Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Kulatý stůl o pražských festivalech

    U kulatého stolu, který iniciovala radní pro kulturu hl. m. Prahy paní Hana Třeštíková, virtuálně zasedli: redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec, umělecký ředitel festivalu Malá inventura a místopředseda kulturní neziskovky Nová síť Petr Pola, ředitel festivalu Dream Factory Ostrava a manažer Divadla Petra Bezruče Tomáš Suchánek, dramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka Petr Štědroň, ředitel festivalu Letní Letná Jiří Turek, publicistka Nina Vangeli, moderoval (to jest především se ptal a redigoval) šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman. Virtuálně znamená, že účastníci ze svých kanceláří či domovů vstupovali do sdíleného souboru a přidávali své příspěvky. Někdy se někdo opravdu rozepsal, prosím berme text jako společnou esej o daném tématu a nehledejme v něm mluvený dialog. Někteří „mimopražští“ se divili, proč se mají vyjadřovat k Praze – inu právě kvůli potřebnému pohledu zvnějšku. A pak to považuji za jistý svorník k mimopražským festivalům, o kterých by se také mělo podiskutovat. V textu používáme zkratku PDFNJ pro Pražský divadelní festival německého jazyka, PQ pro Pražské Quadriennale.

    Kolik je v Praze festivalů?

    Vangeli: V Čechách je přefestivalováno obecně. Festival musí mít důvod; musí být nezastupitelný v našem dosahu. Z dob, kdy jsem sedávala v příslušných komisích, si pamatuji, že z nějakého důvodu byla větší vůle podpořit festivaly než individuální projekty. Nejpřínosnější se mi jeví festivaly s převažující zahraniční účastí, na ty místní produkce každý dosáhne vlakem nebo autobusem, chce-li.

    Petr Pola FOTO MARKÉTA BENDOVÁ

    Pola: Záleží na tom, kolik jich je? Čas od času se vracejí otázky tohoto typu, nejčastěji doprovázené tvrzením, že máme ve srovnání s jinými zeměmi, nebo v poměru k počtu obyvatel, velký počet divadel. Stejné je to s festivaly. Žádná odpověď nemůže být dobrá. Navíc nemůže nevytvářet negativní konotace. Není přece dobré mít něčeho málo ani moc. Festivaly vznikají a zanikají. Ty, které mají energické, vytrvalé vedení, neztrácejí motivaci a cítí podporu publika, se obvykle udrží. Ty, které to nedokážou, zanikají.

    Hulec: Divadelní festival dnes neznamená jen svoz souborů a jejich inscenací na jedno místo v jeden čas. Jsou to hlavně profesní setkání, konference, prezentace výsledků nějaké dlouhodobé činnosti, proklamace postojů a názorů. Pro festivaly vznikají jednorázové akce, někdy vznikají dokonce v rámci festivalových dílen, premiérují se nové produkce často s výrazným finančním přispěním samotného festivalu – v zahraničí dokonce více festivalů najednou. Něco jiného je tedy festival Přelet nad loutkářským hnízdem, 13+, OPERA, které přivážejí výběr toho „nej“ v celoroční či víceleté produkci daného oboru, a něco jiného je Česká taneční platforma či Malá inventura, jež jsou především nabídkovými festivaly, tak trochu „trhy“ sloužícími především pro naše či zahraniční producenty, aby měli přehled o dění v daném oboru a mohli si vybrat produkce pro své účely. A něco jiného jsou festivaly Tanec Praha či PDFNJ, které přivážejí především zahraniční produkce pro české/pražské diváky. A pak jsou festivaly jako 4+4 dny, které jsou spíše „eventy“ – intenzivními událostmi, kde se po celý festivalový den něco děje a proklamuje se tím jistý životní, umělecký a estetický postoj. Přirovnal bych takový festival k akci Prague Pride. Je Prague Pride festival? Postoj proklamujících festivalů je víc. Sledovat je můžeme hlavně ve Venuši ve Švehlovce, jež nabízí festivaly typu Venušiny dny, Wild a podobně. V Divadle Archa vznikl v roce 2010 festival Akcent zaměřený na dokumentární divadlo, jasně vyprofilovaný, silně sociálně a politicky vyhraněný, odvážný, fundovaně produkovaný. Objevil Praze například tvorbu čínské choreografky Wen Hui a dal možnost prezentace i českým souborům, například Continuu či tehdy začínajícímu souboru Spielraum Kollektiv. Bohužel v posledních letech se tento festival – předpokládám, že z finančních důvodů – trochu vypařil.

