Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ladislav Hampl: Neumím hned skórovat jako Rosický

    Pište si o mně, co chcete, hlavně nezkomolte mé jméno, říkal novinářům jistý americký herec. Mně se podařilo něco mnohem horšího. V půlnočních hodinách po představení Richarda III. na Hradě se na mě ve společnosti obrátil povědomý herec a trochu si posteskl, že o něm nepíšu. Až se vám, pane Hádku, na jevišti něco povede, uděláme spolu rozhovor! odbyl jsem jej surově. Tak jsem se seznámil s Ladislavem Hamplem. Styděl jsem se několik dní, ale snad mi Láďa ten neúmysl­ný faul už odpustil. Uteklo pár let a já se dozvěděl o skvělé inscenaci Terminus v Divadle v Celetné v provedení spolku Kašpar. Po představení jsem zašel za představitelem hlavní mužské role a požádal ho o rozhovor.

    Ladislav Hampl

    Jako Cestující do Hurghady v inscenaci Jiřího Havelky Ubu se baví. Divadlo na Zábradlí 2010 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Vy jste si s divadlem začal jako malé dítě a v deseti už stál na jevišti libereckého Divadla F. X. Šaldy. Do toho jste ale hrál žákovský fotbal, to mi vysvětlete…

    Byl jsem zkrátka hodně rozpřáhnutý, přelétavá duše. Vyzkoušel jsem v Liberci snad všechny sportovní přípravky, od tenisu až po basket, což je mimochodem z tátovy strany rodinný sport, pro který jsem ale dost nevyrostl.

    Když chodím kolem libeňského Meteoru, často mě vyděsí křik

    Myslíte rodičů, nebo trenéra?

    Trenéra, jak řve na ty malé kluky.

    Tak to bývalo vždycky, že se řvalo. Spíše mám pocit, že jsou rodiče více ambiciózní, když se zjistilo, že se dá sportem slušně vydělat. Základem je pevná vůle, láska k danému sportu a chuť se překonat. Když to tak není, tak vztah – a to jakýkoli – brzy dostane trhliny. Kdybych to měl aplikovat na divadlo a utéct, kdykoli na mě režisér zařve, tak jsem nehrál Romea na Hradě a nepřežil bych první rok po škole v pro­fe­sio­nál­ním divadle.

    Iluze výjimečnosti

    Vraťme se ještě k vašim libereckým začátkům. Jak jste se dostal na jeviště?

    Chodil jsem do pěveckého sboru Severáček a na tvořivou dramatiku, kterou velmi zábavným způsobem vedly herečky Eva Lecchiová a Milena Šajdková. No, a když v divadle potřebovali dětského herce, tak si pro něj hrábli. Pro začátek jsem měl nemluvenou roli, a co mě hodně fascinovalo, bylo zákulisí. Pak přišla rolička Valtra Tella, v níž jsem se alternoval. Kdybych se ale dnes podíval na videozáznam, asi bych potvrdil starou pravdu, že děti a zvířata na jeviště nepatří. Mám pocit, že to neherectví a herectví do sebe naráží, a ne vždy to funguje.

    Pokud se to záměrně nezneužije. Teď jsem v satiře inspirované Haškem viděl na liberecké scéně skoro celý váš Severáček, a šlo to. A co ten fotbal?

    Jakmile jsem měl tréninky vícekrát týdně, nestíhal jsem, a když s divadlem přišla první cigareta, byl s profesionálním sportem konec. Divadlo mě ale stejně jako sport na profesionální úrovni motivovalo pocitem určité výjimečnosti. Bavilo mě, že jsem na gymplu nechodil na školní představení do hlediště, ale šel přes vrátnici a představení zažíval z docela jiného úhlu pohledu. Samozřejmě dnes vím, že jsem většině spolužáků musel být pro legraci.

    Tehdy, v devadesátých letech se mladým otevřel svět a mohli vycestovat. To vás nelákalo?

