Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Revival ztřeštěné opery

    Druhá opera Sergeje Prokofjeva, Láska ke třem pomerančům, měla premiéru v roce 1921 v Chicagu za řízení autora. Dnes klasické dílo 20. století se u nás zatím hrálo jen v Národním divadle jedenáctkrát od premiéry v květnu 1963 do derniéry v červnu 1964. Tehdy i dnes coby exkluzivita festivalu Pražské jaro.

    Truffaldino (Jaroslav Březina) s Princem (Aleš Briscein) v akci s artisty Losers Cirque Company FOTO DASA WHARTON

    Námět opery vychází ze staré italské frašky z roku 1761, ve které si její autor, hrabě Carlo Gozzi, italský dramatik a mystifikátor, utahoval ze schematických typů commedie dell’arte, jak se etablovaly v díle Carla Goldoniho. V roce 1914 vyprovokovala dadaistická hra na nesmysl, stírající hranice mezi realitou a snem, Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda k moderní adaptaci, na jejíž ruské verzi pracoval spolu s Konstantinem Vogakem a Vladimirem Solovjevem a kterou uveřejnil v prvním čísle časopisu nazvaném Láska ke třem pomerančům – žurnál doktora Dapertutta. O čtyři roky později na ni upozornil Sergeje Prokofjeva, jehož ztřeštěný příběh, vlastně jeden velký divadelní žert, okamžitě zaujal. Záhy se pustil do vlastní úpravy libreta a prakticky souběžně začal s horečnou kompozicí na zakázku Chicagské opery, už v Americe, kam prchl před bolševiky. Protože před americkým publikem neměla opera s ruským textem šanci na úspěch a angličtinou příliš nevládl, zvolil Prokofjev francouzštinu. To však až ex post, takže se lze domnívat, že původně autor své kosmopolitně založené dílo komponoval na ruský text.

    Bláznivá burleska

    Operu Prokofjev pojal jako bláznivou burlesku s mnoha surrealistickými pohádkovými prvky, což vyhovovalo jeho tehdejšímu kompozičnímu stylu, opřenému o sofistikovanou hru témbrů, jehož neoklasicistními základy pronikaly prvky impresionismu i expresionismu. Jednotlivé scény čtyřaktové opery mají osobitý charakter, nejen pokud jde o výraz a styl, ale i formální rozvrh. Naproti tomu hudební charakterizace postav jde převážně svou vlastní cestou, je vysoce kontrastní, instantně šitá na míru konkrétní situaci a dramatickému typu, k němuž chce přiléhat co nejvěrněji, třeba i nezávisle na požadavcích hudební formy. Výsledný tvar mistrně instrumentované partitury zaujme nejen srozumitelností, plastičností a úderností hudební řeči, ale představuje i svéráznou formu hudebního divadla, které si co do zábavnosti nezadá s tou nejrozvernější komedií dell’arte. A to přesto, že není zcela jasné, z čeho všeho si chtěl tvůrce utahovat, zda si bral na paškál operní formu jako takovou, či Gozziho a jeho sarkasmy, nebo zda se chtěl bavit na účet publika. Sám o tom ve své autobiografii říká: Komponuji prostě veselou hru, což nemusíme brát úplně vážně. Je docela možné, že se tu směje na účet všech a všeho, hlavně všeho vážně míněného.

    Gozziho komplikovaný příběh Prokofjev podstatně zjednodušil a řadu motivů vypustil. Tak z Brighelly se stala Smeraldina, zlovolnou Kreontu a Pekařku skladatel sloučil do postavy Kuchařky zpívající „chraplavým basem“ a třímající vařečku coby vražednou zbraň. Zato ponechal a místy i rozšířil ironickou vrstvu v komentářích „pozorovatelů“ – Tragiků, Komiků, Lyriků, Dutohlavců, kteří se již v Prologu zapáleně přou o to, jak má vypadat správná divadelní hra, a poté do průběhu děje zasahují podle svého gusta. Příběh se točí kolem smutného Prince, nevyléčitelného hypochondra, kterého může uzdravit jen smích. Všechny pokusy jej rozesmát ovšem selhávají, Princ se k radosti dvora rozřehtá na celé kolo teprve tehdy, když sebou zlá čarodějnice Fata Morgana, jejíž rozesmávací potenciál je roven nule, majzne, až jí nohy vylétnou do výše. Za to se, jako následek kletby, uzdravený Princ fetišisticky zamiluje do tří pomerančů. Tím se to celé trochu zkomplikuje, ale nakonec je Princ zasnouben s princeznou Ninetkou, zakletou do podoby krysy, jíž se naštěstí podaří navrátit původní podobu. Je to však happy end na půl plynu, zkalený útěkem padouchů, jež spravedlnost nedostihla.