    A vedle toho jsou festivaly, které nabízejí tvorbu jediného souboru či dovážejí produkci jednoho divadla či jednoho města. Vzpomeňme na již zavedené festivaly ostravských či brněnských divadel. Loni dokonce budějovického (Jižní spojka). Vlastní festival uspořádala Losers Cirque Company – nejprve loni na Letné a pak letos v nově otevřeném Branickém divadle. A na Dobešce se festivalovým způsobem čas od času prezentují soubory bývalé Pražské 5. A je víc takových. Oborovou událostí, jež přerostla v diváckou mega akci, je Letní Letná, původně setkání novocirkusových umělců. Vážím si jich, riskovali a riskují. Milují svůj obor a stále udržují vysokou kvalitu prezentovaných produkcí. Našich i zahraničních. Vedle toho jsou i jiné – divácké či spíš už ryze komerční – festivaly, producentsky dopředu přesně „spočítané“ na zisk. Také mají smysl a nelze proti nim nic mít. Jsou zaměřené na jiný okruh diváků a také si udržují dlouhodobou kvalitu. A mohli bychom pokračovat. Ukončím svou vstupní řeč mně nejbližším festivalem, neb jsme jej s Janem Dvořákem kdysi zakládali (dnes jej vede bývalá redaktorka Divadelek Lenka Dombrovská) – …příští vlna/next wave… Charakterizovali jsme jej slovem „setkání“ a šlo nám vždy o hledání vzájemných styčných bodů mezi různými druhy avantgardního umění. Zvali jsme rovnocenně tvůrce a diváky, kteří se mezi sebou po celý čas mísili. Měl to být festival v tom původním slova smyslu: fest – svátek. Dnes je to trochu jiný festival, ale stále se vymyká „starému“ pojetí festivalu, jak jsem o tom mluvil v úvodu. Je to intenzivní týden plný událostí a premiér, které teprve po festivalu prokážou svou životaschopnost. Je to samozřejmě festival, ale jeho smysl je především pracovní – nabízí současným okrajovým tvůrcům prostor pro nová díla, která by jinak ani nevznikla. Festival tak aktivně vstupuje do dění v dané oblasti a ovlivňuje její život a existenci. Je platformou pro vznik nových produkcí. Tím se úvodní otázka na počet festivalů mění na otázku po počtu samotných produkcí a dění v daném oboru. Je jich málo, nebo moc? Podle mě jich nikdy není a nebude moc. Jako každá květina nabízí jinou vůni a podobu, tak i každé umělecké dílo vstupuje do různých sfér a komunikuje s nimi. Proto ani festivalů není a nebude nikdy moc. Každý má svého diváka, svůj smysl. Nebo jsou nějaké festivaly, které smysl nemají?

    Suchánek: Myslím, že všechny zde zatím uvedené festivaly své místo v Praze mají. V tematickém okruhu „Festival, přehlídka“ v programu Kulturní aktivity v oblasti divadla MK ČR podává každoročně žádost o dotaci pro svůj festival kolem čtyřiceti subjektů. Zhruba třetina žádostí je z Prahy. Je to málo, dost? Asi každý si v tuto chvíli v Praze najde „svůj“ festival, kterému fandí. A pokud má festival své diváky, má smysl. Osobně mám taky raději festivaly, které nabízejí výraznou zahraniční účast, protože jak píše Nina Vangeli, na místní produkci si zajedu. Ale v publiku bývá, kromě nás divadelníků, také spousta diváků jiných profesí, kteří nemají čas podnikat divadelní výlety po republice, a myslím, že právě oni dokážou dovoz místní produkce náležitě ocenit.

    Turek: Festivalů je nejen v Praze víc než dost. Velkých i spousta malých. Některé možná díky současné situaci skončí nebo se redukují a naopak možná vzniknou nové. Ale žádný dobrý festival nevznikne „úředně“ a od stolu. Vždy musí vyrůst zespodu. Musí přijít idealista, vizionář a dobrodruh, který přesvědčí pár dalších nadšenců, aby do toho šli s ním. A když vytvoří a dlouhodobě udrží dobrou dramaturgii a něco třeba jiného od již stávajícího, pak ať vznikají další festivaly. Ale spíš si myslím, že by většina stávajících festivalů potřebovala větší podporu ať už formou grantů od státu, nebo z privátní sféry. Myslím, že invence a nápady dramaturgům a organizátorům nechybějí. Chybějí peníze na to nejlepší z celého světa i na podporu kvalitních tuzemských projektů.