    Nijak zvlášť. Se Severáčkem jsem procestoval půlku Evropy. Ve třinácti letech jsem vystupoval i v opeře Brundibár, když euroregion Nisa připravil projekt, který spojil děti z Čech a Polska a Německo dodalo orchestr. Slavnostní premiéra se odehrála v přírodním amfiteátru v Monaku. Se zájezdy bylo spojeno uvolňování ze školy, takže i to ve mně posilovalo iluzi privilegované profese. Chtěl jsem proto zkusit přijímačky na konzervatoř, což mi rodiče naštěstí zatrhli. Když si vzpomenu, jak jsem byl jako osmnáctiletý kluk, co ho vzali na DAMU, vyjukanej z velkoměsta, tak ve čtrnácti bych to, myslím, neustál.

    Čím vás Praha tak vylekala?

    Byl jsem z ní první měsíc skutečně v šoku. Liberec je totiž taková velká vesnice. Každý se tam zná a centrum jako takové je dost malé. Znal jsem tam každý kout. Praha, to bylo každodenní dojíždění na koleje na Jižák, náročná škola, poprvé jsem neměl zázemí domova. Byla to pro mě velká zkouška. Doufal jsem, že odhodlání studovat divadlo mi pomůže a půjde to jednoduše. Ale úplně jednoduché to nebylo.

    Ladislav Hampl

    V roli Portýra v inscenaci Jiřího Havelky Šílenství. Divadlo na Zábradlí 2014 FOTO KIVA

    Přešlapy a lavička náhradníků

    Vzpomínám na Martina Hubu, který v rozhovoru říkal, že nejprve studenty rozebere na součástky, připraví je o sebevědomí, pak je zas smontuje a oni teprve začnou fungovat. Věříte tomu?

    Svým způsobem má jistě pravdu, je to ale dost individuální. Se mnou to fungovalo. Přijde mi ale nesmyslné myslet si, že každý herec, potažmo student herectví je stejný a dají se na něj aplikovat stejné metody. Znám spoustu kolegů, fantastických herců, které by tímto způsobem spíše zavřel, než otevřel, a pracovat by se s nimi nedalo. Přestože to bývá náročné, je podle mě důležitý individuální přístup, herce poslouchat, sledovat a podle toho s ním pak pracovat.

    Fotbal také hrají různé typy hráčů, od agresivně neústupných obránců až po lehkonohé útočníky anebo i simulanty

    Nějaké podobnosti by se určitě najít daly. Především kolektivní souhra, která je jak pro sport, tak pro divadlo velmi důležitá. Sebe vnímám jako hodně týmového hráče a je samozřejmé, že v každém týmu jsou role nějakým způsobem rozdělené a celek pak skvěle funguje. Zrovna v divadle platí, že si svou pozici, především v herecké šatně, musíte vydobýt, odehrát a odžít. Když jsem zaskakoval v CD 94 ve Třech mušketýrech, byl jsem ještě na škole a ve srovnání se zkušenými herci jsem byl hierarchicky samozřejmě úplně na konci.

    Vy jste prošel po škole Rokokem i Vinohrady, kde jste ale spíše zahříval lavičku náhradníků, ne?

    Když je herec hodně mladý, má pocit, že musí hrát co nejvíce, no, a pak se mu stávají takové přešlapy. Do Rokoka jsem vlezl v lednu, udělal dva záskoky a v březnu jsem se režisérovi Potužilovi poděkoval, že mi ta zkušenost stačila. Hostování na Vinohradech v Othellovi jsem vzal proto, že jsem chtěl při práci poznat Mirka Dlouhého, který hrál Jaga. Potom jsem tam vlezl do angažmá a měl pár mluvených výšlapů v pěti inscenacích, takže jsem pořád zkoušel, ale vlastně nic nepředvedl. Problém je v tom, že sice zahříváte lavičku jako Rosický, ale třeba vůbec nejste typ jako on, který po roce vyběhne z lavičky a dokáže okamžitě skórovat. Ze své zkušenosti chápu obavu mladých herců, kteří se bojí, že by mohli za pár sezon ztratit zápal i dovednosti.

    Vy jste se ale vymkl právě Romeem na Shakespearovských slavnostech, pro kterého hledal režisér Martin Huba vhodné představitele konkurzem. Jak probíhal?

