Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kill your darlings!

    V jednom kalendářním roce v rozmezí pár měsíců se odehrály dvě premiéry hry Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara (německy König Ottokars Glück und Ende), obě v režii českých tvůrců. Významnou roli však hrají země, v nichž inscenace vznikly: zatímco Dušan D. Pařízek tuto obvykle nacionálně pojímanou historickou hru inscenoval na Grillparzerově „rodné půdě“ ve vídeňském Volkstheateru, Michal Hába ji uvedl – v českých zemích úplně poprvé! – na scéně Městských divadel pražských v divadle Komedie.

    Král Otakar (Martin Pechlát, uprostřed) obhlíží své državy, metaforicky znázorněné mulčovací kůrou a dřevěnými paletami, a vyhrává mu k tomu kapela Jindřicha Čížka FOTO PATRIK BORECKÝ

    Krajina Grillparzerem nepolíbená

    Pařízkova koncepce bořící mýtus rakouského národního hrdiny rozrušila tamní inscenační tradici, čímž ve vídeňských kruzích vzbudila jak nadšené přijetí, tak pohoršení a skandál (zejména u konzervativně orientované kritiky). Očekávání od pražského uvedení, pro něž Radek Malý vytvořil vůbec první překlad do češtiny, se tak odvíjela především od nových možností interpretace v kontextu českém – co pro nás v roce 2019 znamená hra o prohře českého krále Přemysla Otakara II. s římskoněmeckým králem Rudolfem I. Habsburským a jeho mocenských ztrátách v rámci tehdejšího územního a národnostního rozložení střední Evropy?

    Absence českých překladů Grillparzerovy dramatiky stejně jako její nulová inscenační tradice zůstává jedním z velkých mank česko-německé historie. Ve 20. století bylo v českých zemích uvedeno skutečně jen několik velmi náhodných inscenací Grillparzerových her. Historický a divadelní německý i český kontext pomáhá přiblížit doprovodná kniha, jež vznikla při příležitosti uvedení Slávy a pádu krále Otakara v Komedii a která stojí na začátku nově založené edice Nápovědní kniha z iniciativy Městských divadel pražských. Kromě studií zahrnuje také kompletní text dramatu, doplněný o vysvětlující poznámky pod čarou. Za práci se zdroji a sekundárními materiály patří autorům skutečně značný dík, neboť publikace by bez obtíží obstála i v odborné ediční konkurenci. Navíc umožňuje získat výborný podklad pro pochopení všech dobových reálií, případně si leccos doplnit, neboť scénář inscenace obsahuje jen přibližně třetinu z původního textu hry.

    Co na to Češi?

    Textové úpravy, redukce a aktualizace provedené režisérem Hábou a dramaturgyní Simonou Petrů jsou nezbytné a u daného typu historického dramatu pochopitelné. Jinak bychom se pohybovali v žánru divadelního skanzenu, který se snaží v současnosti rekonstruovat něco, co český divák neměl možnost zažít ani v době vzniku dramatu, tedy téměř před dvěma stovkami let. Hába se svým inscenačním týmem zcela po logice věci zobecňuje historické téma rozepří mezi Otakarem a Rudolfem do roviny mocenského boje. Že touha po moci za každou cenu může v konečném důsledku vést k nevyhnutelnému pádu, přesvědčivě znázorní Martin Pechlát v jedné ze závěrečných scén: jeho Otakarovi je jasné, že on sám je strůjcem své prohry.

    Aktualizace dovedená do zřetelně čitelných současných politických kontextů (rozprostření nápisu Kdo vlastní, vládne) z inscenace činí divadlo politické a z obecného principu boje o moc reálný problém dneška. Tuto rovinu podporuje i akcentování dvou klíčových monologů hry vypovídajících o českém a rakouském naturelu. Vím, co vy rádi, ach vy staří Češi: shrbeně sedět v neustálém zmatku, kam sotva světlo padne slepým sklem; živit se tím, co přines včerejšek, a sklízet to, co zítra bude k jídlu, zazní apelativně z úst Otakara směrem do publika. Rakušan proto veselé je mysli a dává rád svou radost najevo. Nezávidí, spíš bývá záviděn! ozve se později replika Otakara z Hornku, v inscenaci ovšem přisouzená připsané postavě Grillparzera ztvárněné Radkou Fidlerovou.