    Vladimír Hulec FOTO ARCHIV

    Hulec: Rád bych vyvrátil mýtus o příliš velkém počtu festivalů u nás. Když se podíváte do takové Francie, ale třeba i Rakouska, Polska, Německa, Španělska, najdete tam obrovské množství různých, samozřejmě především malých festivalů. Snad každý týden se v nějakém městě koná divadelní festival, přehlídka či setkání. Bývají součástí turistické nabídky, zvyšují atraktivitu a prestiž daných měst. A samozřejmě to ve větší míře platí i o hlavních městech. Často to bývají třeba jen nějaké přehlídky, ale jaký je rozdíl mezi přehlídkou a festivalem? Prostě svátek, setkání a prezentace tvůrců a příznivců daného oboru, směru, formy či žánru.

    Chybějí festivaly s mezinárodním přesahem?

    Hulec: Velmi mi chybějí festivaly typu PDFNJ zaměřené na produkce jiných zemí, kultur či světadílů. Jistě, je Palm Off Fest, který se pokouší o mapování polské divadelní scény, a Divadlo Bez zábradlí snad stále ještě pořádá festival slovenského divadla, ale to je v podstatě vše. Ještě jsou tu festivaly Sněz tu žábu zaměřený na Francii, Tvůrčí Afrika a Půlměsíc nad Prahou, orientované na Afriku či blízkovýchodní kultury, několik let existoval festival Transteatral, který dnes nahradil festival Tres Deseos, jež byly či jsou cílené na španělské, portugalské a iberoamerické divadlo. Ale všechny jsou finančně velmi chudé, a proto v podstatě okrajové. Nemohou dovézt skutečné špičky daných divadelních kultur. I tak mají smysl, a myslím velký. Nicméně mě velmi mrzí, že se zde dlouhodobě a programově – nejlépe právě v rámci festivalů, které by nutně nemusely být každoroční – neprezentují významné francouzské, italské, britské, ruské a další národní divadelní produkce, o Africe, Asii, Severní a Jižní Americe nemluvě. Je jasné, že to je – či by bylo – drahé. Nicméně by se myslím šlo spojit se zahraničními festivaly, například v Avignonu jsem vždy viděl řadu neevropských produkcí, a jistě by se při jasně formulovaných zájmech – pochopitelně podpořených financemi – daly takové akce či festivaly připravovat. Ale abych jen nelál. Nedávno vznikl zásluhou Národního divadla festival Pražské křižovatky, který tento divadelní výmol začal aspoň trochu zasypávat. Přiváží prvotřídní divadelní produkce z celé Evropy, a dokonce i z dalších částí světa. Je vidět, že je finančně výborně „vyfutrován“ a současně má vysoce fundované a odvážné dramaturgy. Doufám, že mu síly i finance vydrží.

    Tomáš Suchánek FOTO PETR HRUBEŠ

    Suchánek: Souhlasím, že by Praze slušely festivaly typu PDFNJ zaměřené na produkce jiných zemí, nepředpokládám ale, že by se aktuálně našly finanční prostředky na jejich realizaci. Reálněji vidím potenciální růst již zaběhlých a fungujících festivalů. Například festivalu Za dveřmi by jistě slušel růst do podoby pouličních festivalů v polské metropoli, Gdaňsku či Krakově… a podobně.

    Turek: Žádný festival mi nechybí. Ale jednou za čtyři roky by pod hlavičkou PQ mohl fungovat reprezentativní festival současného českého divadla a do budoucna i prestižní zahraniční.

    Má Praha velký mezinárodní festival?

    Pola: Zdá se mi, že idea festivalu, o kterém se zde stále bavíme, spočívá zejména v jeho ambici být v kontaktu s ostatními světovými metropolemi. Velikost je zde pouze metaforou otevřeného a velkorysého myšlení.

    Suchánek: Možná by bylo dobré přesněji vymezit, jak vlastně chápeme „velký festival“. Festival může být velký účastí prestižních zahraničních souborů, počtem festivalových dní a produkcí, počtem hracích míst… Časově i finančně náročné je samotné poctivé a soustavné sledování práce českých či zahraničních souborů, o jejichž účasti dramaturgie festivalu uvažuje, následné sladění reálných termínů vybraných hostujících souborů s termínem festivalu. Problematické pak může být najít, zajistit, vybavit a zaplatit adekvátní hrací prostory pro vybrané produkce.