    V prvním kole nás na Novotného lávce bylo poměrně dost, v druhém se to vytříbilo a v posledním, které probíhalo po tři dny na zkušebně ve Švanďáku, nás zůstalo šest, kluci a holky napůl, ale i ty různě odpadávaly. Nakonec se mi ozvali, že s Romeem to nevyšlo, ale že pan režisér by mě rád na roli Parise. Pak mi zavolali, jestli bych nepřišel nahazovat Zuzce Vejvodové jako Julii, no, a ve výsledku jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že budu hrát Romea. Při první čtené s celým ansámblem si mě ale režisér Huba docela „vychutnal“…

    A jsme zpátky u rozebírání na součástky. Přináší tohle týrání výsledky?

    Nešlo o týrání po celý čas zkoušek, jen ten prvotní náraz mě zaskočil. Postupně se to otáčelo a začínalo zajímavě růst k nějakému tvaru. Šlo o hodně náročné zkoušení, od rána do večera a pak přes noc a nakonec my mladí přes den i zas v noci. Zhubl jsem za tři měsíce asi sedm kilo, i díky kladnému vztahu ke sportu mě neopustila houževnatost a jsem moc rád, že jsem vydržel.

    Ladislav Hampl

    Jako Valér s Gabrielou Pyšnou (Dorina) a Danou Markovou (Marianna) v inscenaci Molièrovy hry Tartuffe v režii Jana Friče. Divadlo Na zábradlí 2009 FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jak přežít ostudu

    Do Divadla Na zábradlí jste se dostal na základě Romea?

    Vlastně ano. Štěstí bylo, že jsem začal zkoušet roli Romea na půdě Divadla Na zábradlí, kde si mě Jiří Pokorný znovu všiml. On mi totiž už předtím nabízel angažmá v HaDivadle, mně se ale kvůli přítelkyni z Prahy nechtělo. Štěstí bylo i to, že mi Martin Stropnický nabízel prodloužit smlouvu na Vinohradech, mě ale nejspíš políbila prozřetelnost; vyčkával jsem a pak přišel Jirka s nabídkou angažmá na Zábradlí. Byl jsem tehdy strašně šťastný.

    Na Zábradlí jsem sice nikoho neznal a nikdo neznal mě, líbilo se mi ale, že jde o ansámbl patnácti lidí a že mezi nimi budu začínat s čistým štítem.

    Viděl jsem vás v Pokorného velmi slibných inscenacích jako Platonov anebo Gazdina roba, kdy se zdálo, že Zábradlí čeká nová éra. Pak ale přišla titulní role v Troilusovi… Abych se naposledy vrátil k fotbalové paralele: Co mohou dělat hráči, když se jim trenér tak trochu zblázní?

    Rád bych ještě zmínil inscenaci W. zjistil, že válka je v něm. To bylo představení, ve kterém Jirka Pokorný prokázal svůj neoddiskutovatelný talent. To, že na Zábradlí s ním přišla nová éra, se nezdálo, to byl prostě fakt. Ve zmiňované inscenaci Troilus a Kressida se soubor rozdělil na dvě půlky, jedna měla pocit, že se Jirka opravdu zbláznil, druhá v něm stále viděla vizionáře s velkým potenciálem, jemuž naopak musíme jít naproti. V malém souboru se s takovou rozpolceností žije obtížně a pro mě to bylo obzvlášť těžké, protože jsem za Troila cítil odpovědnost a současně jsem nemohl neslyšet onu skeptickou část souboru. Takže jsem se v tom dost topil. Musím ale říct, že při reprízách jsem si ke své figuře vztah našel a celkově to pro mě znamenalo pozitivní zkušenost.

    Herci si často a právem stěžují, že se recenze píšou jen z premiéry, a tak pozitivní posun inscenace nikdo nezaznamená. Jak ale prožíváte inscenace, jejichž kvalita strmě padá dolů?

    Někdy to opravdu nejde, už jsem pár neudržitelných inscenací také zažil. Tehdy nezbývá nic jiného, než že se při představení rozhlédnete, a když u někoho z kolegů rozeznáte ironické ohníčky v očích, tak se jich čapnete, protože už i ve dvou se to lépe táhne. Anebo se zachraňujete v zákulisí. Na Zábradlí se dlouho vzpomínalo třeba na inscenaci Veřejný nepřítel – ne proto, co se odehrávalo na jevišti, ale na to, čím během představení žilo zákulisí. Jinými slovy, aby soubor přežil, musí si najít něco pozitivního.