    Rozdováděné postavy

    Na rozdíl od předešlé inscenace Mozart a ti druzí se inscenátorům podařilo zachovat vtip i surrealisticky tajemnou atmosféru Prokofjevova díla a otevřít křehký mikrosvět futuristické frašky avantgardních dvacátých let tím správným klíčem. Odvaha vypořádat se s úkolem docela po svém si nezadá s odvahou chicagského ředitele, když novou operu zadal tehdy ještě téměř neznámému (alespoň v Americe) skladateli. Režisér a choreograf Radim Vizváry se nedal ovlivnit poměrně bohatou inscenační praxí posledních dekád – jmenujme alespoň Glyndebourne (1982, Bernard Haitink a Maurice Sendak), Opera North 1988 (anglicky, David Lloyd-Jones a Richard Jones), Opéra Lyon (1989, Kent Nagano a Louis Erlo), Opéra National de Paris (2005, Sylvain Cambreling a Gilbert Deflo). Vytvořil svou vlastní vizi, založenou na dynamickém pohybu, zalidnil si jeviště spoustou čile rozdováděných postav a postaviček, které výrazným způsobem doplňují členové akrobatické skupiny Losers Cirque Company ve fyzicky náročné performanci – vše od tria bezhlavých opilců až po akrobaty na chůdách. Symetrická trojdílná scéna Borise Kudličky synergicky podporuje celkový inscenační záměr a vytváří funkční hrací prostor bez zbytečných ornamentů. I surreální metamorfóza ústřední symbolické rekvizity opery, tří pomerančů, ve tři obří prsy, jako ve stylu Woodyho Allena, je zcela legitimní. A vtipná, když se Princ s věrným sluhou Truffaldinem pokoušejí obří útvary klopotně přesouvat pouští. Ternární princip inscenace se nakonec obtiskne i do postavy Kuchařky vražednice, jejíž trojné poprsí jako by se zase inspirovalo v kultovním sci-fi Total Recall Paula Verhoevena. Výtvarný akcent podtrhují ostře nasvícené, až hýřivě pestrobarevné fantaskní kostýmy Natalie Kitamikado, jež jsou pohádkově hravé a ujeté zároveň. Jejich základním prvkem je paruka, většinou bizarně groteskní, ať už na hlavách Lékařů třímajících v rukou lidské stehenní kosti (patrně z pacientů, které svou péčí přivedli až k nulovému metabolismu), či sboru rozhádaných komentátorů. Z početné galerie postav, jež se podařilo obsadit vyrovnaným způsobem, alespoň pokud jde o pěvecké výkony, se nejvýrazněji vydělil hypochondrický Princ, jehož přesvědčivě odstíněným způsobem vytvořil Aleš Briscein – nejprve karikovaným ufňukaným zpěvem, aby se posléze proměnil v bezmála belkantového milovníka. Zamýšlené pohybové aranžmá Radima Vizváryho se podařilo nejdůsledněji realizovat právě jemu snad proto, že má bohaté zkušenosti ze západoevropských operních domů, kde se dynamický pohyb po celé ploše jeviště, zbavený operní sošné strnulosti, považuje už dávno za samozřejmý standard. U dalších představitelů již dynamické pojetí Vizváryho choreografie většinou naráželo na hluboce vžité pohybové stereotypy operních pěvců a zůstalo naplněno jen částečně. Výrazněji na sebe upozornil snad ještě Zdeněk Plech, spíše než v postavě hodného, bezradného Krále Trefy v roli zlotřilé Kuchařky, jejíž skotačivou prsní trojku přivedl, byť nikoli bez drobných potíží, k výrazné jevištní existenci. Zmiňme snad ještě hodnou princeznu v podání Marie Fajtové, jejíž křehká Ninetka, čekající, jako Popelka, na své štěstí, vyšla výrazněji než obě intrikánky Clarisse a Smeraldina – ač právě zlosyni a zlodcery bývají vděčným úkolem.

    Díl chvály náleží i sboru Národního divadla pod vedením Martina Buchty, ale zejména zdařilému orchestrálnímu nastudování Christophera Warda. Anglický dirigent se velmi dobře zapsal pražskému publiku již pečlivým nastudováním Brittenova Billyho Budda v loňské sezoně. I zde odvedl nadstandardní práci při přípravě orchestru hrajícího pod jeho přesným gestem s nepolevující koncentrací a zaujetím. Mile překvapila barevnost všech sekcí, přesná hra i v obtížných partech dřev a žesťů, s patřičnou pompou a řízem vyzněl i slavný pochod, hraný nejprve zdáli, ze záznamu, a poté naplno z orchestru. Právě orchestr udržuje spád a tah představení a má lví podíl na celkovém úspěchu pražské inscenace.

    Národní divadlo, Praha – Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům. Opera o čtyřech jednáních s prologem na libreto skladatele. Hraje se ve francouzském jazyce. Hudební nastudování Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado. Spoluúčinkuje Losers Cirque Company. Premiéry 16. a 19. května 2019 v historické budově Národního divadla v Praze.


    Komentáře k článku: Revival ztřeštěné opery

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,