Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kýč není nikdy nevinný

    Česká televize, jež někdy působí jako Dvořákova béčková Nova, se v posledních měsících pustila do sebevražedných závodů s komerčními konkurentkami, a to tím nejnešťastnějším způsobem: snaží se je trumfnout v disciplínách, jako je podbízivost a bezostyšné nadbíhání divákům – tedy na jejich vlastním teritoriu. Přidanou veřejnoprávní hodnotou – například ve zprávách -bývá jen větší servilita k vrchnosti. A co je nejsmutnější, ČT dělá z dotací koncesionářů toto všechno často méně profesionálně a o to víc šmírácky než její konkurentky.

    Nevinné lži

    Jiří Langmajer v dílu Druhý dech série Nevinné lži FOTO PAVLA ČERNÁ A ZUZANA PÁCHOVÁ

    Jinak by tu nemohla figurovat přes deset let jako hlasatelka hlavních večerních zpráv osoba tak hlasově nesvéprávná a každou druhou větou komolící mateřštinu, jakou je třeba Iveta Toušlová: nyní už sice tato dáma nekomolí jazyk v hlavních zpravodajských relacích, zato má z Božího nebo čího dopuštění svůj vlastní autorský pořad, jemuž sama neumí říct jinak než Ru Balíc (zde ovšem její prznění mluvy à la Dvanác dobětí pokračuje, nejnověji i s reklamně vlezlým hlasem Jiřího Ptáčníka, jako na běžícím pásu; prznění, jež tahá za uši, vrcholilo zatím v dubnovém dílu o herectví, kde jsme se dozvěděli nejen to, že ten a ten hrál ve Třech mušketýřích, ale také to, že magistra Iveta nikdy nedržela v ruce Aristotela; což by ani tak nevadilo, kdyby se právě jím nesnažila snobsky přizdobit závěr svého koketního laškování s divákem a kdyby autorovi Poetiky nevkládala hloupě do úst pomysly jiného estetika, jenž žil o více než dva tisíce let později, totiž Gustava Freitaga). Najdete-li kromě menší míry profesionality třeba u Ivetina dílu Ru Balíc kultu značek (22. 4.) tři rozdíly od obdobných komerčních VIP magazínů na Primě nebo Nově, prosím tímto o jejich zaslání – já je nenašel. Absolutním dnem, ba symbolem veřejnoprávní trapnosti je ovšem masturbační monolog Lukáše Pavláska (Na stojáka), jehož úžasně vtipná pointa z Bible Na počátku byla masturbace zjevně dramaturgům z „kulturní“ či „alternativní“ ČT 2 učarovala natolik, že celý výstup už po několikáté opakují jako zlatý hřeb sobotního večera.

    O moc líp si bohužel nevedl ani nedávno skončený ambiciózní cyklus pilné režisérky, scenáristky a producentky Terezy Vrábelové Nevinné lži, který nás po osm neděl obšťastňoval na ČT 1 v prime-timu od 24. února do poloviny dubna. Osmidílný cyklus sledovalo v průměru 1 milion 200 tisíc diváků a doprovázely ho nadšené výroky tiskové mluvčí i managementu Kavčích hor, kde jako by dočista zapomněli, že už neřídí komerční televizi: Nevinné lži porazily SuperStar! Hurá! Zbývá se zeptat, čím vlastně? Zdá se totiž, že ČT tímto cyklem – dokonce už aktuálně připravuje jeho druhou řadu, takže se máme na co těšit – usnadnila výuku estetiky i mediální gramotnosti našim středoškolským a vysokoškolským pedagogům: kdokoli z nich napříště bude chtít vysvětlit studentům, co je to kýč, má možnost demonstrovat to na Nevinných lžích jako na exemplárním vzorku. Neodmyslitelným vnějším znakem kýče je masovost (Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči, Milan Kundera), druhým znakem je však zároveň to, že umělecky vzdělanými elitami je považován za defektní, neboť kýč má všechny vnější charakteristiky umění, ve skutečnosti je však jeho falzifikací (Gillo Dorflese), a proto právě kýč, včetně kýče populárních seriálů, může být definován jako specifická forma lži. Vydává se za něco, čím není. Například za „odvážnou“ reflexi problému nespravedlivého osočení ze sexuálního deliktu (Klukovina), kdy je poctivý pan učitel označen třemi žáky darebáky za „úchyla“ jen kvůli scenáristicky chatrně motivované pomstě – za učitelův zákaz jejich horolezeckého kroužku (krystalicky ryzím kýčem daleko za hranicí nechtěné parodie je pak horolezecké finále, kdy na skalnatém vrcholku hory ten největší darebák darebáků za doprovodu melodramatické hudby se statečně odhodlá k tomu, že přestane lhát a všechno přizná; k vzorové kýčovitosti tohoto finále se z celého cyklu asi nejvíc blíží závěrečné cukerinové sblížení a odchod do dáli nerovného páru Vojty Dyka a Tatiany Vilhelmové v dílu Lež má rozbité auto nebo stejně pitomoučký happyendový odchod náhle polepšeného Langmajerova kravaťáka s kdysi jím vyhozeným podřízeným, kde mi bylo pro změnu zase líto talentu Ondřeje Malého).