    Ztělesnění autora hry však v rámci Hábovy zcizující režijní metody zůstává promarněným potenciálem. Možnost konfrontovat skrze Grillparzerovu postavu rakouský náhled na téma dotýkající se i českých dějin se současným českým pohledem není dostatečně využita. Rakouský autor přitom výrazně stranil svému, byť původem švýcarskému, panovníkovi Rudolfovi, což Hába domýšlí interpretací postavy Otakara coby poníženého posluhovače německého císaře (tento zostřený výklad stvrdí ve scéně udílení léna bílý ubrousek přehozený přes Otakarův smoking, díky němuž český král vypadá skutečně jako sluha; narážka na film Vrchní, prchni je v této souvislosti už zbytečná). Grillparzer, zastánce monarchistického zřízení, chtěl ve svém dramatu z roku 1823 původně zobrazit život a pád Napoleona. Kvůli panujícím obavám z cenzurního zásahu však raději zvolil historickou paralelu ve zpodobnění života a pádu Přemysla Otakara II., čímž navíc zdůraznil výhru Rudolfa, která v roce 1278 znamenala posílení habsburské pozice v tehdejším uspořádání střední Evropy.

    V Hábově interpretaci se z Otakara stává Rudolfův (Ivan Lupták, vpravo) ponížený sluha – motorovou pilu nahrazuje číšnický ubrousek FOTO PATRIK BORECKÝ

    Antiiluzivní soirée s kapelou

    Více než Grillparzerův prorakouský postoj zakódovaný v textu však některé interpretační linie a motivy (například úloha žen v Otakarově pádu) komplikují inscenační prostředky, které Michal Hába používá. Režisér vzešlý ze zázemí divadelní alternativy se již dlouhodobě profiluje jako tvůrce antiiluzivního, společenskokritického divadla, které se vztahuje k současným problémům (v Nepříteli lidu, své předchozí režii pro Městská divadla pražská, se například věnuje tématu životního prostředí). Grillparzerovo drama pojal svými typickými prostředky. Už od úvodní scény setkání mladého a starého Merenberga s výraznými nasazovacími vousy zřetelně pracuje s nadsázkou tíhnoucí až k parodii či frašce, která se v různých podobách verbálního projevu objevuje u většiny postav. Třeba hned v následující scéně u první Otakarovy ženy Markéty (Radka Fidlerová), která pateticky deklamuje v honosných historických šatech. Kostýmy ostatních jsou přitom současné a civilní – jejich základ sestává z bílých nátělníků, černých kalhot a černé čepice, doplněných zelenými a černými košilemi.

    K další rovině zcizování dochází u scénografie: děj se odvíjí na sytě červené scéně od Hábovy kmenové výtvarnice Adriany Černé, již překlenuje opona umožňující přiznané odhalování a zakrývání. Prostor je v jedné z úvodních scén zasypán mulčovací kůrou (snad znázorňující Otakarovu půdu, tedy zemi, jíž vládne) a místy překryt chodníky z dřevěných palet. Pracuje se i s kusy polen, které Otakar řeže motorovou pilou a Záviš z Falkenštejna seká sekyrou – ale to se už objevilo v Pařízkově inscenaci Spílání publiku z roku 2010, rovněž uváděné v Komedii. V zadním výklenku jsou umístěni čtyři hudebníci produkující živě hranou hudbu.

