Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Levínský píše Uhdemu

    Milý Milane,

    děkuji za Tvůj dopis. Stoppardova Arkádie pro mne samozřejmě vždy byla a nejspíš i zůstane ideálem, kterému se ve svém psaní snažím jaksi neohrabaně přiblížit. Poprvé jsem ji viděl v Divadle Komedie ještě v devadesátých letech, v oné Nebeského a Dočekalově Komedii, která jednou provždy formovala mé divadelní vidění a stejně jako Stoppard zůstane oním úběžníkem, ke kterému se budu vždy vztahovat.

    Ale dost pseudodojemných vzlyků rádobypamětníka! Viděl jsem v poslední době dvě skvělé hry chlapíků skoro o generaci mladších, než jsem já, a musím Ti o nich napsat. Byly to totiž dva nesmírně radostné zážitky.

    Prvním je komedie Kazimíra Lupince čili Jana Červeného Upokojenkyně. Je to kus skutečně nekompromisně vtipný od prvního písmenka, tedy už od jména autora – Kazimír Lupinec – to je přece nádherný pseudonym! Myslím, že jsme se o tom už bavili, ale se mnou je to tak, že smysl pro humor, bohužel, nemám. Z humoru vlídného se osypávám a zhoršuje se mi z něj lupénka, třeskutému humoru pak nerozumím vůbec, vyvolává ve mně nepříjemná, agresivně se projevující pnutí. Humor Červeného Lupince je ovšem mému srdci velmi, velmi blízký, přiměřeně suchý a radostně asociální. Až přijedeš, Milane, příště do Prahy, musíme si udělat společný výlet do Kladna a inscenaci, kterou Červený Lupinec sám režíruje v tamním ochotnickém divadle V.A.D., zhlédnout. Jsem zvědav, co řekneš (ne)hereckým výkonům obou hlavních představitelek – Evy Srpové a Heleny Kolářové. Já jimi byl unesen!

    Druhá hra, která mne rozesmála až k slzám (smím-li si pomoci ukrutným klišé), je vtipná snad ještě nehorázněji. Tomáš Dianiška napsal Mlčení bobříků o skautské vedoucí Bedřišce Synkové, která byla v politickém procesu v roce 1953 odsouzena k desetiletému žaláři. V roce 1957 pak sochařka Marie Uchytilová-Kučová podle fotografie Synkové vytvořila ikonickou československou korunovou minci s dívkou sázející lípu, která platila až do roku 1993.

    Dianiškův nápad napsat hru o Synkové považuji za skvostný. A aby toho nebylo málo, přichází Dianiška hned vzápětí s dalším grandiózním nápadem. Komunistické zrůdy padesátých let předvádí radostně a zcela v řádu věci jako krvežíznivé zombie sající z hrdel skautů spících ve stanech s podsadou. Jan Frič vše režíruje trochu jako béčkový či céčkový horor, a přestože bych Ti to prozrazovat neměl, nemohu si pomoci, ano, nakonec dojde i na motorovou pilu. A když se výfukové plyny z motorové pily smísí s potleskem publika, je závěrečná atmosféra v sále dovedena k dokonalosti. A samozřejmě herci – všichni čtyři jsou naprosto přesní. Osobně mne nejvíc pobavila Barbora Kubátová. Znám ji jako zvídavou myšičku Piki z inscenace libereckého Naivního divadla, v Bobřících předvádí svůj herecký talent v perspektivě trošičku odlišné a její milostná scéna s bustou Gottwalda je prostě nezapomenutelná.

    Když už píšu o hercích, nemohu nezmínit poslední premiéru, kterou jsem viděl, a to Oblomova v Dlouhé. Už dramatizace Hany Burešové a Štěpána Otčenáška směřuje k vytvoření výjimečné herecké příležitosti pro Michala Isteníka. A Isteník se jí zhošťuje se vší parádou – v jeho repertoáru najdeme snad všechny herecké kudrlinky, co jich svět vymyslel, diváka si vodí zleva doprava a zase zpátky, a mohu-li mluvit za sebe, tak jsem mu to žral i s navijákem od první minuty do poslední. A stejně tak mne zcela přesvědčila Veronika Lazorčáková jako Olga, ambiciózní snaživka, která by dokázala pohnout světem, jen Oblomovem ne. Nejdříve naivní, pak křehká, nakonec zraněná, ve všech polohách dojemně krásná. Celá inscenace je režijně i herecky řemeslně perfektně zvládnutá – a přitom v žádném případě nejde o samoúčelné řemeslo, dlouho jsem se neidentifikoval s divadelní postavou tak, jako s Isteníkovým Oblomovem.

    Děkuji za první scénu naší společné hry! Přečtu si ji, jen co si trochu zdřímnu.

    Měj se krásně, Milane! Srdečně Tě zdravím

    René


    Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,