Divadelní noviny > Kritika

Libuše po plzeňsku

Bedřich Smetana napsal, že jeho dílo „není žádná opera dle starých zvyků, nýbrž je slavné tableau, hudebně dramatické uživotnění“. Mělo prezentovat prastarou a slavnou historii utvářejícího se národa – která, jak se později ukázalo, byla založena na falzu. Smetana a jeho současníci to nevěděli, v Masarykově době bylo odkrytí a publikování faktu, že Rukopisy jsou podvrh, kvalifikováno zastánci jejich pravosti jako „vlastizrádné“. Dnes je celý spor passé a vlastně zamlčován, následky této skutečnosti jsou podle mého názoru ovšem velice významné (a trvají skrytě), nejen pro interpretaci Libuše (jejíž vnímání neulehčuje umělá starobylost jazyka, dnes značně komická – zvláště když je, jako v Plzni, podtržena českými titulky).

Základním úkolem inscenátorů této opery je vytvořit věrohodné mýtické prostředí, v němž se odehraje velmi jednoduchý děj, vrcholící nikoli sňatkem Libuše s Přemyslem, ale Libušiným proroctvím, z hlediska dramaturgie díla zřetelně přidaným elementem. Plzeňská inscenace má nakročeno ke konstituování ambientu národního mýtu z mnoha směrů, jež nejsou zcela zřetelné a nesjednocují se ve výsledném účinku. Předehru doprovází animace, jejíž obsah není na první pohled příliš zřetelný: katedrála, snad vyšehradský chrám, se rozletí. Proč, co znamená destrukce? Nebo se jen podtrhuje pohanskost mýtu? (Asi podobnou funkci má mít zjevení jelena/kulturisty ve stadickém obraze, údajně boha Velese, ve výsledku značně komické.) Zvedne se opona a objeví se velký prostor, na němž je několik plastik, zřejmě menhirů. Scénografie je kinetická – pohybují se nejen plastiky, ale také podlaha jeviště, nepochybně proto, aby se prezentovalo technické vybavení Nového divadla (hydraulické stoly, jež nejsou zcela tiché) a točna. Do celkem stylově jednoznačně vymezené scénografie nezapadají kostýmy (možná z 19. století nebo fantasy literatury?), dosti nesourodé: dlouhé řízy, převážně černé, doplňují dlouhé kudrnaté paruky a bílé rukavice (i u stadických zemědělců při dožínkách – jistě, divadlo není kopie reality, ale přece jen …), jež mají zřejmě zvýraznit nesrozumitelná gesta sboru. Neustálá proměnlivost scénického prostoru přitahuje divákovu pozornost a odvádí od podstatného, totiž hudby.

Spíše „věcné“ pojetí orchestrální složky, hrané bez větších agogických zvlnění a dynamických nebo barevných nuancí, zřetelně vyjevuje kompozičně technický princip hudebního jazyka díla: základem konstrukce symfonicky koncipovaného orchestrálního proudu je neustále prolongovaná harmonická kadence. Z pěveckých výkonů vyniká Ivana Veberová: provedla Libuši na velmi dobré úrovni, její výkon byl vyrovnaný, postihla a vyjádřila polohy náročné role. Potěšil také Jiří Přibyl (Chrudoš), vcelku zdařile se prezentoval i Valentin Prolat (Šťáhlav). Dosti nešťastné bylo obsazení Vratislava Kříže, který býval celkem respektovatelným Přemyslem v pražském Národním divadle před dvaceti lety; dnes už je dosti za zenitem, nepomohla mu ani značně nešikovná amplifikace. Ostatní nevybočili z očekávatelné úrovně oblastní scény. Režie se omezila na jednoduchou organizaci příchodů a odchodů, herectví nahradilo konvenční operní rozkládání rukama a podobná gesta. Jevištní podobu tak určovala prezentace technických „zázraků“ nového divadla, kulturního domu s velmi špatnou akustikou pro živou hudbu. Nutně se vnucuje dojem, že inscenace je splněním politického zadání: v Novém divadle musí Plzeň – Evropské hlavní město kultury řádně připomenout 70. výročí konce světové války.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Bedřich Smetana: LIBUŠE

Hudební nastudování a dirigent Oliver Dohnányi. Režie: Martin Otava a Tomáš Pilař. Scéna Daniel Dvořák. Kostýmy Tomáš Pilař. Dramaturgie Zbyněk Brabec.

Premiéra 9. května 2015 v Novém divadle.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 26. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Libuše po plzeňsku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