Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lenka Havlíková: Nemá smysl se někde zabetonovat

    Před čtyřmi lety odešla dramaturgyně Lenka Havlíková po deseti sezonách z Národního divadla a vrhla se do dobrodružných vod nezávislé scény. Co obnáší dělat divadlo ve Strašnicích, jak vzpomíná na Ústí nad Labem a proč nerada píše?

    Lenka Havlíková

    Národní divadlo vždycky vzbuzovalo mou zvědavost i odpor a rád si povídám s lidmi, kteří mají z jeho vnitřku nějaké zkušenosti a přitom zůstali normální. Lenku Havlíkovou jsem ale začal pořádně oceňovat až po tom, co založila Divadlo X10 a začala novou éru Strašnického divadla.

    Už tři roky vedete divadlo X10, které jste založila po odchodu z Národního divadla. Nebyl to koncept, který by čekal v šuplíku. Udělala jste krok do neznáma. Jak vznikal? Byl od začátku určený pro Strašnické divadlo?

    Rozhodnutí k takovému razantnímu kroku, jako byl odchod z Národního, člověka nakopne. Nejprve jsme s Mílou Mejzlíkem dělali konkurz na Divadlo pod Palmovkou a při formulaci projektu – jsem ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo – jsem si uvědomila, že mám svůj program. Podala jsem žádost o grant jako fyzická osoba, na konkrétní dramaturgický plán. S Evou Bergerovou, která v té době vedla Divadlo Company odcházející ze Strašnic do Komedie, jsem se domluvila, že mohu projekt realizovat tam, posléze se nám podařilo domluvit se s městskou částí na pronájmu budovy. X10 vznikalo postupně. Zpočátku jsme neměli ani peníze na provoz toho domu, neměli jsme nic, jen prostředky na výrobu inscenací. A já se při té příležitosti, často za velmi bizarních okolností, začala seznamovat s novými lidmi, spolupracovníky, postupně vznikal tým. Tým lidí, kteří jsou ochotni investovat energii do velmi riskantních věcí.

    Váš tým se skládal vesměs z nových lidí, nešlo o žádnou sestavu, kterou byste si s sebou přivedla z minulosti, žádnou trupu, kterou byste tahala od štace ke štaci.

    Snažila jsem se integrovat všechny lidi, co se kolem Strašnického divadla pohybovali a měli o ně zájem. Původně jsem vůbec nechtěla provozovat divadelní budovu. Ale po čase bylo jasné, že někdo musí za ten dům převzít odpovědnost. A přece jenom jsem měla zkušenosti z různých typů divadel a provozů. To je na vedení divadla nejtěžší. Sestavit dramaturgický plán je vlastně sranda.

    V takové situaci jste byla poprvé, že?

    Ano. Učila jsem se nové věci, dělala si fermany na čtverečkovaný papír a bylo to peklo. Potom mi začala pomáhat Šárka Pavelková, která ale měla spoustu dalších vlastních projektů. Teprve s příchodem Kryštofa Koláčka a Hanky Svobodové jsme postavili skutečnou produkci. Od začátku byly pro mě důležité konzultace s Irenou Swiecicki. A taky máme výborný technický tým, Jirka Podubský a Jaro Repka dokážou s naším minimálním vybavením udělat víc než maximum.

    Nakolik je činnost divadla navázaná na své okolí, na Strašnice?

    Se site-specific projekty vstupujeme do veřejného prostoru v okolí divadla a chceme je rozšiřovat i mimo území Prahy 10. Tyhle věci jsou pro mě objev. Když jsme dělali poezii Jiřiny Haukové na strašnických haldách, byl to pro mě životní zážitek. Vyrazit do městské džungle a inscenovat tam poezii… Nemá smysl se někde zabetonovat, ustrnout. Jinak se soustředíme na současné hry, exkluzivní činoherní dramaturgii. Směřujeme postupně stále více k autorským projektům. Ale myslím, že nemůžeme věčně vystačit s tím, že budeme dělat samé současné věci.

    To je překvapení. Chystáte tedy klasickou sezonu?

    Zatím ne. Ale když si dáte určité vnější omezení, v určitou chvíli se stane formálním. Doufám, že tu chvíli neprošvihneme a zachováme si téma. Jsem ráda, že jsem k sobě našla dramaturga Ondřeje Novotného, který nás zas posouvá trochu jiným směrem. V divadle člověk sám nic ne­do­káže.

