Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Silná síla osudu

    Poslední premiéra libereckého operního souboru je výrazným kontrastem k Offenbachovu Robinsonovi, podanému v rozjuchané verzi. Tragický příběh je ve Verdiho Síle osudu zasazen do historických souvislostí, jež nejen kolorují děj, ale měly v době bojů o sjednocení Itálie zřetelný politický smysl.

    Síla osudu

    Petra Vondrová (Preziosilla) FOTO PETR ZBRANEK

    Pro jevištní ztvárnění spletitého, těžko uchopitelného příběhu o zapovězené lásce Leonory a dona Alvara, o náhodném zabití nevěstina otce markýze Calatravy a následující nutnosti pomstít jeho smrt (což má usnadnit falešná identita dona Alvara, Leonory i jejího bratra dona Carla), hledal mladý režisér Tomáš Pilař východisko ve výtvarné stylizaci, v akcentovaném využití symbolických rekvizit i v rozehrání intimních scén. Inspiroval se, podle svých slov, výtvarným projevem závěru 18. století (doby děje dramatu), díly F. Goyi, ale i W. Blakea ad. Nejvíce je to patrné ve velkých scénách, jež pracují s výrazným skupením i expresionistickými gesty sboru. Dramatičnost podtrhuje detailní propracování světelného designu (Daniel Tesař), jehož proměny jsou zřetelně a dobře synchronizovány s plynutím hudby.

    Režie využívá rovněž symboliky rekvizit, přikomponovaných němých postav (také malé dítě, spolehlivý kontrast ke krutosti děje) i akcí, zvláště Preziosilly, která jako symbol válečného běsnění označuje nejprve naverbované vojáky v hospodě červenými šátky, později je padlým odebírá. Bitevní vřavu znázorňuje stylizovaný pochod vojáků, kteří vzápětí padají ranění.

    V duchu tehdejší víry v nadpřirozeno se v hostinci, při vyprávění o rodinné tragédii zastřelení otce, zjeví mezi hosty jeho postava; Leonora ho spolu se svým bratrem záměrně zastřelí. Postava markýze se objeví znovu, v závěru, jako připomenutí prvního impulzu celé tragedie. Ve střetech hlavních postav vede režisér pěvce k úspornému, přesvědčivě stylizovanému herectví, určovanému výrazem hudby (nejlépe se to daří ve scénách dona Alvara s donem Carlem).

    Základem scénografie je prázdný prostor, vymezený třemi šedými stěnami a stejnou podlahou, pokrytý gestickými černými čarami a body, jež mohou asociovat bitevní vřavu nebo les. Ve zdánlivě neprostupných stěnách se otevírají tajemné dveře, vedoucí také do jiných, mimozemských sfér. Změny vykrytí horizontu naznačují siluetu skalnaté krajiny, v níž je poustevna, kde žije Leonora. Kostýmy v dominující šedé a černé barvě jsou spíše v moderní stylizaci, s náznakem dobové inspirace a využitím symboliky rudé barvy (Preziosilla).

    Spolehlivým základem hudebního provedení je solidní výkon orchestru. Dirigent Martin Doubravský modeluje hudební proud s důrazem na dramatické napětí, jehož intenzitu odstiňuje dynamikou, agogikou i využitím barevnosti. Taková je hned předehra, stejně zní orchestrální part i dále a podporuje vyznění díla, jež zásadně nenarušují ani ojedinělé instrumentální nezdary. Hlavní těžiště interpretace je ovšem v dramatickém ztvárnění vokálních partů. Pěvecky i představitelsky respektovatelné výkony podali Rafael Alvarez (don Alvaro), Jiří Kubík (don Carlo di Vargas) i Jiří Přibyl (dvojrole markýze Calatravy a otce kvardiána), podobně i Jaroslav Patočka v epizodní roli (bratr Melitone). Z mladých pěvců upoutal pěveckým i hereckým projevem Pavel Kobrle v rolích Alcadeho a ranhojiče. Z pěvkyň zklamala Livie Obručnik Vénosová v roli Leonory, jedné z ústředních postav celého dramatu. Její hlas je příliš světlý, bez potřebného dramatického zabarvení, navíc v exponovaných místech zní až agresivně; logicky tedy chybějí zřetelná dynamická i barevná profilace a objevují se i občasné intonační problémy. Naopak příjemným překvapením byl výkon Alžběty Vomáčkové jako Preziosilly, herecky (dobře využila svých fyzických dispozic) i pěvecky (proslulý Rataplan zazněl v přesvědčivém podání). Velmi dobře byl pěvecky připravený sbor, přesvědčil i kolektivním herectvím.

    Vizuálně působivý „petrohradský závěr“, smrt tří hlavních postav, naplňující úvodní kletbu, je působivým vyzněním díla. Libereckému opernímu souboru se podařilo vcelku úspěšně zvládnout nároky velké Verdiho partitury (v níž bylo možno i škrtat – např. scénu se slepým obchodníkem). Inscenace působí hudebně i jevištně přesvědčivě.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Giuseppe Verdi: La forza del destino. Dirigent Martin Doubravský, sbormistr Martin Veselý, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař. Premiéra 24. května 2013.

    • Autor:
    • Publikováno: 26. června 2013

    Komentáře k článku: Silná síla osudu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,