Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Levínský píše Uhdemu

    Milý Milane,

    děkuji Ti za Tvůj poslední dopis. Ne snad, že bychom s dopisováním měli přestat, pevně věřím, že si budeme psát dál, a hlavně, že napíšeme tu hru pro Jitku, ke které jsme se letos skoro nedostali… Doufám tedy, že jedinou změnou v našem písemném vztahu bude to, že mne nebude o dopisy upomínat Josef Herman, kterému se tímto za svá věčná zpoždění veřejně omlouvám.

    Zrovna dnes mi píše Herman z Berlína. Nemyslím, že by bylo úplně fér, že si někdo užívá Berlína a někdo jiný zatím musí pracovat ve Vysočanech, ale svět asi fér není, že. Ne, že bychom tu ve Vysočanech měli úplně špatné hospody, to ne, ale jestli mám nějakou hospodu opravdu rád, tak je to Henne v berlínském Kreuzbergu. Zavedl mne tam kdysi skvělý bohemista Stephan Kruhl a od té doby zajdu do Henne na kuře a pár piv pokaždé, když jsem v Berlíně. Mimo těch tradičních německých laskomin je to hospoda přitažlivá též svým příběhem (ano, všechno musí mít dnes svůj příběh). Henne totiž stojí přesně na hranici západního Berlína, už chodník za okny patřil do východní zóny, a protože východoněmecký režim byl tak velkorysý, že berlínskou zeď nepostavil přesně na hranici pásma (čímž by zazdil okna Henne i celého domu), ale o dobré tři metry dál, stal se onen chodník pod okny na téměř třicet let de facto součástí Západu, jakkoliv de iure patřil státu dělníků a rolníků. Hospoda se tak stala zejména koncem šedesátých let nesmírně populární mezi německou levicovou mládeží, neboť při případném příchodu policie stačilo pohodlně prolézt oknem na chodník a policii se v klidu vysmívat, neboť na chodník už policie nemohla – není přece možné, aby policie zasahovala na území cizího státu, že. Přijde mi to jako krásný obraz, skoro až filmově to cítím, svobodomyslná levicová mládež se nebojí neohroženě vmést své požadavky přímo do tváře nenáviděné kapitalistické policie skrze otevřené okno tradičního německého lokálu a policie nečinně přihlíží s nadějí, že krutá žízeň donutí bojovníky za lepší zítřky k návratu do výčepu.

    Když už se nedostanu do Berlína a po Berlíně se mi stýská, řeším to v Praze tak, že jdu na nějaké představení Kathariny Schmitt, která je pro mne tou pravou velvyslankyní Berlína v Praze. Naposled jsem viděl její Krev Wälsungů ve Studiu Hrdinů a myslím, že je to krásné a vlastně hrozně vtipné představení. Scéna se zrcadlem je naprosto dokonalá a herecké výkony skvělé. Úplně mě dostal Jiří Štrébl, který má ve hře pasáž, ve které nemá snad čtvrt hodiny dělat vůbec nic a on opravdu nic nedělá jako dokonalý Buddha! A navíc Ivan Lupták v hlavní roli vypadá jak Petr Čepek zamlada, tedy mohu-li soudit podle jeho filmových rolí. Prostě krásné představení.

    A ještě jednu nádhernou inscenaci jsem viděl: Teatr Polski z Vratislavi odehrál na Palm Off Festu Prezidentky Wernera Schwaba v režii Krystiana Lupy. Opravdu úctyhodný kus, který je skvělý i sedmnáct let po premiéře. A vůbec celý Palm Off Fest byl více než vydařený, že by do Prahy přijeli dva režiséři světového formátu jako Klata a Lupa v rámci jednoho týdne, to se už dlouho nikomu nepodařilo, až teď Michalu Langovi.

    Zatím se měj kr


    Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu

    Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.



    Obsah,