    Nina Vangeli FOTO VOJTĚCH HAVLÍK

    Vangeli: Praze chybí velkorysý mezinárodní festival zahrnující všechny světadíly. Možná by se v takový opravdu mohlo transformovat PQ, jehož původní (z celku inscenace vyjmutý) fokus už není aktuální.

    Turek: Myslím, že Praha má mezinárodně uznávané festivaly v různých oborech dostatečně zastoupené. PQ, Tanec Praha, 4+4 dny, Letní Letná… například. A to mluvíme jen o divadle, ale musíme brát v potaz, že v Praze probíhají uznávané festivaly i z jiných oborů, mnoha hudebních (Pražské jaro, Metronome), dále Signal festival, Febiofest a další.

    Pola: Máme řadu malých festivalů. Co chybí, je skutečně odvážný či velkorysý mezinárodní festival. Festival, který bude mít prostředky vozit špičku současného divadla, divadelní komunitě přinese možnost potkat se s tvůrci, běžným divákům konfrontaci s aktuální světovou tvorbou a Prahu dostane na mapu divadelního světa. Role takového festivalu by potom pochopitelně nebyla spojena s tím, saturovat zájmy pár desítek jedinců z odborné veřejnosti, jak jsme na to zvyklí. V tom případě je totiž skutečně lepší zaplatit autobus a vyjet za divadlem do zahraničí. V současnosti však vznik takového festivalu považuji za utopii. Pokud pominu finance, bylo by třeba nalézt skutečnou osobnost světových rozměrů, která by se takového podniku ujala. A zároveň by konečně musela padnout ta do omrzení udržovaná hradba žánrů uvnitř scénických umění: divadla proti tanci, činohry proti performanci, textu proti tělu, ale například i scénických umění proti výtvarným. Ve škatulkování je, zdá se mi, vždy kousek spořádané měšťanské existence. Přitom si nejméně sto let neustále opakujeme, že umění nezná hranic. Umění možná ne, ale zdá se, že my ano.

    Herman: Velmi souhlasím s tím, že kromě peněz by byla zapotřebí osobnost světových rozměrů. Přiznejme si to. A trochu vám dávám za pravdu i v tom, že nejsme schopni uvažovat mimo druhové a žánrové škatulky. Jenže zaškatulkované, řekněme „oborové“ festivaly mohou být ve specializaci jaksi intenzivnější, kdežto „mezioborové“ budou z podstaty věci extenzivnější. Přece i v evropských metropolích převažují oborové velmi uznávané festivaly s mezinárodním renomé. A v Praze?

    Vangeli: Praha má taneční festival Tanec Praha. Vzhledem k důležité pozici tanečního umění v současném kulturním paradigmatu by se mu mělo dostat maximální podpory růstu. O publikum rozhodně nemá nouzi.

    Hulec: Nebuďme tak defétističtí – věřím, že pár evropsky prestižních festivalů tu už je. Ale jen pár: PQ, 4+4 dny, možná i Letní Letná, i když asi jen v rámci daného oboru, Pražské křižovatky či Akcent. Souhlasím, že k nim patří Tanec Praha, který ale trochu ztratil na lesku oproti bohatějším létům devadesátým a počátku tohoto tisíciletí. Pak probíhá již řadu let PDFNJ, který je každoročně největší mezinárodní činoherní událostí Prahy.

    Herman: Podle mého Praha nemá divadelní festival ani významu a velikosti tuzemských festivalů typu Divadlo Plzeň, Divadelní svět Brno nebo Divadelní Flora Olomouc, natož festival významu například Wiener Festwochen či Theatertreffen Berlin.

    Štědroň: Nemohu souhlasit. PDFNJ se za dobu své pětadvacetileté existence stal velmi významnou přehlídkou, v Německu bývá přirovnáván právě k berlínskému Theatertreffen – vedle Theatertreffen je největší přehlídkou německojazyčného divadla. Pravidelně do dramaturgie zapojuje českou divadelní scénu: uděluje Cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci původně německojazyčného textu, pořádá Theatertreffpunkt Prag (TTPP), mezinárodní setkávání a workshopy středoevropských divadelníků s německojazyčnými kolegy, festival navíc dlouhodobě působí velmi inspirativně na celou českou divadelní scénu. PDFNJ také několikrát zrealizoval koprodukční inscenace s dnes již slovutnými soubory Rimini Protokoll a She She Pop.

    Hulec: Velkým mezinárodním festivalem už je také Letní Letná. Má dokonce nakročeno k rozvoji řekněme teoretickému či intelektuálnímu, když pořádá konference, veřejná setkání a diskuse.

