Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vraždy, znásilnění, bičování

    Psát o tuzemském nastudování opery Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu je vzácný svátek. Slavím ho v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě teprve podruhé a kdo ví, jestli ne naposledy. Poprvé to bylo skoro přesně před osmnácti lety (10. 2. 2000) v Národním divadle, kdy se u nás v nastudování dirigenta Františka Preislera ml. a režiséra Davida Radoka vůbec poprvé v poválečné době hrála původní verze opery z roku 1932. Byla to kongeniální inscenace, podle mne nejlepší, jaká za ředitele Jiřího Srstky, a myslím vůbec v polistopadové éře Národního divadla, vznikla. A že měla tehdy silnou konkurenci!

    Boris (Jevhen Šokalo) bičuje Sergeje (Vadim Zaplechny), kterého drží tajemní muži s klaunskými nosy na scéně jak z ruské avantgardy FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Připomeňme stručně, co muzikolog Jan Špaček rozvádí v kvalitní programové brožuře k novému nastudování. A sice že v roce 1963 Šostakovič zveřejnil řekněme umravněnou verzi opery, protože o brutální první verzi, kterou Stalin odsoudil známým článkem Chaos v hudbě (kdo ten úvodník v Pravdě 28. ledna 1936 skutečně napsal, se jen spekuluje), nebyl v divadlech zájem. Tato verze opery pod názvem Katěrina Izmajlova ve své době prošla i našimi jevišti (Brno 1964, Praha 1965, Liberec 1970, Ostrava 1971, Plzeň 1977), a dodejme pro úplnost, že původní verze se těsně po prvním uvedení díla v Leningradě a v Moskvě (1934) hrála v Bratislavě (1935), v Novém německém divadle, v Olomouci a v Brně (všechny 1936). O třicet let zestárlý autor povoloval provádění jen umravněné verze a vlastně dal Stalinovi paradoxně za pravdu – ostatně složitý Šostakovičův vztah ke komunismu a generalissimovi je příznačný. Dnes je ovšem zájem jen o původní znění kodifikované kritickou edicí, z níž vychází i ostravské provedení.

    Přece jen připomeňme i základní kontury příběhu podle novely Nikolaje Leskova z roku 1865: mladá žena kupce Zinovije Katěrina se spustí s příručím Sergejem, její tchán Boris za to Sergeje zbičuje, ona tchána otráví jedem na krysy, spolu pak ve rvačce zabijí jejího muže, jsou odsouzeni, mezi trestanci na Sibiři Sergej svede mladou Sonětku a tu i sebe Katěrina utopí v rozbouřené řece. V opeře se přímo na jevišti jednou hromadně znásilní děvečka, dvakrát se souloží, jednou bičuje, třikrát vraždí a jednou sebevraždí.

    Nejhrůznější momenty do detailů akusticky zobrazuje orchestr, lze z něho vyposlouchat i mužské vyvrcholení. Děje se to především ve významových mezihrách, na patřičných místech je orchestr posílený čtrnácti přidanými žesti. V Ostravě bylo přidaných hráčů osm a nemohli docílit požadovaného účinku, přesto svou roli splnili.

    Mezihry jsou pro operu klíčové. Na pražské premiéře se vysloužilý dirigent upřímně divil, proč ty mezihry vůbec hrají: My jsme je škrtali. V Ostravě na ně vágně tančily tři baletní páry s krysími hlavami – nic z nich nevytěžili.

    Jiří Nekvasil považuje Katěrinu za znuděnou paničku ze staroruského venkova. Vystačí s vnějškovou demonstrací událostí, na nichž ho zajímá bizarní groteskní prostředí v kontextech a souvislostech, a spíš charakterizuje či ilustruje. Například policisté u něho legračně podupávají kolem zhola zbytečného policejního vozidla. Nic v té scéně není o nudě a apatii, kterou lze z hudby vyčíst a z níž policisty vyruší oznámení vraždy Zinovije. Ostatně tohle zřetelné téma celé opery inscenace ignoruje. Stejně tak Šostakovičovu snahu vražedkyni lidsky pochopit a hájit – pro Nekvasila je právem potrestanou paničkou. Respektuji, ale nesouhlasím. Kdyby nic jiného, oslabuje to sibiřský závěr tragické anabáze Katěriny, spočinutí příběhu v jakémsi rozhřešení tesknými melodiemi sboru (skvěle připraveného!) i jejího zpěvu o jezeru. Nekvasil závěr opery skryl do kotců (dobytčáky na kolejích?) z latí, z nichž v prvních třech dějstvích sestávala scéna odkazující na ruský konstruktivismus. Konflikt mezi Sergejem, Katěrinou a Sonětkou režisér názorně odehrál v těsném prostoru jednoho z nich a nevadilo mu, že jim není vidět do tváří, že řešení odporuje věcné i psychologické logice situace. Respektuji, ale nesouhlasím. Zato Nekvasil tvrdě rozehrál všechny hříchy, každou soulož cirkusově doprovodil blikajícími světly. Nad provokativní scénou občas svítí nebo bliká obří žárovka, asi symbol vězení, do akcí se zapojují muži s klaunskými nosy a symbolickými ruskými nápisy na holých zádech (smrt apod.) – asi zosobnění ideových (ne)hodnot ruské společnosti. Vůči partituře jsou to zbytečné a zavádějící prostředky.

    Premiérové obsazení (ze dvou alternací každé role) bylo hodně kvalitní: Iordanka Derilova zazpívala part Katěriny perfektně, s mnoha detailními polohami postavy, s patřičnou vášnivostí. Vadim Zaplechny dal Sergejovi chlapáctví a v partu také neměl problémy, agresivního Borise dokonale ztvárnil Martin Bárta, Zinovije Josef Moravec. Všichni, i řada dalších v epizodních postavách, správně propojili naléhavé afektovaně vedené melodie s různými způsoby deklamace – sdělnost Šostakovičovy hudební mluvy je imponující. V malém prostoru Dvořákova divadla se ovšem hlasy místy nepříjemně rozpínaly jednak v reakci na hlučný orchestr, jednak některé fráze prostě ztišit nelze.

    Přece jen menší ostravský orchestr nemohl docílit potřebného zvuku. Hráči se nevyvarovali některých chyb. Ani dirigent Jakub Klecker nezachytil úplně všechny zvukové a významové nuance partitury, což jistě souvisí s pojetím režie. Nicméně výsledek je obdivuhodný! Pomohly k němu předchozí zkušenosti ostravského souboru s obtížnými „hity“ dvacátého století, v jejichž programové řadě Lady Macbeth Mcenského újezdu logicky pokračuje. Odvážná dramaturgie se zjevně vyplácí umělecky, doufejme, že ji zvlášť v této podobě přivítají i diváci – Šostakovič koncipoval své dílo nikoli pro fajnšmekry, ale pro většinové publikum.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. Opera o čtyřech dějstvích a devíti obrazech, nastudováno v ruském originálu, překlad titulků Igor Jelínek. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, choreografie Marek Svobodník, sbormistr Juraj Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 8. března 2018.


    Komentáře k článku: Vraždy, znásilnění, bičování

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,