Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Léblův let. Nebo pád? (Podle Špinar.)

    Po vstupu do sálu vršovického kulturního centra Vzlet se na nás z promítacího plátna zavěšeného nad scénou upřeně dívá režisér Petr Lébl, po chvíli si z nabílené tváře začne odstraňovat líčení. Pamětníky, kteří se právě usadili, z toho pohledu možná zamrazí. Není to ale návštěva z onoho světa, nýbrž tanečnice Tereza Ondrová, která hraje režiséra v inscenaci Daniely Špinar Objal mě Bůh a nic.

    Představitelka Petra Lébla Tereza Ondrová má charisma člověka, který je „jiný“, výjimečný FOTO JAN HROMÁDKO

    Umřu a stanu se symbolem. / Je to málo. / Hrozně málo. (Petr Lébl, 1988) Také „vzletovský“ sál dost připomíná prostor v Domě kultury ROH Dopravních podniků, kde Lébl ve druhé polovině osmdesátých let vytvořil několik nezapomenutelných inscenací. Tou úplně první byla adaptace Vonnegutovy Grotesky, v níž s bíle nalíčeným obličejem rovněž hrál, a to postavu geniálního dvojčete Wilbura. Záběry na plátně k jeho slavnému divadelnímu debutu symbolicky odkazují.

    Po třiadvaceti letech, uplynulých od Léblovy sebevraždy v provazišti Divadla Na zábradlí, se povědomí o jeho umělecké výjimečnosti, okouzlující a zároveň iritující osobnosti trochu „scvrklo“ do slov jako fenomén či legenda. Jeho aura ale září dál. Zvláštní divadelnost jeho smrti nepřestává dráždit naši zvědavost. Daniela Špinar se k sebevraždě a především k tomu, co jí předcházelo, ve své nové inscenací vrací a svou verzi posledního roku Léblova života opírá o jeho záznamy v denících.

    Zůstat nesmrtelný

    Je to teprve druhý pokus o zpracování dosud v úplnosti nezveřejněných zápisků. Část z nich použila Radka Denemarková v knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Tu jí režisér uložil jako úkol: Napište pravdivou knihu a ať je tam hodně fotek.

    V předtuše blízkého konce chtěl, aby stopa, jež po něm zůstane, byla co největší. Nejen ta pracovní, ale i osobní. Možná v tom viděl způsob, jak svou smrt přežít. Spisovatelka, která tehdy působila na Zábradlí jako lektorka a dramaturgyně, s ním na jeho žádost vedla a nahrávala rozhovory. Dokumentaristce Olze Sommerové pár týdnů před sebevraždou nabídl: Kdybys chtěla natočit film o člověku, který ví, že zešílí, jenom neví, jestli to bude dopoledne nebo odpoledne, klidně řekni.

    Proti zveřejňování své intimity v inscenaci Daniely Špinar by tak Lébl nejspíš nic nenamítal, ostatně v závěti, kterou zanechal na pracovním stole (a kterou Denemarková v knize publikovala) vydání všech deníků předpokládal. Svým obrazem by možná trochu zaskočen byl, protože Denemarková knihou a Špinar inscenací možná více a pravdivěji vypovídají o sobě než o něm. Ale to se tvůrcům vlastně nedá vyčítat.

    Nakonec ani pravdou samotných deníkových záznamů si nemůžeme být úplně jisti. Víme, jak Lébl rád proplétal skutečnost s divadelní fikcí, hrál role, mystifikoval a stále režíroval, naposledy i vlastní pohřeb. Není vyloučeno, že sám sebe při psaní deníků stylizoval, protože s jejich zveřejněním počítal. Jisté je, že o své autobiografii přemýšlel. V roce 1988 (ve třiadvaceti letech) napsal v jedné ze svých básní i tyto verše: Budu-li jednou psát paměti / Bože mě ochraňuj, abych nelhal.

    Anna Kameníková, jež hraje herečku – Anděla, má na sobě původní kostým z Léblovy inscenace Strýčka Váni v Divadle Na zábradlí FOTO JAN HROMÁDKO

    Skočit a letět

    Až na citace z Čechovovy hry Strýček Váňa, jejíž inscenace byla poslední Léblovou režií, pracuje Špinar ve scénáři s Léblovými zápisky. Jejich texty někdy promítá na plátno, většinou je ale herecky rozvíjí ve scénických obrazech nebo konfrontuje s různými filmovými záběry, speciálně natočenými či vystřiženými z archivních záznamů.

    Léblova slova interpretují střídavě všechny tři postavy: režisér Petr obsazený tanečnicí Terezou Ondrovou, kulisák R. A., kterému dal podobu performer Jáchym Sůra, a Anděl – herečka v podání Anny Kameníkové. Vlastně čtyři. Špinar sama se totiž stává Hlasem. Když režíruje Anděla a skryta ve tmě hlediště vypovídá Léblovými slovy o samotě, vyhoření a práci režiséra, nelze se ubránit pocitu jistého ztotožnění.

    Textová montáž zpočátku sleduje prohlubující se příznaky Petrovy zamilovanosti do R. A. – čím dál posedleji vyhledává jeho přítomnost, hulí s ním jointy, tráví čas mezi techniky. Taky plánuje společný seskok padákem, krok do volného prostoru a odevzdání se letu. Lhostejnost R. A. ho zraňuje.