    Jiřího Pokorného po určité době vystřídal David Czesany, ale ani on dvakrát nepřesvědčil. Čím to?

    Netvrdil bych rozhodně, že nepřesvědčil. U divadla je podle mě důležitý každý nápad a každý nový člověk, který přinese i nový koncept. S Davidem jsem měl navíc v době, kdy na Zábradlí hostoval, příjemnou zkušenost při inscenacích Nože a Růže. Nikdy také nezapomenu na Dürrenmattova Komplice, je to skvělý text a navíc v Davidově interpretaci opřený o naše divoké kriminální události z devadesátých let.

    Slyšel jsem, že vám o nich přednášel pozdější ministr vnitra Jan Kubice?

    To je pravda, i to, že jeho zasvěcení do problému bylo místy docela hustý. Vzpomínám, jak jsme odcházeli ze zkoušky s Maruškou Spurnou s takovou skepsí k české politice, že jsme si říkali, že si snad musíme dát panáka. Ale abych se vrátil k Davidovi Czesanymu. Dneska si myslím, že pozice hostujícího režiséra mohla být pro něj prospěšnější. Zažil jsem s ním úžasné zkoušení inscenace Česká válka, kterou napsal Míra Bambušek, ale Brechtův Galileo byl pro mě osobně přešlap. A nejenom proto, že Brechta u nás nikdo moc neumí.

    Souboru jistě nepřidaly ani magistrátní tanečky kolem transformace, anebo jste je nevnímali?

    Samozřejmě, že ano. A když už i ředitelka Doubravka Svobodová říkala, že ztrácí energii stále nanovo nahazovat motor, věděl jsem, že se něco stát musí.

    A kdyby ne, tak byste odešel sám?

    Pravda je, že angažmá na Zábradlí je pro mě stále jedna z nejvyšších met. Kdybych měl odejít, raději bych šel na volnou nohu. Patrně mám v povaze určitou stálost či loajálnost, proto si neumím představit, že bych hned přešel do nového angažmá.

    Něco se ovšem stalo: Zábradlí má nové vedení, to se ale chová citlivě, ne?

    Na novém vedení mi bylo sympatické, že jako jediní měli ve svém konceptu zachování stávajícího divadelního souboru. Všichni, myslím, uznáváme, že ve chvíli, kdy přijde nová parta a bude si chtít přivést své herce, jde o naprosto přirozenou proměnu souboru. Pokud bych nebyl mezi vyvolenými, tak bych určitě nemluvil o zhrze­nosti, že mě někdo nechtěl do svého týmu. S režisérem Mikuláškem teď zkouším prvně novou inscenaci, zatím jsem zaskakoval v těch, které převzali z Brna, aby mohli divadlu co nejdříve vtisknout vlastní tvář.

    Ladislav Hampl

    V roli Záchranáře v inscenaci textu Viktora Bodó a Júlie Róbert Anamnéza. Režie Rastislav Ballek, Divadlo Na zábradlí 2015 FOTO KIVA

    Když herci režírují

    Pojďme k inscenaci Terminus, kvůli níž jsme se sešli. Jak vlastně vznikala? Roli vám nabídl Marek Němec, předpokládám.

    To sice ano, bylo to ale složitější. Marek měl hru připravenou pro herce z Kašparu, protože chtěl rozvíjet jejich rejstřík. Vybranému herci se buďto role nelíbila, nebo se necítil, a tak tu jedinou mužskou roli vrátil…

    Zdá se, že se v něčem opakuje situace s Romeem.

    Možná ano. S Markem jsme ale už nazkoušeli na Zábradlí jedno čtení, které dopadlo dobře, hlavně jsem díky té zkušenosti tušil, jak režíruje. Abych byl úplně upřímný: na Zábradlí jsem za deset let nazkoušel spoustu rolí, nemusel jsem ale na svých bedrech táhnout celé představení, takže jsem po takovéto příležitosti byl celý lačný, prostě vyhladovělý. Jenomže pak onemocněla jedna ze dvou hereček, Bára Lukešová, a zkoušení se muselo o rok odložit.