    Jiří Turek FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Turek: Ano, jsme velký a i v zahraničí uznávaný mezinárodní festival. Už dávno nejsme jen dovozci představení. Každoročně jsme koproducenty vzniku nových českých i zahraničních projektů. Jsme zároveň festivalem současné české novocirkusové scény. Jsme členy několika zahraničních novocirkusových institucí, pořádáme workshopy, mezinárodní konference, diskuse odborné i pro laické diváky.

    Hulec: Podobně Tanec Praha, jen v posledních letech jde spíše směrem k rozprostření se do delšího časového pásma, menšího počtu významných hostů a expanze do regionů. Ale věřím v sinusoidu každého živého organismu, na jeho nádech a výdech. Tanec Praha je ve fázi výdechu. A zapomínat nesmíme na PQ, které si své postavení v rámci celosvětového divadla stále udržuje, a pokud jsem byl v cizině, tak o něm vědí v rámci pražských divadelních událostí asi nejvíc. Velkou nadoborovou, celospolečenskou naději vidím v Pražských křižovatkách. Cítím v nich potenciál blízký akci Forum 2000.

    Suchánek: Také vnímám řadu pražských festivalů už nyní jako evropsky prestižní. Naopak si nejsem jistý, že by Praha musela mít za každou cenou festivaly všech forem a podob. Proč například velký loutkářský festival, když máme Mateřinku v Liberci, Skupovu Plzeň nebo ostravské Spectaculo Interesse?

    Turek: A proč by Praha měla mít úplně všechno? Jsme malá země, všude je blízko a já rád vyrazím z Prahy na dobrý festival jinam.

    Hulec: To je pravda. Nemusí být každý velký či významný festival nutně v Praze. Jako dobrý nápad se mi jeví přehlídka českého divadla všech oborů a žánrů v rámci PQ, tedy jako kvadrienále.

    Suchánek: Ohledně potenciálního vzniku festivalu „nej“ z České republiky se domnívám, že permanentní přehlídku vlastně pořádá po celý rok řada divadel. Ostravští Bezruči hrávají dvakrát do roka v Divadle v Celetné, Komorní scéna Aréna by měla nově uvádět své premiéry v La Fabrice, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Divadlem loutek pak navíc hrávají na divadelní přehlídce Ostrava v Praze. Provázek hrává v Arše, HaDivadlo ve Studiu Hrdinů. Žižkovská štace se zaměřuje na „oblastní divadla“ v tom nejlepším slova smyslu. Pro všechny mimopražské soubory má hostování v Praze neoddiskutovatelný smysl, protože taková koncentrace recenzentů a kritiků nemá mimo metropoli obdoby.

    Oborové, nebo multižánrové festivaly?

    Herman: V Česku převažují spíše úzce zaměřené oborové festivaly, je to dobré?

    Hulec: Je. Takové festivaly mají obrovský smysl právě pro dané obory. A jsou dobré i pro fanoušky daných oborů. Ostatní festivaly jsou taky fajn a důležité, ale spíše pro jejich společenskou prestiž a široký divácký dopad. Pokud se jim tedy divácky daří. Jak je patrné dlouhodobě v Plzni (a v prvním roce bylo i v Brně a bývalo i v Olomouci), nemusí tomu tak – co se týká „domácích“ diváků – být. Zářný je Festival regionů v Hradci Králové. Tam se trefili do vkusu a zájmu diváků úžasně. Po organizační i divácké stránce je to podle mne nejlepší divadelní festival u nás. V Praze by to bylo těžší. Kde – a především kdy a v jakém rozsahu – takový festival uspořádat? A jak by měl či mohl být dlouhý? Avignon a Edinburgh trvají vždy měsíc, Wiener Festwochen téměř dva, Podzimní pařížský festival více než čtvrt roku, od září až kamsi do ledna či února. Naopak Theatertreffen jsou jen dva intenzivní týdny, během kterých se předvede deset nejlepších produkcí německojazyčného divadla minulé sezony, vybraných prestižními kritiky této jazykové oblasti. A vedle toho se koná řada konferencí, setkání, dílen a podobně.

    Turek: Oborově zaměřené festivaly jsou základem a absolutní nutností. Bohužel mnoho tzv. multižánrových festivalů trpí nevyvážeností a trochu se tím maskuje bezradnost tvorby promyšlené dramaturgie. Nacpe se tam vše, co by se „mohlo líbit“. Něco jiného je, když třeba Colours of Ostrava doplní svůj špičkový hudební program o divadelní, výtvarné produkce. Nebo obráceně, divadelní festival je doplněn o hudební produkce. Ale vždy se jedná o oborově vyhraněný festival a ostatní je lehce navíc.

