Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ladislav Klíma to odbrzdil?

    Kolem Lidské tragikomedie se na adrese nadivadlo.cz rozvinula diskuse, která se netýká jen této inscenace pražského Divadla v Dlouhé, nýbrž scény jako takové. Určitým mužům – konkrétně Vladimíru Mikulkovi, Jakubu Škorpilovi a Martinu J. Švejdovi – jako kdyby s Dlouhou došla trpělivost a nejspíš více než kdy jindy uvažují o dramaturgii dvojice Burešová & Otčenášek a především o režisérčiných inscenačních postupech. Kritici mají za to, že tyto postupy se začaly povážlivě vyprazdňovat. Osobně jsem tím „timingem“ poněkud překvapen, neboť jakousi průběžnou kritickou inventuru bych čekal například u inscenací Paní Jairová nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala či Vlčí jáma.

    Lidská tragikomedie

    Odjinud (Marek Němec) se ve druhém dějství promění v podivnou operetní bytost FOTO MARTIN ŠPELDA

     

    Tedy, z mého hlediska: očekával bych to u inscenací, které jsou možná méně iritující ve vztahu k předloze, respektive k představám o ní, avšak, omlouvám se za tu starobylost, myšlenkový náboj a celková aktuálnost těchto inscenací nemají dosah a průraz, jako Lidská tragikomedie. A to navzdory výhradám, jež vůči této inscenaci mám a které se v nejednom bodě shodují s tím, co zaznělo v glosách a polemických replikách. Konkrétně: šaržovitost a zaručená typičnost některých výkonů, herecky suverénní, ekvilibristické, ale vlastně jen málo opodstatněné pojetí Odjinuda (Marek Němec), který se od druhého ze tří dějství promění v podivnou „operetní“ bytost, jež má určité ironické kouzlo, ale vadne, jakmile se důsledněji ptáme, proč vlastně takhle tanečně a zpěvně pojímat figuru pokřiveně božskou.

    Zmíněný atak na Dlouhou si lze možná vysvětlit jako důsledek srážky s představou, jakkoli třeba neurčitou, co Klímův text v sobě nese, jak by jej šlo inscenačně uchopit coby zbraň, coby nástroj, který by rozmetal spořádané představy o divadelní produkci a takzvaném uspokojivém diváckém zážitku. Ovšem je to požadavek adekvátní pro Divadlo v Dlouhé? Dosavadní reflexe Lidské tragikomedie režírované Hanou Burešovou totiž postrádají jakékoli referenční body. Například: V čem se tato inscenace liší od té, kterou léta mělo na repertoáru brněnské HaDivadlo (bohužel jsem ji neviděl) a jež patřila k nejuznávanějším mimopražským inscenacím devadesátých let? Je ta verze z Dlouhé krotší, lidovější, povrchnější? Zatím nevíme. Nebo: Bylo by adekvátnější, kdyby v Dlouhé přistoupili ke Klímově textu bodavěji, temněji, nelaskavěji či vychýleněji, například po tom způsobu, který předvedl před několika málo lety Jan Nebeský režií Ibsenova Eyolfka? Ani to zatím není známo.

    Lidská tragikomedie v Dlouhé ke mně promlouvá naléhavěji než Paní Jairová nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala či Vlčí jáma v následujícím: více než v kterékoli z těchto tří (abych vzpomněl jen ty z poslední doby) inscenací se v ní obnažuje pomíjivost lidského usilování, vratkost jistot, neslitovnost času. (Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje, praví se ve hře.) Klímovská zběsilost se zde sice nekoná – otázka je, jak s ní dnes na jevišti vůbec nakládat, aby nevyzněla přepjatě až trapně –, avšak klímovský výsměch věčnosti, a přitom obcování s ní, braní jí v potaz, zaznívají nikoli v naprosté selankovité zábavnosti a nezávaznosti, neboť takové sice jsou některé výstupy, ne však všechny a všech, a o vypulírovanou komedii typů až tak nejde. Je třeba rozlišovat. Už jen Pulec v podání Jana Vondráčka se vysmeká zobecňujícím formulacím na adresu souboru, který prý již přechází z inscenace do inscenace jako parta ustálených typů a hereckých poloh. Jak Vondráček stárne, vstupuje do jeho výrazu vícehlasé vědomí času, které prosakuje i tam, kde „dělá ­srandu“.

    Takže pro mě se Lidská tragikomedie nezdá tou pomyslnou poslední kapkou, po níž už musí následovat diskuse, jak v Dlouhé vlastně dál. K tomu byly, myslím si, lepší příležitosti. Ale hlavně: pokud takovou diskusi opravdu spustit, pak bychom si měli každý pro sebe dobře formulovat, co od této scény chceme, kde vidíme její místo na pražské divadelní mapě, v čem by měla spočívat nezastupitelnost tohoto divadla. Co žádat od Dlouhé a co žádat od jiných. Má-li takové formulování překročit formu šťouchanců, bude to robota. Nejsem si jist, zda jsme na ni připraveni.

    Hodnocení 3,5

    Viz také recenze Vladimíra Milulky Odjinud i od nás (hodnocení 2,5)

    Divadlo v Dlouhé – Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie. Úprava Hana Burešová, Štěpán Otčenášek. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Jana Preková, hudba Ivan Acher, multimédia Jan Baset Střítežský, Noro Držiak. Premiéra 21. března 2015.


    Komentáře k článku: Ladislav Klíma to odbrzdil?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,