    To by mě zajímalo: Uloží se v takové situaci herci text hlouběji do těla, anebo jej spíše přestane vzrušovat?

    Pro mě ta pauza byla dobrá. Ne, že bych v textu ležel celý rok, určitá psychická příprava ale podvědomě probíhala. Když jsem se ty tuny slov začal učit prvně, nelezlo mi to do hlavy, a na podruhé jsem hned cítil, že to půjde. Především mě neopustila ona vzrušující potřeba ukázat, že takové výzvy se mi chce zdolávat.

    Hra Terminus dublinského rodáka Marka O’Rowa je také vyzývavá, ani ne tak drsným prostředím, nebo formou střídajících se monologů, jako svou veršovanou podobou. Co jste si o té hře a své postavě pomyslel a k čemu jste postupně dospěl?

    Na začátek bych určitě vyzdvihl samotný text a fascinující překlad Ester Žantovské. Terminus totiž funguje jako svébytné dílo, které je uměním už samo o sobě. V textu se muselo samozřejmě škrtat, mnoho anglických slov není přeložitelných jednoslovně, a tak překladem text nabýval na objemu a zároveň dostával hodně poetickou tvář. Ta hra je specifická i tím, jak si v ní každý divák může najít svou osobní katarzi. Protože se nemusí ztotožnit pouze s jednou rolí; všechny tři jsou vykresleny s neobyčejným pochopením pro jejich hlubinnou psychiku. Ve všech ožívají ty nejskrytější obavy a strach ze selhání. Dalším specifikem textu může být i jeho kompozice, složená z několikastránkových monologů. Jsme na jevišti tedy často tři, ale každý je tam vlastně úplně sám. Nemůžeme si pomoct nahozením repliky, spoléháme jen sami na sebe. Bylo tedy důležité, abychom všichni ještě před samotným zkoušením text uměli, protože jinak vlastně nebylo co zkoušet.

    Vnímal jste tu roli i jako protiúkol ke svému hereckému typu?

    Psychofyzický typ usměvavého blonďáka je na první pohled sice jasný, proč jím ale neklamat? Temná zákoutí duše si v sobě nese i bývalý naivní milovník. Pro mě doba naivních milovníků už skončila. Pokaždé nastoupí zas mladší, energií nabití Romeové a Troilové. Rozuměl jsem proto Markovi, proč by si herci měli svůj herecký rejstřík stále rozšiřovat. Je přece známá věc, že postavy s negativními, až vyšinutými povahovými rysy jsou pro herce daleko zajímavější. Kromě toho si stačí představit, kolik dnešních mocných jsou skrytí deprivanti, kteří byli ve škole šikanováni a kteří se potřebují vypořádat se všemožnými ústrky a frustrujícími neúspěchy.

    Vy jste s Markem Němcem spolužáci a kamarádi. Je to při zkoušení výhoda?

    S Markem se opravdu známe do morku kostí, takže se nemuselo mluvit tolik okolo. Intuitivně jsem vycítil, co mi chce naznačit, abych udělal. Jak on sám říkal, když si do inscenace obsadíš nejlepšího kamaráda, tak to trošku smrdí, jako když si režisér vezme do divadla milenku. Tím větší jsem měl motivaci tohle podezření vyvrátit.

    Povedlo se, skóroval jste jako Rosický. Měl bych k tématu ještě jednu otázku. Zažil jste režírující herce – Martina Hubu a Marka Němce. Čím se liší od klasických režisérů?

    Ve dvou zdánlivých maličkostech. Když člověku není při zkoušce dobře, protože jej v civilním životě přepadla nečekaná událost, a přesto má pracovat, tak jsou často empatičtější. Na druhou stranu – protože herectví mají skutečně prokouknuté a sami utáhnou hlavní role – tak nemají slitování s nějakým flákáním. Když o sobě vědí, že zvládnou zkoušku dvakrát za sebou, vyžadují to i po vás. A to je, myslím, více než dobré.

    Na začátku jsme mluvili o tom, jak jste se ještě jako malý kluk rozhodoval mezi sportem a divadlem. Když na vás v tom hereckém životě přišla hubenější léta, nelitoval jste tehdejšího rozhodnutí?