    Nakolik se o dění ve Strašnickém divadle zajímají místní?

    Na začátku, když jsme neměli žádné peníze na propagaci, vymysleli jsme si festival v parku. To zaujalo, lidé začali vylézat z okolních domů. A postupně jsme začali komunikovat s okolím cíleně. První site-specific byl přímo o sídlišti Solidarita, vzbudil obrovský zájem. Myslím, že navázat kontakt se nám opravdu podařilo. Ve spolupráci s místními aktivními lidmi se věnujeme i zdejšímu dění, měníme okolí divadla. Instalovali jsme pódium v parku, ve spolupráci s architektem Pavlem Macharem upravili prostor před vstupem do divadla. Projekt širšího týmu místních pod názvem Revitalizace parku Solidarita teď byl na druhém místě v projektu Moje stopa, ve kterém občané Prahy 10 mohli ovlivnit, do čeho radnice investuje prostředky. Takže by se měl uskutečnit, to mám velkou radost. Spousta lidí k nám začíná chodit, ne nutně za divadlem, ale bere nás za své, za svůj prostor.

    Když jsem se k vám poprvé vydal, přišlo mi tehdy – řečeno v určité nadsázce, že jde o „divadlo Michala Kotrouše“, program se sestával hlavně z jeho překladů.

    Vždycky jsem měla nějakého překladatele, na začátku pana Balvína, v Ústí Achaba Haidlera a takhle jsem teď v kontaktu s Michalem Kotroušem. Na hrách z anglo­fonní oblasti často spolupracuji s Jitkou Sloupovou. Vazba a porozumění mezi překladatelem a dramaturgem jsou důležité.

    Hru Sibylle Bergové A teď: Svět! režírovala Ewa Zembok na scéně Martina Chocholouška. Divadlo X10, 2015  FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Hru Sibylle Bergové A teď: Svět! režírovala Ewa Zembok na scéně Martina Chocholouška. Divadlo X10, 2015 FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Pružná nezávislost

    Co tedy určuje vaši dramaturgii, jaká jsou kritéria pro výběr divadelních textů?

    Vzhledem k tomu, v jaké realitě žijeme, je důležité dělat hry, které mají nějaký názor, texty, které reflektují společnost, vidí, v jaké je fázi, co se tady odehrává. Myslím, že to se nám nějakým způsobem daří: třeba Goetzova Válka, dvacet let stará hra zachycující vznik agrese, to je přece o nás dnes – když se podíváte na demonstrace těch takzvaných slušných lidí. Zrovna tak hra Sibylle Berg A teď: Svět!, sžíravá femi­nis­tic­ká reflexe, ve které jsou ženy zachyceny ne jako oběti, ale i jako agresorky. Mě čím dál míň baví jenom vyprávět příběhy. Dá se na tom samozřejmě postavit divadlo, jsou krásné interpretační věci. Ale čím dělá člověk vyhraněnější věci, tím víc se sám radikalizuje. A protože se zároveň radikalizuje okolní svět, tak jsem ráda, že se v téhle chvíli věnuju nezávislému divadlu. Protože jeho výhodou je pružnost. Když se za půl roku něco stane, na co budeme chtít reagovat, můžeme změnit titul a je to.

    Což by v Národním divadle nešlo.

    Což by v Národním divadle, kde se plánuje dva roky dopředu, nešlo.

    Je náročné získávat na současné texty práva? Finančně i technicky. Třeba Rainald Goetz je undergroundový autor, ale Sibylle Berg je celoevropská hvězda.

    S evropskými autory problémy nebývají, ale u amerických i australských autorů se mi už několikrát stalo, že jsme záměr ne­usku­teč­nili kvůli příliš drahým právům.

    Vedle toho hrajete i původní texty českých autorů, Egona Tobiáše, Ondřeje Novotného, Matěje Samce. Vy také přece píšete – nebo vám přijde hloupé nasadit vlastní hru ve vlastním divadle?

    Jestli něco má vzniknout, tak to vznikne, když ne, tak ne. Takhle neplánuju. Já jsem šla na dramaturgii proto, abych nemusela psát. Přijde mi to hrozně depresivní a vyčerpávající a jsem ráda, že to dělají jiní lidé. Vůbec nechápu, jak to zvládají, jak to přežijí. Umím psát jenom introspektivně, což znamená zabývat se vlastními depresemi. Pro mě je asi lepší to nedělat.

