Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Levínský píše Uhdemu

    Milý Milane,

    děkuji za Tvůj dopis. Jsem moc rád, že Tě úvod naší hry inspiruje, tedy inspiruje k tomu, abys ho napsal jinak. Souhlasím s Tebou, že v principu jediné, s čím můžeme pracovat, je vývoj hlavní (a v podstatě jediné) postavy. Já si to představoval tak, že se z drsné slupky vylíhne něžné poupátko, ale jistě to lze provést i jinak, třeba přesně naopak.

    S názorem Bořivoje Srby hrát se mají jen současné hry samozřejmě souhlasím. A přijde mi skvělé, že máme režiséry, kteří se tohoto principu drží a aplikují ho ještě důsledněji, tedy uvádí pouze české premiéry (myslím teď zejména na svého přítele Petra Štindla). Tím nechci zatracovat žádného z Fortinbrasů s kulometem ani teroristu Verchovenského… Ani jeden z nich mne netrápí, jsou vlastně svým způsobem docela roztomilí. Mnohem víc mi leze na nervy, když moderní přístup k Shakespearovi spočívá v tom, že se na jeviště vodí děti a zvířátka.

    Činím-li takové zásadní prohlášení, tedy že by se měly hrát pouze současné hry a k čertu že s klasikou, nemohu si nevzpomenout na večírky, které v devadesátých letech pořádal Jirka Ježek, český filosof a majitel nakladatelství Ježek. Naše debaty byly dosti soutěživé (používám eufemismus) a vždy stejně strukturované: každý týden jeden z nás přinesl problém či téma, přičemž pozici, tedy „ano“ či „ne“, si vybíral ten druhý. Zásadní v této debatě tedy byla celotýdenní příprava, člověk musel vymyslet otázku tak, aby byl schopen zastávat oba názorové póly, předem totiž nevěděl, kterou stranu si jeho názorový oponent vybere a která zbude na něj.

    Takže si teď dovolím zahrát tuhle hru sám se sebou a dát si alespoň dva příklady, které přinejmenším problematizují mé předchozí tvrzení o nutnosti uvádět současné hry. Má první námitka souvisí s uváděním v původních zemích oceněných, zahraničních her. Proč je asi nějaká hra, řekněme v Německu, oceněna? Nejspíš je dobrá, ba co víc, asi rezonuje se situací ve společnosti, prostě aktuální kousek, že. To je dle mého názoru případ třeba nyní v Čechách hojně uváděné (skvělé!) hry Felicie Zeller Rozhovory s astronauty, která se věnuje, zjednodušeně řečeno, situaci ukrajinských au pair, jejich tureckých milenců a německých matek dosti zralého věku. Sám jsem byl do tohoto světa vržen v létě 2000, když jsem se přestěhoval do bádenského Freiburgu a začal navštěvovat německé jazykové kurzy ve Volkshochschule kousek od nádraží. Mimo mne tam bylo jedenáct au pair ze zemí bývalého Sovětského svazu, čtyři řidiči ještěrky původem z Mali a čtyři kosovští azylanti pracující na hlavní poště. Do komunity au pair jsem okamžitě zapadl, je to fascinující svět, svět sám pro sebe, plný nakupování, lásky, dětí, ponižování a já nevím čeho ještě, přičemž se ví, že za rok vše skončí a od září začne znovu v jiné rodině… K tomu vztah německých matek, které odložily svá tvídová saka a národnostní předsudky, ale jejich představa o výkonnosti a pracovitosti se s představou dvacetiletých au pair z východu až tak zcela neshoduje. Podle mne fascinující téma na divadelní hru nebo na doktorskou práci ze sociologie. Proč ovšem uvádět takovou hru v Čechách, je mi, bohužel, zcela nejasné. Au pair zde nepracují, německým pocitem viny zrovna netrpíme (naopak, stále se cítíme spíše dějinnou obětí) a ani tureckých milenců v silných vozech Audi tu nemáme až zas tak úplně moc, bohužel. A ani v obecné rovině zápletka nefunguje: je-li v Německu otázka, zdali zaměstnávat služku opravdovým morálním dilematem, v Čechách je to jen a pouze otázka peněz – nebo jsi snad slyšel, že by se někdo pohoršoval nad tím, že si kolega z práce nechává doma uklízet?

    Mluvil-li jsem o tom, že nejsem přítelem úprav klasických textů, pak i zde mám silný argument proti sobě samému. Jedním z mých největších divadelních zážitků loňského roku bylo odpoledne Divadla koňa a motora na žižkovské Klinice, zejména jejich Othello is black. Othello je tak trochu Cikán a trochu Slovák, herci hrajou a lezou na špinavý Škodě Forman, teď zrovna na Klinice, ale léto předtím na Rumbursku a vůbec v divnejch Sudetech, po vesnicích, přičemž se z toho opravdu nedělá věda a už vůbec ne umění, celý je to silný a autentický, i když je to vlastně Shakespeare. Aďa Kubištová, Marie Švestková, Šimon Spišák i Michal Hába jsou zarputilí a krásní a já jen doufám, že je budu moci potkávat stále častěji.

    Vždycky mne těší, když prohrávám argumentační boj sám se sebou. Protože to znamená, že ve stejné chvíli vlastně tak trochu vyhrávám. Jestli to vše nějak nesouvisí s naší výchovou k marxistické dialektice.

    Určitě ne! Minimálně v tom se jistě mýlím. Těším se na nový začátek hry a srdečně zdravím

    Tvůj

    René


    Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,