    Anděl, blízká herečka, se kterou režisér zkouší Soňu ve Strýčku Váňovi, odchází s dítětem a psem od manžela, nemá kam jít a on jí nabídne pokoj ve svém bytě. Pak se dozví, že s R. A. tvoří pár. Bydlení ve třech naplňuje excentrická hra, pařby i mučivé dusno. Zápisy svědčí o marných pokusech o překonání únavy, vyčerpanosti, o temnotě postupně obkličující Petrovu mysl a nakonec o fatální citové pasti, z níž už nedokáže uniknout jinak než sebevraždou.

    Na scéně není fyzická podoba Terezy Ondrové s Léblem zdaleka tak výrazná jako na filmových záběrech, o ni ale nejde, spíš o charisma člověka, který je „jiný“, výjimečný. A to je v jejím případě silné.

    Léblův příběh, jak ho Špinar vypráví, nepřekvapí. Vše, včetně pravých jmen protagonistů, už napsala Denemarková ve své knize. V obou případech je zmíněn i nejchoulostivější moment: režisérův pokus o fyzický (sexuální) kontakt s R. A. a jeho prudké a ponižující odmítnutí. Špinar tu situaci svázala s opakující se větou VYPADNI VODSUĎ!, kterou R. A. doprovází brutálními kopanci. Kontext deníkové citace není tak jednoznačný: Pili a hulili jsme ostošest. Jednou jsem v tom stavu od něho uslyšel: VYPADNI VODSUĎ!

    Daniela Špinar v rozhovoru před premiérou na ČRo Vltava interpretuje poslední rok Léblova života i jeho smrt jako důsledek popření vlastní sexuální identity a tak také její inscenace v zásadě vyznívá – sebevražda jako reakce na neopětovanou lásku. Že je to pohled zužující, jednostranný a nejspíš ovlivněný její osobní zkušeností (než přistoupila k tranzici, kterou právě prochází, vystupovala otevřeně jako gay), se dá v rámci umělecké licence akceptovat. Méně však doslovná, ilustrativní režie, která nenechává (snad s výjimkou motivu letu a padákové epizody) téměř žádný prostor překvapivé metafoře, vzrušujícímu náznaku či tajemství.

    Na vlastní nebezpečí

    Scénografické řešení Lucie Škandíkové je jednoduché a funkční. Scénu vymezuje na parketové podlaze sálu čtverec žlutého baletizolu, ohraničený žlutočernou výstražnou páskou. Postavy jsou „uvězněny“ uvnitř. Cestu ven nachází Petr až v okamžiku smrti, kdy se obrazně naplňuje i jeho touha po letu. Špinarovsky spektakulárně, podbarvena patetickým songem jako závěr hollywoodského trháku.

    Ale zpět na začátek Léblova martyria. Hraje se Strýček Váňa a Anděl se v roli Soničky svěřuje své atraktivní maceše s láskou k doktoru Astrovovi: Šest let už ho miluju (…) nepřetržitě slyším jeho hlas, cítím stisk ruky (…) pořád se mi o něm chce mluvit… Kameníková má na sobě původní kostým z inscenace na Zábradlí (ocení pamětníci) a nahoře scénu rámuje text, v němž režisér jasnozřivě vyjadřuje obavu ze spalující, sebedestruktivní touhy. Nikdo nemůže pochybovat, o čem se bude hrát.

    Rozevlátou, excentrickou choreografií se za mohutného dýmání kouřostrojů připomene Léblova inscenace Cabaret, což pěkně ironicky kontrastuje s citací režisérova guru Ivana Vyskočila na plátně: Vy chcete bejt šťastnej a vono vám to nejde.

    Jinak je ovšem oživujícího humoru a odstupu v inscenaci jako šafránu. Postavy kolem sebe vyčkávavě krouží jako v ringu. Mile se usmívající, křehký Anděl a neurčitě se projevující R. A. s vrtačkou v ruce mučí režiséra citacemi z jeho deníku jako ve zlém snu. On se motá mezi nimi nebo ztuhle sedí na pohovce (jediný kus mobiliáře na scéně), hledí do prázdna a občas připomíná lačného voyera.

    Lébl rád schovával své chmury za bezprostřední vtip, což je nakonec zřejmé i z použitých deníkových textů, ale zůstává nevyužito. Přitom by odlehčení citově hustým scénám prospělo. Špinar vždy tíhla ke groteskní nadsázce, tentokrát utopila inscenaci v temných emocích. Až se chce útěšně zvolat jako Soňa na konci Strýčka Váni: Uvidíte, jednou se nám uleví…

    Vzlet, Praha – Daniela Špinar a kolektiv podle deníků Petra Lébla: Objal mě Bůh a nic. Režie Daniela Špinar, choreografie Tereza Ondrová, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, hudba Matěj Kroupa, zvuk Matouš Pospíšil, video Dominik Žižka, světla Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 12. dubna 2023 (psáno z druhé premiéry 13. dubna).


    Komentáře k článku: Léblův let. Nebo pád? (Podle Špinar.)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,