    Někdy je ale možná lepší se z toho vypsat než to prožívat…

    Vynahrazuju si to v realizovaných titulech. S nadsázkou říkám, že mi kdysi zachránila život Sarah Kane, když jsme v Národním dělali Psychózu ve 4.48. Teď mi zhmotnil určitá osobní témata Kerouackův Big Sur, když jsme s Ewou Zembok hostovaly v HaDivadle. Ještě se vrátím k psaní českých autorů pro česká divadla. Když jsme byli na přelomu tisíciletí v Činoherním studiu v Ústí, vznikla díky inscenování současných zahraničních her atmosféra, v níž jsme se autorsky začali vyjadřovat sami. V divadlech tohoto typu existuje přímá provázanost s procesem zkoušení. Že to nejsou hry na objednávku, jsou to hry, které vyplynou z témat, jimiž se v divadle zabýváte. Těší mě, že po letech takový proces vzniká i v X10, je to přirozený vývoj, nijak to netlačím.

    V psaní na objednávku nevěříte?

    Vnějším tlakem, přes různé granty se konají třeba scénická čtení a vzniká dojem, že existuje spousta autorů. Chybí ale dlouhodobá koncepční práce a dozrávání. To může vzniknout v takovém divadle, jako jsme my, nějakou společnou cestou, do toho nejde kooptovat jakýkoli text. Dělat kurzy tvůrčího psaní, workshopy nebo scénická čtení nemá moc smysl, říkám s vědomím toho, že jsem vyzkoušela různé formy práce s autory. Důležité je věnovat se konkrétním lidem. Jinými slovy – hry samozřejmě objednáváme, ale je pro nás důležitá předcházející komunikace, vzájemný vztah mezi autorem a divadlem.

    Sofoklovu Élektru uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem (1998) v režii Jiřího Pokorného  FOTO MARTIN ŠPELDA

    Sofoklovu Élektru uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem (1998) v režii Jiřího Pokorného FOTO MARTIN ŠPELDA

    Režisér partner

    Podobně to máte s režiséry, s většinou z nich vás pojí dlouhodobá spolupráce. Jak k tomu dojde?

    Nevím, jak to vzniká, asi jsem měla štěstí… samozřejmě v Ústí jsme spolupracovali s Jiřím Pokorným – osm let, bylo to hodně intenzivní. Později jsme se dobře doplňovali i s Davidem Czesanym. Důležité pro mne je, aby režisér bral dramaturga jako partnera, ne jako někoho, kdo si připraví přednášku na první čtenou, pak přijde na generálky, řekne tam nějaké kecy – a jde pryč. Dramaturg je sparingpartner. Ve škole mi vytýkali, že moc chodím na zkoušky, že nebudu mít odstup. Ale odstup je ta profese, ten si musím vytvořit ve své hlavě, ne tím, že nechodím na zkoušky.

    Kolem divadla X10 se vytvořil celkem nový okruh režisérů, s nimiž jste dřív nespolupracovala.

    Mou nejdůležitější spolupracovnicí je momentálně Ewa Zembok, divadlo jsme založily spolu. Seznámily jsme se přes třetího zakládajícího člena, herečku Aničku Císařovskou. Předtím jsme se neznaly, šly jsme do velkého rizika, v tom to, myslím, taky je. V té ochotě riskovat. A pak třeba poznáte někoho, s kým si rozumíte. Pokládám ji za dobrou režisérku, je, myslím, s každou inscenací vyzrálejší. Důležité je pro mne i to, že pracuje s formou a stylizací. To mě u režisérů baví.

    Druhým pravidelným spolupracovníkem je Jan Frič. Poprvé jste spolu dělali v Kladně?

    Ano. Ty dvě inscenace v Kladně byly krásná práce. Mimochodem, způsob, jakým bylo ukončeno tamní šéfování Dana Přibyla, je nehorázný. Z inscenací, které Honza Frič dělal u nás, je pro mě nejcennější Goetzova Válka, protože hraniční témata Honza zobrazuje s nadhledem. A opět platí, že každá jeho inscenace má formu a styl. Další důležitou spolupracovnicí je Viktorka Čermáková, baví mě, jak pracuje s herci, navíc jsme si generačně blízké, a máme tak některá společná témata.

    Duch Činoherního studia

    Čím to, že Ústí působí na řadu divadelníků, nejen na vaši generaci, jako takový inkubátor?

    V nejdůležitějším životním věku máte možnost se utvářet v absolutní tvůrčí svobodě. Tím formujete i svou osobní odpovědnost.