    V těchto kulisách se inscenace postupně přeměňuje v jakési soirée, kdy jsou činoherní scény stále více doplňovány (a přebíjeny) hudební produkcí a zpěvem či promluvami do – v současném divadle tak oblíbeného – mikrofonu, aniž k tomu vždy vede zřetelný důvod. Těchto „postmoderních“ prvků, které jsou do našeho českého prostoru v posledních letech přejímány zejména vlivem inspirace německým divadlem, se nachází v Hábově Otakarovi nespočet. Mikrofony a umělou krví v lahvi počínaje a dýmostrojem, motorovou pilou nebo diskokoulí konče. Až lze chvílemi nabýt dojmu, že se Hába rozhodl na jevišti uplatnit všechny principy a rekvizity, jejichž užívání v alternativním divadle paroduje režisér Jan Frič v inscenaci BurnOut aneb Vyhoř! v A studiu Rubín. I Hába s některými z nich nakládá parodicky, někdy je však v tom nakupeném pelmelu těžké rozlišit, co myslí vážně a co ne. Namísto vnitřní koncentrace na sdělované téma se tak inscenace stále více rozbíhá do všemožných stran: dochází ke zcizujícímu vystupování z rolí, k udílení pokynů k jevištnímu provedení, k místy prvoplánovým verbálním přílepkům (ve snaze o zdůraznění Kunhutina maďarského původu zaznějí různá profláknutá maďarská slova) či k dvojsmyslným narážkám. Vše vyvrcholí v závěrečné scéně, jakémsi postskriptu po Otakarově katarzním pochopení své prohry: český král je přivázán gafou k dřevěné rakvi a jeho smrt vygraduje množstvím zcizovacích prvků (například zatahováním a roztahováním opony a průběžným komentářem dění).

    Herci však tuto rozbíhavou a nesoustředěnou koncepci naplňují přesně v duchu svých stylizací a postav – s dominujícím sebejistým projevem Martina Pechláta. Jeho proslov do publika má potřebnou podmanivost a od počátku upoutá, stejně jako jeho herecké proměny včetně závěrečného přesunu od stylizace k civilnímu výrazu. Radka Fidlerová zvládá s grácií a elegancí historizující projev v úvodu a stejně tak je artikulačně přesná v roli Grillparzera. Ivan Lupták Rudolfa staví především na klidném a vyrovnaném projevu hodném panovníka vědomého si své mocenské převahy, který k deklaraci své moci nepotřebuje křik ani velká gesta. Méně prostoru se dostává Závišovi (Aleš Bílík), který se poměrně záhy stává plakátovým milencem Kunhuty (Johana Schmidtmajerová). Vývojová linie této maďarské princezny zůstává oslabena, stejně jako Milotova (Vojtěch Dvořák). O to, kdo je zrádce, tady od jisté chvíle prostě nejde, intriky ustupují převažující show. Dvojice Jiří Štrébl a Tomáš Milostný se osvědčuje v humorné rovině gagů, parodie a nadsázky.

    Temperamentní maďarskou princeznu Kunhutu (Johana Schmidtmajerová) více než postarší Otakar přitahuje mladý Záviš z Falkenšteina (Aleš Bílík, v pozadí) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Královská rada

    Můj a Hábův vrstevník, kolega Vojtěch Varyš, mi jednou v souvislosti s tvorbou textů předal radu, která se traduje již mnohá staletí. Formuloval ji třeba i Stephen King: Kill your darlings, kill your darlings, even when it breaks your egocentric little scribbler’s heart, kill your darlings. Jinými slovy, zbav se všech svých dobrých nápadů, svých uměleckých miláčků, které ale rozbíjejí to podstatné jádro. Domnívám se, že se jedná o radu přenositelnou napříč uměními. V kontextu této inscenace, nebo Hábovy tvorby obecně, se není nutné zbavit všech nápadů, ale v první řadě těch nepůvodních (inspirace německými režiséry nebo tvorbou Dušana D. Pařízka je zcela zjevná, žel ne vždy v té zvnitřnělé tvůrčí, ale naopak vnějškové epigonské formě) a odstředivých, odvádějících pozornost od podstaty. Protože antiiluzivní divadlo, které by poukazovalo k problémům současnosti, je nezbytné a nutné, ale vnější, formální prvky nesmějí přehlušit výpověď.

    Městská divadla pražská (Komedie) – Franz Grillparzer: Sláva a pád krále Otakara. Překlad Radek Malý, režie Michal Hába, dramaturgie Simona Petrů, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 15. září 2019.


    Komentáře k článku: Kill your darlings!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,