Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kultura potřebuje čisté primitivy

    Kombinace mojí osoby a Divadelních novin může pravděpodobně na první pohled působit dost bláznivě a nikomu nebudu zazlívat, když následující řádky přeskočí bez povšimnutí s tím, že si po cestě ještě nechá hlavou proběhnout něco o nepatřičnosti a primitivech. Totiž o primitivovi, který se vyjímá na stránkách DN nepatřičně. Odpovídám: primitiv – kéž by, nepatřičně – naštěstí ne.

    Vazby na divadlo kupodivu mám a zážitky s ním spojené mi určitě pomohly nasměrovat život tím poctivějším směrem. Mám za sebou několik navrhnutých i vlastnoručně vyrobených scénografií, kostýmů, projekcí a hodiny, dny a měsíce prosezených u programování laseru, kterým jsme kreslili do černočerný divadelní tmy. Třeba tato má zkušenost ospravedlní mou přítomnost na těchto stránkách i vám a postupně zmizí i onen pocit nepatřičnosti, o kterém jsem mluvil na začátku.

    Za slovem nepatřičnost jsem ovšem napsal slovo primitiv. To ani ne tak z toho důvodu, že bych se jakkoli podceňoval, či o sobě smýšlel vyloženě nenávistně, přestože určitou omezenou formou nenávisti k sobě samému by snad měl trpět každý člověk. Měl jsem na mysli spíš jistou předpojatost, kterou vůči sobě cítím v každém pro mě novém prostředí. Pro mnoho lidí přece jenom ztělesňuju nabubřelost a egomaniactví rapu, hloupost a destrukci graffiti i nízkost comicsu. Jsem velká opice, která v davu trčí se svou nezaměnitelnou energií, a i to je jeden z důvodů, proč se musí většinou vyrovnávat okolí se mnou, a ne já s ním. Jelikož jsem kulturní cestovatel a za svůj stále relativně krátkej život jsem těch našich pěknejch malejch českejch rybníčků viděl víc než dost, věřte mi, že vím, o čem mluvím. Přes zdánlivou vnější rozdílnost je podobnost jejich vnitřních uspořádání, neduhů i předností, ochoty vpouštět cokoli nového či bránit zdi jejich pravdy až neuvěřitelně zarážející. Každá kulturní subscéna má svůj středobod a kolem něho všichni rotujou, v rámci letu se navzájem ujišťují o lásce a oddanosti ke středobodu, hádaj se do krve o jeho pravou tvář a podstatu, nacházejí i ztrácejí víru v jeho smysluplné pokračování pro budoucnost a bohužel i velmi často propadají sebeklamu, že jejich středobod je zaručený návod na vytěžení pravdy o vesmíru, výrazně lepší než drtivá většina ostatních středobodů, ne-li ten naprosto nejlepší. Čeho se ale snaží veškeré tyto scény vyvarovat naprosto fatálně, co je z jejich středu vytlačováno s velmi pečlivou důsledností, je přetvářka v rámci disciplíny, pouhá hra na něco, prospěchářské zneužívání a napodobování toho, co ti „praví“ dlouhodobě budují, pro co žijí a čemu se rozhodli obětovat vše ostatní.

    Tím se dostávám zpět na začátek. Pokuď mě někdo nazve primitivem, odpovídam vždy: Ano, děkuji či kéž bych byl. Tyto jednotlivé subscény i kultura celkově potřebují ve svých centrech čisté primitivy, neboli ty, kteří nekalkulují, ty, kteří tvoří, protože musí, stejně jako kůň pije, pes běží nebo člověk sere. Být primitivní znamená jít si za svým, ať si každej myslí, co chce, ať to stojí, co to stojí. Pokud používáme tento termín v rámci kultury (rozuměj umělecké scény v nejširším slova smyslu), stává se z nadávky něco velmi zajímavého. A to si myslím platí i pro vysoké a nízké umění, oboje myšleno ve velkých uvozovkách.

    Na svých idiotských kulturních výpravách si budu poctivě psát zápisky, které budu přeposílat dalšímu spřízněnému Vladimírovi na této planetě. Vladimíru Hulcovi.

    Na shledanou.


    Komentáře k článku: Kultura potřebuje čisté primitivy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,