    Herman: Oborově vyhraněné festivaly zjevně jsou schopné přerůst do mezinárodního významu.

    Turek: Samozřejmě. A také to tak je. Většina mezinárodně uznávaných festivalů (u nás i ve světě) je oborově úzce vyhraněných.

    Hulec: Určitě. Podle mě takový už je Tanec Praha, což je pro tanec cosi jako Pražské jaro pro vážnou hudbu. A jsou i 4+4 dny a Letní Letná. Potenciál stát se mezinárodně významným festivalem vidím v oborech, ve kterých jsme dlouhodobě na špici, tedy v loutkách, výtvarném a fyzickém divadle, možná i v hudebním. Ale věřím, že i takové divadlo pro mládež, dokumentární a dnes u nás rychle se etablující imerzivní divadlo či divadla menšin, ať už sociálních, národnostních, či jiných, v sobě tento potenciál mají. Chce to jen silnou vizi, vůdčí osobnosti, kvalitní partu lidí pro vznik a první léta krušné existence a pak finanční a společenskou podporu ze strany oficiálních institucí. Bez nich se nadnárodní festivaly dají dělat jen stěží.

    Herman: Jistě by se v Praze dalo a mělo uvažovat i o mezinárodním operním festivalu. Už proto, že Praha disponuje mnoha jevišti budovanými pro hudební divadlo, nejen těmi třemi, zlatou kapličkou, Státní operou a Stavovským divadlem, v nichž hrají soubory Národního divadla. Přidejme Divadlo na Vinohradech, Hudební divadlo v Karlíně, ABC, Divadlo v Dlouhé (původně Velká opereta), ale i Novou scénu. I když některé ze jmenovaných prostorů pro hraní hudebního divadla poničily necitlivé přestavby. Ale možností, kde v Praze hrát operu, je daleko víc! Tématem takového festivalu by mohlo být mozartovské divadlo vzhledem k unikátnímu Stavovskému divadlu, ale také středoevropské operní centrum vzhledem k poloze a postavení města Prahy. Bienále OPERA vlastně staví na druhé možnosti: v Praze zahrají všechny „kamenné“ opery z Česka spolu s různými operními studii. Už potřetí se přidaly i všechny tři slovenské operní domy, vím, že zájem připojit se by byl z Polska i Rakouska, věřím, že i z Německa a možná odjinud, jenže to už by byl těžko organizovatelný a zaplatitelný kolos. Organizovat by ho už nemohla na koleně Jednota hudebního divadla.

    Hulec: V rámci opery mi spíš chybí festival typu ostravských NODO, tedy zaměřený na novou operu, jež by nové produkce i inicioval a produkoval.

    Herman: Takový už dvakrát organizovalo Národní divadlo, jenže projektu myslím chybí právě téma a zdůvodnění. NODO stojí na Ostravské bandě, Petru Kotíkovi a Jiřím Nekvasilovi, Opera Nova od roku 2018 je spíš doplňkem operního programu Petra Kofroně, který z Národního divadla navíc už odešel. Že festival vyrůstá z ideje, jak se tu už řeklo, lze doložit na festivalu Janáček Brno: staví na světově uznávané osobnosti a tvorbě Leoše Janáčka, na erudici a prestiži brněnské janáčkologie a na špičkovém programu opery brněnského Národního divadla. Stojí to velké peníze, ale vznikl jediný operní festival u nás opravdu evropského významu, schopný koprodukce s nejvýznamnějšími operními domy a tvůrci.

    V jakém oboru by se v Praze dal vybudovat evropský prestižní festival?

    Hulec: V zásadě v každém, jde jen o lidi, peníze a chuť. Chybí tu například velký loutkářský festival. Česko je loutkami proslulé a jistě by přitáhl pozornost celého světa. Za sebe bych uvítal cosi, jako jsou Ostravské dny nové opery.

    Vangeli: Trvám na veliké atraktivitě tanečního festivalu a vidím smysl v jeho podpoře. Tím spíše, že zahrnuje i produkce, o nichž mluvíme jako o fyzickém divadle, což je asi nejvýraznější divadelní směr, který zrodilo poslední kulturní paradigma. Stejně oceňuji a vidím smysl v podpoře nového cirkusu – festivalu Letní Letná.