    Je to dané i tím, že v Ústí nikdo moc dlouho není, posouvá se jinam, dál…

    V Ústí se moc dlouho nedá přežít. V tom městě jste v izolaci. Já hodně na Ústí myslím ve Strašnicích. To je taky určitá klauzura. Ale v Ústí není kam jít, není co jiného dělat. Zbývá jen to divadlo.

    Když se vrátíme do Ústí: dějiny Činoherního studia jsou vlastně postaveny na tom, že tam průběžně dochází k personální obměně. Vy s Jiřím Pokorným jste tam také přišli s celým ročníkem – ale nezůstali jste tam do dnešních dnů.

    Ano, to je vždycky dobře. Díky tomu mohlo být Činoherní studio vždycky generační divadlo. Tenhle duch je tam zachován, ale je to asi výjimka.

    Druhým takovým příkladem by mohlo být HaDivadlo, kde také průběžně dochází ke změnám ve vedení i v souboru. Tam máte nyní pro premiéře kerouacovské adaptace Big Sur. Jaký byl návrat po letech?

    Určitým způsobem se zavřely kruhy, je příjemné, když se někam vrátíte po x letech a připadáte si tam jako doma. Fandím Ivanu Burajovi, jeho koncepce mi připadá velmi dobrá. Snad nejsem naivní, ale cítím tam, stejně jako u nás ve Strašnicích, určitou potřebu se sdružovat, propojovat, vytvářet něco širšího, než jsou jen jednotlivé inscenace.

    Tehdy jste byla v HaDivadle jen jednu sezonu, něco se stalo?

    Po osmi letech v Činoherním studiu jsem už byla domluvená s Michalem Dočekalem, že půjdu do Národního divadla, nicméně to bylo s ročním předstihem. Jiří Pokorný už působil v HaDivadle a chtěli jsme spolu ještě pracovat. Ale předem bylo jasné, že to je jen na rok, všichni to věděli.

    Anežka Hessová ve hře Rainalda Goetze Válka. Režíroval Jan Frič na scéně Nikoly Tempíra. Divadlo X10, 2015 FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Anežka Hessová ve hře Rainalda Goetze Válka. Režíroval Jan Frič na scéně Nikoly Tempíra. Divadlo X10, 2015 FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Vize se vyčerpaly

    Pak jste spolupracovali opakovaně i v Národním divadle. Zajímá mě: strávila jste tam deset let. S čím jste tam šla a s čím jste odcházela?

    Nešla jsem do Národního s žádnými obavami typu „co za hrůzy mě tam čeká“, měli jsme nějakou vizi, kam se to divadlo má pootočit, posunout, a to se nám, myslím, z velké části povedlo. Hostovali tam výrazní režiséři, od Jiřího Pokorného, přes Jana Nebeského a tak dál, udělali jsme spoustu současných her… dělali jsme to prostě jako divadlo. Karel Kraus má takový článek, pojmenovaný „Národní jako divadlo“. To je důležité si uvědomovat, protože v takové instituci čelíte neustále vnějším tlakům. Když na to teď vzpomínám, tak z těch deseti let byly nejklidnější první čtyři, kdy byl ředitelem Daniel Dvořák, pak se vystřídala řada ředitelů, včetně prozatímních, domy se přehazovaly vidlemi… To jsou věci, které divadlo poškozují. Věřím, že nějaké přirozené divadelní období je tři nebo sedm let, jak se říká, a já jsem poté už neviděla důvod tam zůstávat, neměla jsem motivaci. Ale to neznamená, že si nestojím za tím, co jsme tam udělali.

    Takže o odchodu nerozhodlo nic konkrétního?

    Po určité době se vize vyčerpají, a pak je potřeba nějaká změna. Ta někdy přijde zvenčí, někdy se vymění celý soubor, jako v Ústí, někdy se vymění umělecký šéf, někde se vymění budova…

    …a v Národním se měnili akorát ti ředitelé.

    Ano, což k ničemu nevedlo, a tyto tlaky vlastně bránily i tomu, aby se přirozeným způsobem završila Dočekalova éra. Tak jsem tu změnu udělala já, když jsem ji cítila. Odešla jsem impulzivně. Místo mě pak mohl přijít Honza Tošovský, což je, myslím, taky dobře.

