Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Levínský píše Uhdemu

    Milý Milane,

    děkuji za Tvůj dopis. Nového Kunderu si koupím a přečtu. Když píšeš ve svém posledním dopise, že ministr obrany nemusí být voják, já myslím, že nejenže nemusí, ale že by jím ani být neměl. Což nemyslím jen proto, že mluvíme o silovém resortu, stejně tak jsem přesvědčen, že by rozhodnutí o případné výstavbě jaderné elektrárny nemělo přijímat grémium kvantových fyziků. (Což říkám jako absolvent fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské a velký zastánce jaderné energetiky.) Odborníci nechť se snaží veřejnost o své pravdě přesvědčit ve veřejné diskusi, v konečném rozhodnutí už musí hlas každého vážit stejně, ať už se jedná o demokracii nepřímou, či přímou. Je třeba si připustit, že každý z nás prosazuje (s nejlepšími úmysly) svou odbornost, objektivity nejsme schopni. A pak to dopadá jako v experimentu, v němž lékaři různých oborů obdrželi identické diagnostické podklady jisté skupiny pacientů. Návrh léčby vycházel mnohem více z odbornosti lékaře než z předložené diagnózy. Chirurg by jednoduše řezal a řezal, padni komu padni. Prostě: z máločeho mám takovou obavu jako z tzv. vlády expertů – ve své podstatě se nejedná o nic jiného než o vládu kozlů zahradníků.

    Jinak jsem byl během čtyř týdnů od svého posledního dopisu poměrně kulturně aktivní, navštívil jsem, pokud správně počítám, šest divadelních představení a dvě filmové premiéry. Myslím, že nejvíc by Tě zaujal rumunský DJANGO – film AFERIM!. Několikrát jsme se společně bavili o humoru a smyslu pro humor, zajímalo by mne velice, zdali by Ti přišel AFERIM! vtipný (jsem přesvědčen, že by Ti přišel vtipný velice, ale mohu se samozřejmě mýlit, my matematici nejsme zrovna znalci cizích duší). Vše začíná úchvatným úvodním monologem četníka o moru a dál je to jen lepší a lepší – slova se opulentně řinou a četníkovy pseudofilosofické úvahy se nesou černobílou krajinou Valašska jako politický manifest. To nejlepší přijde na konec a je to bojarova čepice. To je prostě vtip tak radostně poťouchlý, že jsem se v kině neudržel a řičel smíchy jako pubescent. AFERIM! je tak krásný, až se trochu šklebí, tváří se zemitě a opravdově a přitom je to hlavně velká literatura. Vydržel jsem v kině i celé titulky a mé podezření bylo potvrzeno – dialogy ve filmu jsou citovány z klasických děl rumunské literatury. A ještě jedna věc – film vznikal v české koprodukci, tím koproducentem byl Jiří Konečný a já mu tímto ještě jednou děkuji za zcela výjimečný zážitek. Určitě se běž, Milane, na AFERIM! podívat!

    Z představení, která jsem viděl, mi největší radost udělal Čert a Bára – předpremiéra Jirky Jelínka v hradeckém Draku. A zase je to o vtipu, i když jde o typ humoru tak vzdálený snímku AFERIM!, jak jen je možno. Nemám rád vtipy pro dospělé v představeních pro děti, považuji to za projev nezralosti tvůrce (čímž nechci říct, že v mých hrách pro děti vtipy pro dospělé nejsou, naopak, zrovna já jsem v tomto směru typickým příkladem exhibicionisty, který si až příliš často nedokáže pomoci). Jelínkovo představení je ale v tomto ohledu úplně čisté, skutečně dětsky radostné. Já mohu jen doufat, že k tomu jednou též dospěji. V titulních rolích čerta a Báry excelují Václav Poul a Johana Vaňousová. Václav spojuje nespojitelné, on je tím loutkářem, který dokáže oživovat předměty se zručností chirurga a vůbec být dokonalým scénografovým fámulem (nevím, zdali se to doneslo až do Brna, DRAK je ve skutečnosti zkratka znamenající Divadlo rychlých karabin), aby se o vteřinu později proměnil ve skvělého činoherce. Johana mu v obém sekunduje více než zdatně a společně jsou zcela k zulíbání.

    A do třetice o humoru: v Kavárně Liberál promítal Bohdan Holomíček. Viděl jsem dva sety, první s 1200 fotografiemi významných českých fotografů (od Hníka, přes Horáčka k Dernerové, set trval asi 20 minut), druhý poloviční, směs tváří spojených spíš technicky (fotografováno – snad – obyčejným digitálním kompaktem): 1800 obličejů za půl hodiny, tedy za 1800 vteřin. A všechny ty obličeje se usmívaly, spíš smály, čišela z nich radost nebezpečně nakažlivá, ukrutně nakažlivá. Tak přiznejme si sami, jak se tváříme, když na nás Bohdan míří fotoaparátem. Šel jsem pak k baru a cenil zuby na každého, kdo se ocitl v mém zorném úhlu. Nasliboval jsem zas spoustu věcí, ale jen co budu mít minutku, věnuji veškerou svou aktivitu požadavku, aby terapie Bohdanovými fotkami byla uznána lege artis v případě všech psychických trablů, od trudnomyslnosti až po zoufalost.

    Uvidíme se v Počernicích, Milane – těším se!

    Srdečně Tvůj

    René.


    Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,