Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lekce z divadelního nemyšlení

    Nad posledním přírůstkem do početné rodiny inscenací inseminovaných filmovou předlohou – Kurzem negativního myšlení – člověka napadne, jestli není na čase sterilizace nezřízeně rujných divadelníků. Idylické to ještě bývaly časy, kdy se J. A. Pitínský pokoušel přenést na zlínské jeviště Felliniho film 8 a půl; v tomto století už začalo přituhovat: jevištní formanovské poklony Vladimíra Morávka například. Co je to však proti módní přehlídce posledních sezon! Pomalu každý pátý model slezl z širokého filmového plátna a snaživě se producíruje mezi portály. Ztratili tvůrci důvěru v divadelní texty, anebo jim marketingové oddělení nakukalo, že populární filmový titul se už předem rovná polovičnímu úspěchu?

    Komu připadá, že přeháním, nechť se osobně konfrontuje právě s Kurzem negativního myšlení – pokud se na něj dostane. Potenciál diváckého úspěchu byl o dubnové premiéře slyšitelný až před Švandovo divadlo. Dobrý záměr se vydařil.

    Autorský filmový debut Nora Bårda Breiena jsem viděl před více než dvěma roky v komorním kině Mat – předcházela mu nepřeslechnutelá pověst z karlovarského festivalu. Syrové drama z prostředí vozíčkářů a jinak postižených lidí mělo nosné téma a provokativní, leč neokázalý styl. Tématem byla vzpoura proti vymývání mozku „pozitivním myšlením“ a dokumentaristická stylizace obrazu klamala tělem – o to překvapivější byly stupňované ataky drastického humoru. Filmová iluze autenticity neměla daleko k dokonalosti a spolehlivě překryla i melodramatičtější linie příběhu. Účinná katarze smíchem nad věru neradostnými osudy nenápadně dotlačila diváky k reflexi, kterou autor (v rozhovoru přetištěném ve smíchovském programu) formuluje takto: Současná posedlost něčím vynikat, být úspěšný a šťastný, celý ten hon za perfektností – to je fakt děsněj podfuk.

    Na jednu stranu se může zdát sympatické, že se režisér Daniel Hrbek nechal zlákat tímto skromným, klubovým filmem, avšak sympatie brzy začnou vyprchávat, když vám dojde, jak k němu přistoupil. A srovnání je tentokrát namístě, protože Hrbek se spolu s dvojicí dramaturgyň dosti věrně drží kostry scénáře, maximálně si některé scény dotváří. Zásadní je však žánrový posun: od prvních výstupů nemáte šanci pochybovat o tom, že jste přišli na třeskutou komedii. Ani stopa po realističtější drobnokresbě, herci dostali za úkol své charaktery pěkně tučně obtáhnout. Terapeutka Tori v podání Apoleny Veldové není nešťastná ženská, která věří tomu, že pomáhá, nýbrž nána k pohledání, navíc vzdálená sestřenka sestry Fletcherové z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Floutek Gard (Kamil Halbich), který zavinil zmrzačení partnerky Marte (Eva Leimbergerová), je od prvního pohledu bezcharakterní slaboch, snaživě předstírající spolupráci. Žádné překvapení nemůžeme čekat ani od závistivě či sexuálně frustrovaných Lellemor (Jaroslava Pokorná) a Asbjorna (Miroslav Hruška): nad jejich osobním neštěstím vítězí komický prvek. Ústřední dvojici manželů Geirra a Ingvild hrají Michal Dlouhý a Kristýna Frejová. Ta dostala za úkol posílit dramatičnost kusu, což činí snad až příliš obětavě. Silové herectví Michala Dlouhého je pak zvláštní kapitolou: jako by si dobrovolně zvyšoval dávky, které mu režisér navrhne. Smirkově chraplavé intonace obdivovatele Johnnyho Cashe tahá až z paty, expresivní výraz soustavně balancuje na hraně sebeparodie, o jemnějších polohách si divák může nechat zdát.

    Kdyby tvůrčí tým smíchovského divadla v čele s Danielem Hrbkem zamýšlel svůj projekt alespoň trochu pokorně – vzhledem k předloze, použil by studiovou sklepní scénu. Tam by ovšem musel obětovat vděčný efekt domácího výtahu a popisně rozčleněné scény, umožňující paralelnost akcí. Připravil by se o podívanou, byť občas nesnesitelně protahovanou jako v případě scén vyplněných jen rockovou hudbou, anebo okázale dramatických: opakovaně neúspěšný pokus o sebevraždu bezmocné vozíčkářky Marte. Musel by zkrátka přijmout postoj, ducha, ideu svého inspiračního zdroje, spočívající v pochopení lidí, kteří váhají mezi smrtí a drasticky omezenou existencí. Ve Švandově divadle se rozhodli jinak. Nabídli komediální podívanou, směle se řadící do fronty na divácký hit (nadšeně kvitující recenze v MfD je už v povrchním řádu věci). Že se tak bezděky připojili k současné posedlosti něčím vynikat, být úspěšný a šťastný, to jim – obávám se – nedocvaklo.

    Švandovo divadlo na Smíchově Praha – Bård Breien: Kurz negativního myšlení. Překlad Jaroslava Vrbová, režie Daniel Hrbek, scéna Petr Masopust, kostýmy Lidka Limpouchová, dramaturgie Martina Kinská, Lucie Kolouchová. Premiéra 27. dubna 2010.


    Komentáře k článku: Lekce z divadelního nemyšlení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,