    Turek: Tahle otázka asi není dobře položená. Každý festival chce být prestižní (alespoň to předpokládám). A myslím, že všechny festivaly tady jmenované již mezinárodně prestižními jsou. A jestli někdo přijde s nějakým novým festivalem, bude mu chvíli trvat, než si tu prestiž opravdu vybuduje. S většinou lidí, kteří tady pořádají festivaly, se osobně známe už hodně dlouho, s některými jsme ve stejné době festivaly zakládali. Takže moc dobře vím, co všechno museli obětovat a jak dlouho jim trvalo, než dosáhli současné kvality a ocenění toho, co vybudovali. Každý další nový velký festival také ubere peníze už takhle silně podfinancovaným současným festivalům.

    Pola: Opět jsme, promiňte mi to slovo, u „sektářství“. Velký evropský festival lze budovat na velkých idejích a ty si nemůže uzurpovat žádný žánr. Pokud jde o tanec a fyzické divadlo, těžko lze přehlédnout snahu hledat nové cesty, často nevyjímaje ochotnou spolupráci těchto oborů s jazykem. V posledních letech navíc můžeme sledovat návrat narativity a zejména opětného zhodnocení jazyka nejen v rámci toho, co běžně nazýváme divadlem.

    Herman: Zmiňuje se tu stále častěji PQ, které se v posledních ročnících myslím zjevně chce vymanit z úzkého vymezení přehlídky, tedy především výstavy současné světové scénografie.

    Hulec: To myslím, že zdaleka ne. Co zde bylo za zahraniční produkce v rámci posledního či předcházejícího PQ? Snad žádná významnější. PQ se otevřelo směrem k divadelním instalacím, to je ale něco jiného. A i tak nepozvalo špičky tohoto oboru. Kdyby sem přijela třeba Marina Abramović, to by byl teprve průlom a událost.

    Vangeli: Nebránila bych PQ v úplné a rychlé proměně.

    Hulec: Samozřejmě. PQ významem přerůstá všechny české divadelní festivaly, navíc ho prostřednictvím Institutu umění – Divadelního ústavu přímo platí stát. Jistě by se mohl konat v rámci PQ velký divadelní festival, nejen – jakkoli „zdivadelněná“ – výstava scénografie. Něco jako festival národů. Jednou za čtyři roky by se to organizačně i finančně jistě zvládlo. Podle mě by to stálo za to. A prestiž Prahy v rámci divadelního – ale i kulturního – světa by jistě stoupla.

    Turek: Jak jsem psal již výše, právě PQ by se mohlo a mělo rozšířit na český i mezinárodní divadelní festival.

    Hulec: Vlastně se ptáme, jak zařídit, abychom v Praze viděli zahraniční divadelní špičku. To podle mne divadelní Praze velmi chybí. Častější hostování významných inscenací a souborů. Takové kdysi nabízelo Divadlo Archa, ale teď už tam někdo podstatnější hostuje tak jednou dvakrát za dva za tři roky, což je zoufale málo. Přitom po světě je na turné řada velmi zajímavých produkcí a stačilo by do okruhu jejich vystoupení Prahu jen zařadit. Ale kromě zmíněné Archy a v poslední době – v oboru nového cirkusu – Jatek78 není v Praze divadlo, které by se na tuto dramaturgii zaměřilo. Když přijedete do Londýna, Berlína, Paříže, nemluvě o New Yorku, Tokiu či obdobných megapolích, v podstatě vždy tam hostuje nějaký významný soubor či inscenace z celého světa. Jejich hostování je součástí kulturní nabídky oněch měst. A pomáhá to jak místním kulturním kruhům (divákům, divadelníkům, odborné veřejnosti), jejich přehledu o celosvětovém divadelním dění, tak příležitostným návštěvníkům, kteří mnohdy právě za takovými „atrakcemi“ do oněch měst cestují. Téměř není světové rockové skupiny či osobnosti, která by v Praze nebyla. I literárních událostí v podobě různých festivalů či výstav výtvarného umění umělců z celého světa je v Praze myslím docela dost. Ale v nabídce světového divadla Praha pokulhává. A to nejen za Vídní, která by Praze asi měla být kulturní mapou nejblíž, ale i za nedalekými Drážďanami či Salcburkem, tedy městy mnohem menšími.

