několik plastik, zřejmě menhirů. Scénografie je kinetická – pohybují se nejen plastiky, ale také podlaha jeviště, nepochybně proto, aby se prezentovalo technické vybavení Nového divadla (hydraulické stoly, jež nejsou zcela tiché) a točna. Do celkem stylově jednoznačně vymezené scénografie nezapadají kostýmy (možná z 19. století nebo fantasy literatury?), dosti nesourodé: dlouhé řízy, převážně černé, doplňují dlouhé kudrnaté paruky a bílé rukavice (i u stadických zemědělců při dožínkách – jistě, divadlo není kopie reality, ale přece jen …), jež mají zřejmě zvýraznit nesrozumitelná gesta sboru. Neustálá proměnlivost scénického prostoru přitahuje divákovu pozornost a odvádí od podstatného, totiž hudby.

    Prostor tvořený světly FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Prostor tvořený světly
    FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Spíše „věcné“ pojetí orchestrální složky, hrané bez větších agogických zvlnění a dynamických nebo barevných nuancí, zřetelně vyjevuje kompozičně technický princip hudebního jazyka díla: základem konstrukce symfonicky koncipovaného orchestrálního proudu je neustále prolongovaná harmonická kadence. Z pěveckých výkonů vyniká Ivana Veberová: provedla Libuši na velmi dobré úrovni, její výkon byl vyrovnaný, postihla a vyjádřila polohy náročné role. Potěšil také Jiří Přibyl (Chrudoš), vcelku zdařile se prezentoval i Valentin Prolat (Šťáhlav). Dosti nešťastné bylo obsazení Vratislava Kříže, který býval celkem respektovatelným Přemyslem v pražském Národním divadle před dvaceti lety; dnes už je dosti za zenitem, nepomohla mu ani značně nešikovná amplifikace. Ostatní nevybočili z očekávatelné úrovně oblastní scény. Režie se omezila na jednoduchou organizaci příchodů a odchodů, herectví nahradilo konvenční operní rozkládání rukama a podobná gesta. Jevištní podobu tak určovala prezentace technických „zázraků“ nového divadla, kulturního domu s velmi špatnou akustikou pro živou hudbu. Nutně se vnucuje dojem, že inscenace je splněním politického zadání: v Novém divadle musí Plzeň – Evropské hlavní město kultury řádně připomenout 70. výročí konce světové války.

    Vzývá se slunce i měsíc FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Vzývá se slunce i měsíc
    FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Bedřich Smetana: LIBUŠE

    Hudební nastudování a dirigent Oliver Dohnányi. Režie: Martin Otava a Tomáš Pilař. Scéna Daniel Dvořák. Kostýmy Tomáš Pilař. Dramaturgie Zbyněk Brabec.

    Premiéra 9. května 2015 v Novém divadle.

    Eva Urbanová (Libuše) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Eva Urbanová (Libuše)
    FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    • Autor:
    • Publikováno: 26. května 2015

    Komentáře k článku: Libuše po plzeňsku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,