    Nevinné lži

    Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk ve snímku podle scénáře Petra Kolečka Lež má rozbité auto FOTO ARCHIV

    Jindy se zase cyklus vydává za ještě odvážnější sondu do lidských vztahů, ba přímo do jejich tabuizovaných, dosud neprobádaných oblastí. Téma jsme moc chtěli, protože nám připadá nové, nevstřebané a důležité, říká Tereza Vrábelová o dílu Chromozom, pojednávajícím o lesbickém páru, který vychovává dítě z asistované reprodukce, a jehož soužití naruší vpád dávného biologického otce (u teenagera vzniká k vypátranému otci vztah, u jedné z matek, té, co dítě donosila, se pro něho rovněž objeví větší sympatie, druhá zato nepříčetně žárlí a vidí v něm jen vetřelce a nepřítele). Opravdu si režisérka myslí, že právě o tomto konvenčním „trojúhelníku“ nebylo ještě nikdy nic napsáno ani natočeno? Pravda, většinou to nebyly takové karikatury na pomezí kreatur, jako u zmíněné žárlící druhé matky. Problém až pohádkově zjednodušeného, černobílého zkreslení záporných i kladných postav, z nichž se stávají jacísi novodobí čerti a andělé, se táhne celým cyklem (to, co je u pohádky legitimní, je u příběhu, vydávajícího se za současné drama, právě jedním z definičních znaků kýče). Cyklem tak procházejí spíš kreatury než živé postavy, například chlípný dětský lékař Michala Dlouhého, který v čekárně plné pacientů nepokrytě balí kyprou Jitku Čvančarovou (Lež má rozbité auto) – tamtéž se chvíli předtím vyskytuje i nejkonvenčnější karikatura psychiatra, s níž si neví rady ani tak skvělý herec, jako je Miroslav Krobot, ostatně na psychiatry má cyklus vůbec pifku, jak ukázal už vstupní díl a postupně odhalované bídáctví doktora Romana Luknára, jehož černobílost snad překoná jedině zpackaně napsaná karikatura jeho zalkoholizované manželky. Téměř v každém dílu se opakuje stereotyp padoušských kamarádů, svádějících, okrádajících či jinak ničících vcelku slušného a pracovitého hlavního hrdinu (Jan Plouhar v Čisté práci, Jiří Langmajer v Druhém dechu, Michal Suchánek ve Hvězdičce, Marek Taclík v Klukovině aj.) – tento padoušský stereotyp očekávatelně naplňují např. Martin Hofman (ve scenáristicky nejbezradnější Hvězdičce, předstírající sondu do světa šoubyznysu) či Martin Finger (přeposlední díl Čistá práce, kde se navíc jako zvlášť odpudivé typy až odněkud z pravěku dikobrazího komunálního humoru padesátých let vyskytují i fušérští zedníci s lahváčem). Dále jsou tu nesnesitelné matky, už v prvém dílu Pod hladinou (díl řeší problém pětatřicátnice, která lže až přiblble vzornému manželovi z rodu sádrových andělů v podání Tomáše Pavelky, že nemůže přijít do jiného stavu, a přitom, potvora fikaná, tajně bere antikoncepci), se takto karikaturně prezentuje matka Daniely Kolářové, jindy je to zase stejně přehnaně, teatrálně nesnesitelná, staropanensky zakyslá dcera Veroniky Freimanové (poslední díl Byl lásky čas, jenž za vlasy tahající dějovou krkolomností v závěru, kdy staropanenská dcera se svou navenek šťastnější sestrou Dagmar Havlové „zapomenou“ matku vozíčkářku kdesi v pustém lese u jezera, a ačkoli ji nepřivezou, diví se, že není doma, tento díl svým scenáristickým debaklem překonal všechny předešlé). Problémem všech těchto kráčejících schémat, z nichž je cyklus nesourodě poskládán a narychlo poslepován, jsou potom zákonitě nevěrohodné, křečovité happy endy, které se – snad s částečnou výjimkou Čisté práce a Hvězdičky – s železnou pravidelností opakovaly v každém z dílů, až se staly poznávacím znamením cyklu. Tu je to zázračný obrat v soukromém podnikání prostřednictvím úžasných podnikových svačinek (Druhý dech), jindy náhle zmoudření, pokora a sebereflexe matky semetriky, podávající „michelangelovsky“ (ve skutečnosti reklamně) pomocnou ruku dceři (Pod hladinou), ještě jindy třeba zmoudření zakyslé dcery (Byl lásky čas). Je to prostě elementární scenáristická nešikovnost: naneseme-li příliš tučně čerň, těžko se pak omývá mýdlovou vodou happy endu. Z dosavadních výtek snad dostatečně vyplývá jedno: ačkoli jsem postavy pro větší zapamatovatelnost jmenoval skrze jejich představitele, herci (od Geislerové přes Dyka, Vilhelmovou, Kolářovou, Lagmajera, Taclíka až po Jana Plouhara) jsou v tom nevinně. Vina Nevinných lží leží na scenáristech (mezi nimi kromě Vrábelové čteme i renomovaná jména – Alice Nellis, Petr Kolečko) a na nezvládnuté, v podstatě neexistující dramaturgii. A to přesto, že pod většinou dílů jsou podepsáni tři, někdy čtyři dramaturgové. Nebo je to právě proto?


    Komentáře k článku: Kýč není nikdy nevinný

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,