Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Lekce jevištních kouzel

    Jakub Čermák, nepřehlédnutelná postava divadelní alternativy uplynulých dvaceti let, vnáší v posledních pěti sezonách svou poetiku obrazotvorné, vypjaté citovosti též na tuzemské „měšťanské“ scény. A to se zdarem, jak dokazuje čerstvý úspěch jihlavských Šepotů a výkřiků v anketě Divadelních novin o Inscenaci roku. Nyní se poprvé představil v Městském divadle Zlín Mistrovskou lekcí, která se u nás objevila krátce po svém vzniku (1995), ale až mladoboleslavskou inscenací s Dagmar Peckovou (2020) vešla v obecnější známost. Terrence McNally, inspirován osudy slavné operní pěvkyně Marie Callas, napsal hru poněkud schematickou a – komorní. To je důležité v kontextu Zlína, kde ji nasadili do Velkého sálu s jevištěm o rozměrech, v jakých Jakub Čermák zřejmě dosud nepracoval.

    Maria Callas (Helena Čermáková) vyučuje také sopranistku Sophii (Milana Gorská, vlevo) FOTO MAREK MALŮŠEK

    Dlužno říci, že si jeho tvůrčí tým s touto výzvou poradil dobře. Scénografky Martina Zwyrtek a Pavlína Chroňáková odkryly mnoho z technického aparátu jeviště, jehož brutalistní ledví podtrhly kulisou betonově šedého horizontu s několika účelovými otvory. Dodaly tak divadelnímu zázemí na strohé kráse – anebo nevlídnosti uzavřeného místa? To je věc pohledu, ostatně sama diva, jakkoliv nazývá jeviště „svatým místem“, nezapírá, kolik příkoří zde zažila. (Tato obojetnost se odráží i v kostýmech, s jejichž krásou i tíží – obří šaty s vlečkou, dlouhý kožich – režie promyšleně zachází.) Rozlehlá hrací plocha je metaforickou zkratkou hrdinčiny mysli sahající od aktuální situace mistrovské dílny pro mladé adepty zpěvu (jak ji vystihuje světelně přepálená, trochu klaustrofobní kóje nahrávacího studia v popředí) k obludným útržkům minulosti, zhmotněným zejména scénami v divadelní lóži zlověstně tmavomodrého nátěru.

    Mapa výjimečného lidského osudu má též svou akustickou podobu. Byť je zřejmé, že mikroporty ve vzdálených územích jeviště jsou užity i z ryze pragmatických důvodů (bohužel za cenu ztráty divadelního dojmu), vyniká i významotvorná úloha zvuku při deformacích živých promluv a nahrávek (např. v protikladech potlesku a šumu), jež osobitě ladí s elektroakustickým hudebním partem Tomáše Vtípila.

    Režisérova jmenovkyně Helena Čermáková využívá v roli Marie Callas velkou dramatickou příležitost, jíž se jí dostalo po více letech, výtečně, s vědomím zmíněné ambivalence tvůrčího počínání postavy. V rozměrném, mnohdy monologickém partu dává kontrastně zaznít jak nesmlouvavosti učitelky, která se úporně snaží předat uměleckou zkušenost (a s ní dost marně i kus té životní) nastupující generaci, tak její nejistotě a únavě: však také zahajuje obě poloviny představení tlumenou řečí vleže, po přestávce dokonce na jakémsi růžovém katafalku s rozlučkovou fotografií v podobě obálky gramofonové desky pěvkyně. V proměnách dynamiky mezi oběma polohami ovládá jeviště, přičemž heroinu zlidšťuje kapkami ješitnosti a směšného histrionství.

    V rolích žáků slavné sopranistky, maskujících obavy zápalem a neznalost sebevědomím, vyniká Milana Gorská jako křečovitá Sophie i Štěpán Princ coby oslnivě mrštný hezounek Anthony; slyšitelnou nevýhodou herce je falzet, jímž zmáhá tenorovou árii z Pucciniho Tosky. To operně školená Jaroslava Sýkorová zvládá vražednici z Verdiho Macbetha pěvecky poutavě, pro její představitelku Sharon však hledá věrohodnou míru vzteku, jímž čelí Callasové námitkám. Obsazení doplňují Rostislav Marek ve dvojroli oprsklého kulisáka a Mariina obhroublého i pohádkově bohatého milence Onassise, a v úloze ušlápnutého Pianisty neherec (a korepetitor inscenace) Josef Surovík.

    V inscenaci vystupuje ještě skupina studentů, která je však s výjimkou dvou zdařilých symbolických interakcí s hlavní postavou jen neurčitým křovím. Jejich finální výpad vůči metodám Marie Callas – citující kampaň Ne!musíš to vydržet – není proto věrohodný, a nadto posiluje divadelně dostředivý, sebevzhlíživý rys předlohy i inscenace. O něm svědčí během tříhodinového večera i některé nedotažené technické finesy (týká se kromě zvuku i svícení). Přitom nejúčinnější jsou místa prostá mnoha ozdob. Ta, kde se čas až zastaví, ale přítomná chvíle sděluje silnou emoci (Mariin dialog se Sophií na forbíně, její objetí s Anthonym, potrat…). V intimních situacích rozpracovaných k nejzazší křehkosti je kouzlo citlivé režie Jakuba Čermáka. Dostane se ho i zlínskému divákovi – jen musí být malinko trpělivý.

    Městské divadlo Zlín – Terrence McNally: Mistrovská lekce. Překlad Stanislava Kellnerová, úprava Jiří Záviš, Jakub Čermák, režie Jakub Čermák, dramaturgie Vladimír Fekar, výprava Martina Zwyrtek, Pavlína Chroňáková, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 27. ledna 2024.


    Komentáře k článku: Lekce jevištních kouzel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,