    Zabetonovaná situace

    Před několika týdny jste spolupodepsala otevřený dopis pražskému radnímu pro kulturu Wolfovi, a to jako členka přípravného výboru Asociace nezávislých divadel. Co to bude za organizaci?

    Jsem upřímně přesvědčena, že je zapotřebí formulovat a obhajovat zájmy sektoru nezávislých divadel. Impulzem byly výsledky letošního grantového řízení v Praze. Ukázalo se, že není nastaven systém, je tam řada proměnných, jako třeba obměna celé komise naráz, čímž dochází k diskontinuitě, anonymní hodnotitelé, nebo skutečnost, že neexistuje platná kulturní koncepce města Prahy. Jako součást nezávislého sektoru cítíme, že potřebujeme platformu, která bude s městem komunikovat. Existuje Asociace profesionálních divadel, sdružující příspěvkové organizace, existuje Herecká asociace… S Šárkou Pavelkovou, Jakubem Vedralem a Štěpánem Kubištou jsme tedy udělali první krok, svolali jsme schůzku a zformulovali ten otevřený dopis radnímu Wolfovi. Další kroky budou následovat.

    Jak definujete profesionální a nezávislé divadlo?

    Nezávislá divadla jsou jednoduše divadla nezřizovaná státem, krajem nebo městy, pohybují se v rámci grantových systémů. Co se týče Prahy, tak podle mě je divadelní síť deformovaná nedokončenou transformací, je málo prostupná, není schopna absorbovat tvůrce mladé generace. Praha dává do kultury velké peníze, oproti jiným městům jde asi o pět procent rozpočtu, to je určitě pozitivní věc. Problém je pojmenování pravidel a určitá transparentnost.

    Chápu správně, že jde primárně o pražskou záležitost?

    Určitě ne. V jiných městech jsou jiné problémy, ale samozřejmě chceme oslovit k členství divadla napříč republikou, jakmile ustavíme základní věci. Chceme se věnovat i sběru dat a jejich analýze, spolupracovat na tvorbě kulturních koncepcí.

    Pak je také otázka, zda se do financování divadel nemají více zapojit městské části. Třeba Praha 10, kde sídlí vaše divadlo, má sto tisíc obyvatel, to je rozměrově krajské město.

    Ano, Praha 10 je stejně velká třeba jako Ústí nad Labem, kde jsem kdysi byla. My jsme tam jediné divadlo. I tímhle směrem je potřeba se dívat.

    Když se podívám konkrétně: vy jste letos, jako divadlo X10, získali od Prahy o polovinu nižší grant. Co to pro vás bude znamenat?

    Budeme škrtat. Tentokrát ne v textech, ale rovnou celé texty. Chtěli jsme udělat čtyři premiéry a pět site-specific projektů, uděláme dvě premiéry a tři site-specific. Pro mě je to škoda v tom, že jsme byli nastartovaní k růstu, situace nás tlačí k udržování. To je pro divadlo v naší fázi škoda. Ale samozřejmě se s tím nějakou naší vlastní kreativitou vyrovnáme.

    To je ovšem častý problém obdobných situací i v minulosti: že se to vždycky nějak udělá, i s méně penězi se pokračuje. Dá se pak říct: zvládnou to i tak, víc peněz nepotřebují.

    Faktor, který hraje roli, je, nakolik lidé, kteří o grantech rozhodují, reálně znají situaci. Jsou divadla za zenitem, která podporu dostávají, jsou jiná, která vznikla nedávno a komise je třeba ani nezná. Hodnotitelé jsou tajní, neznáme je, ale zajímalo by mě, zda oni znají ta divadla. Abych nemluvila jen o nás, převážná část subjektů dostala příspěvek na úrovni poloviny minulého roku a některé vůbec nic – třeba Chemické divadlo, které inscenuje poezii.

    Na jednu stranu se nemění počet kamenných divadel a vlastně ani jejich vedení, ale vzniká celá řada nových divadel. Ať už souborů, jako jsou právě Chemické divadlo, Lachende bestien, vaše X10, tak i přímo prostorů, jako Venuše ve Švehlovce, Jatka78, VILA Štvanice.

    Právě. Situace je zabetonovaná, lidé v produktivním věku mezi třiceti a čtyřiceti lety se nemají kde realizovat. A zejména u režisérů platí, že jde o vrchol jejich tvůrčí éry. Nakonec jim nezbude nic jiného než si založit vlastní divadlo. Myslím si, že kdyby se ta síť příspěvkových organizací transformovala, systém by se uvolnil.