    Pochybnosti si nesu v sobě celý svůj dosavadní život. Postupem let jsem se ale uklidnil. Myslím si, že herectví není sprint, ale běh na delší trať, prostě maraton. Až se jednou otočím zpátky, třeba ta hubenější léta budou jen takovou epizodní slabostí, slabším kilometrem v daleko delším závodě. Kdybych byl dnes profesionálním sportovcem, nejspíš by mi ve čtyřiatřiceti končila kariéra. A co potom, v druhé půlce života?

    Člověk není jako přesýpací hodiny, nemůže začínat stále nanovo, ale stejně, jak jste se svým pochybnostem přizpůsobil?

    Jak už jsem říkal, mám pocit, že jsem měl ve svém dosavadním hereckém životě velké štěstí. Štěstí na spolužáky ve škole, štěstí na soubor v Divadle Na zábradlí, který mi hodně pomohl s formováním osobnosti. Kdybych byl profesionálním fotbalistou, pohyboval bych se také ve velmi uzavřené skupině a s mnoha zajímavými lidmi bych se nikdy nesetkal. V něčem se mi ale podařilo tyto dvě zdánlivě nepropojitelné disciplíny spojit – hraji fotbal v rámci charitativních akcí, které pomáhají handicapovaným dětem, potkávám se s mnoha zpěváky, herci, režiséry a sportovci, ať už aktivními, nebo bývalými. Jako herec jsem tedy dostal možnost se ke sportu vrátit jako ke svému koníčku a za tu možnost vděčím divadlu.

    Ladislav Hampl

    V inscenaci hry Marka O’Rowe Terminus v režii Marka Němce. Divadlo v Celetné 2013 FOTO MARTIN SVOBODA

    Vytrvalec

    Rok 1999 – přijetí na DAMU, mezi ostatními podivíny září provokativně dlouhá blond hříva Ladislava Hampla, kterému pohybářka přes nesčetná upozornění už navždy bude říkat Vladimír. Je to sportovec. Dosud jsem se s plným významem tohoto slova nesetkal a Láďa mi v tom během let pevného přátelství udělá jasno… Intuitivně se vzájemně volíme spolubydlícími a rozjíždí se féerie příběhů z Jižního Města. Dáváme dohromady kapesné, dělíme se téměř o vše. Oba jsme naprostá jelita a já se divím, že nás přijali. Rok tříbíme humor i názory na nový divadelní život. Tehdy se projevuje Láďova sportovní povaha. Je neuvěřitelně obětavý, empatický, zakouslý do práce (to mu zůstane), odolný vůči všem výzvám studentského života, nevídaně vytrvalý druh v alkoholu a jiných potěchách. Divadlo ovšem hraje podobně příšerně jako já.

    Zlom nastává v Disku, kdy zazáří v Ravenhillových Polaroidech, kde i přes vysokou stylizaci dokáže postavě mladého homosexuála vtisknout bohatý život. Brzy získává práci na pražských scénách. Závidíme a namlouváme si, že je to určitě tím, že je blond zjev, ale kdepak: je zkrátka dobrej!

    To, jakým způsobem prochází životem, jak je komunikativním a hodným člověkem, je pro mě inspirativní, jeho smýšlení o lidech vychází z vyrovnané povahy a ze cti, která je mu vlastní. Hrajeme fotbalové turnaje na Zlomvazu: ve čtyři hodiny ráno před finále a tribunou plnou asi pěti spících VŠMUáků dostává Láďa pravý amok a pod trestem smrti nás vybičovává k životnímu výkonu, jeho hlava rudne, ale pod jeho taktovkou skutečně vítězíme.

    Jsme důvěrní přátelé, sledujeme se navzájem, známe se do atomu. Přichází možnost zkoušet spolu inscenaci Terminus: Láďa překvapuje houževnatostí a tahem na bránu. Chce makat, výborně cítí text, rytmus, střih, je fyzicky skvěle připraven a já žasnu, co že to v něm všechno dřímalo. Odevzdává maximum. A je k tomu připraven vždy! Všechna čest… A já jsem rád, že můj život formuje přátelství zrovna s ním. Howgh!

    Marek Němec


    Komentáře k článku: Ladislav Hampl: Neumím hned skórovat jako Rosický

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,