    Kam byste chtěla X10 dovést, jak ho vidíte, řekněme, za pár let?

    Chtěla bych ho převést přes tuhle nestabilní, provozně náročnou situaci. Ale zároveň nechci, aby se X10 stalo normálním činoherním divadlem. Abychom si zachovali punkovou syrovost, schopnost riskovat, dělat šílenosti, které se zdají nerealizovatelné. Čím dál víc se mi zdá, že dělat jenom divadlo je málo.

    Na dramatizaci Babičky Boženy Němcové spolupracovala Lenka Havíková s režisérem J. A. Pitínským. Národní divadlo, 2007 FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Na dramatizaci Babičky Boženy Němcové spolupracovala Lenka Havíková s režisérem J. A. Pitínským. Národní divadlo, 2007 FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jak jsme psali Valašskou čtverylku

    Půjčíš mi oheň? Cigaretu již drží vysloveně jako spisovatelka, ale má nalomený nehet a ohořelý prostředníček, se zapalováním jí to zatím příliš nejde. Vysvětluji jí, že takhle se o oheň neříká. Dej, zapal mi, naval, máš?… a neděkovat! Máme společně po absolventském představení Její pastorkyně od Gabriely Preissové, kde se, myslím, rozčudila.

    Je již večer a v chudém podnájmu v Libni se ozývá klapot psacího stroje, ke kterému střídavě usedáme. Cigarety a kafe turek Standard jsou to jediné, co máme.

    Právě nám padá za oběť venkovské naivní drama Františka Sokola Tůmy Soucit, v kterém děvčátko Heva tak dlouho umírá na souchotiny, až nakonec opravdu umře. Zejména rozumíme hladu, který svírá rodinu Borákovu ze všech stran. Lineárně sestupný, uplakaný děj trháme na cáry. Přepisujeme s takovým entuziasmem, že po Tůmovi zbývají jen názvy postav, obdivujeme se a divoce se smějeme novým a novým replikám, které nás napadají, a vzájemně se chválíme za to, že umíme dát chřadlým Tůmovým typům motivaci a drajv. Hra je náhle plná upírů a vlkodlaků, kteří spolu bojují na smrt, zrady a statečného boje i osobních selhání venkovských lidí. Je zpochybněna ušlechtilost turistů z města, odhalena pravá tvář venkovského kněze a nápaditě řešíme i problém s figurou venkovského němého debila Macha. V našem podání se přetaví v anděla s dřevěnými křidélky a laskavou ironií. Baví nás naprostá marnost počínání všech postav a jejich blížící se zánik. Přestože nám kručí v břiše, stroj chrlí perly typu Borák: Pojedeme do Ameriky. V Americe se hříbky sekají kosou, synku.

    Říkám si, kde se takový cit pro drasťárnu v tak drobném a mladinkém stvoření bere. Odkud toho Lenka tolik ví o mentálně narušených lidech, o duševních chorobách a spi­ri­tuál­ních jevech. Jednou se skládáme na lahev vína a s otevřenou pusou sleduji příkladný, takřka profesorský výklad o profilech vrahů, při kterém si pořád pošoupává brýle na špičce nosu a samozřejmě – zapaluje jednu od druhé. Od té doby ji bůhvíproč oslovuji Veveřice nebo Stettnerová, Lenka mi již na ni nesedí.

    Začínáme zkoušet a hra ještě není dopsaná. Kateřina Štefková navrhuje výpravu a už se směje taky, se Zuzkou Krejzkovou shánějí kroje a uniformy, Vladimír Franz v transu lapá beskydské astrály a píše hudbu jako z Hitchcoka, a já začínám trnout, protože si zaboha nedovedu představit, jak tuhle taškařici zaplatíme. O produkci se stará víceméně Lenka a je v klidu. Dokonce pokorně přijímá roli úskočné vražedkyně Lídy, bulharský lidový kroj i meč, který je skoro tak velký jako ona…

    V premiéře v Dejvickém divadle hraje celý absolventský ročník DAMU, který právě přechází do Činoherního studia.

    Za celou dobu ani náznak obav… Pamatuju si, jednou v Ústí s divokým chichotem pravila, že je jí tak dobře, že si neužije ani pořádnou depresi. Nebyla to pravda. Ale rozesmálo mě to taky.

    Jiří Pokorný


    Komentáře k článku: Lenka Havlíková: Nemá smysl se někde zabetonovat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,