    Je mi jasné, že jde o peníze a divácký zájem. Baletní star Sergej Polunin snadno vyprodá Forum Karlín, v O2 hostoval Cirque du Soleil či v Divadle Hybernia Slava Polunin Snow Show. Ale proč tu nebyla Sasha Waltz s Kreaturou, když byla v drážďanském Hellerau a jedním z tanečníků je Čech Jiří Bartovanec? A tedy by nás ta inscenace měla eminentně zajímat? Myslím, že problém je nejen na straně pořadatelů, ale i na straně kulturní politiky města či státu, aby taková hostování aktivně podporovaly, možná k nim i vyzývaly. A samozřejmě by bylo třeba, aby se objevili vizionáři, kteří bariéry protrhnou a začnou sem obdobné produkce zvát či vytvářet koprodukce.

    Kdo má velký festival organizovat?

    Herman: Ve světě bývají velké festivaly samostatnými organizacemi, je to dobrá cesta i pro Prahu? Nebo by bylo výhodnější, aby festival organizovalo například konkrétní divadlo?

    Hulec: Na to neumím odpovědět. Asi je to případ od případu a dobré i špatné může být oboje. Za sebe bych spíš věřil nezávislým produkcím, jakými jsou 4+4 dny, Tanec Praha (pořádá i Českou taneční platformu), Letní Letná, PDFNJ, Opera, Malá inventura, ale i menší festivalové produkce typu Za dveřmi, Korespondance, SE.S.TA, …příští vlna/next wave…, Tvůrčí Afrika a Půlměsíc nad Prahou, Sněz tu žábu, Přelet nad loutkářským hnízdem a podobně. Ale funkční jsou i festivaly pořádané veřejně podporovanými – „rozpočtovými“ – divadly, kulturními centry a soubory: Palm Off Fest (Divadlo Pod Palmovkou), Pražské křižovatky (Národní divadlo), Akcent (Divadlo Archa), Dítě v Dlouhé a 13+ (Divadlo v Dlouhé), Cirkopolis (Palác Akropolis), Nultý bod (Spitfire Company), Fun Fatale (KD Mlejn) či různorodé festivaly produkované Studiem ALTA, Venuší ve Švehlovce, VILOU Štvanice, Divadlem X10, dokonce i Činoherním klubem (přehlídky amatérských souborů) či víkendové minifestivaly pořádané soubory Teď nádech a leť, Studiem Citadela, Studiem Paměť, Divadlem Kámen a dalšími. Výjimku tvoří PQ, jež je – nemýlím-li se – státem organizovanou akcí skrze IDU.

    Petr Štědroň FOTO VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

    Štědroň: PDFNJ vznikal jako přehlídka německého divadla v Praze pod střechou Divadla na Vinohradech – první ročníky festivalu se tedy odehrávaly pouze na vinohradském jevišti. To bylo samozřejmě výrazně limitujícím prvkem dramaturgie festivalu, hostovaly pouze inscenace, které měly odpovídající formát. Tento model jsme už před lety opustili a rozhodli se pro maximální pestrost forem, formátů a přístupů k divadelnímu umění. V rámci festivalu jsme uváděli inscenace kromě snad všech pražských divadelních domů také ve filmových ateliérech na Barrandově, v tovární hale ČKD, ve Veletržním paláci nebo v Rudolfinu. Vazba na konkrétní divadelní dům není dle mého názoru v našem prostředí pro moderně fungující festival výhodná.

    Suchánek: Každá forma má své plusy a minusy. K výhodám, kdy festival pořádá samotné divadlo, může patřit jednodušší plánování termínů, technické zázemí, sehraný tým… Pro grantovou komisi pak ale může být často oříšek rozklíčovat jednotlivé položky přiloženého rozpočtu. V případě organizace festivalu samostatným subjektem cítím jakousi větší uměleckou svobodu. Ale nemusí tomu tak být vždy.

    Turek: Jak jsem zmínil již na začátku, idea vzniku festivalu musí přijít odspodu, od konkrétního člověka. A pak teprve přichází rozhodnutí, pod jakou hlavičkou ho pořádat. Takže záleží na okolnostech. Jestli ho chci dělat zcela nezávisle, pak asi založím spolek, s. r. o. či jinou právní formu. Ale jestli idea festivalu vznikne v nějaké kulturní instituci, divadle a jsou tam pro jeho organizaci podmínky, tak ať ho pořádá. Vždy to bude jen a jen o konkrétních lidech, vizionářích a tahounech.

    Pola: Festival by zejména musel získat podporu napříč plus najít silného partnera z privátního sektoru. Nemyslím si, že by měl být spojen s konkrétním divadlem.

    Herman: Festivalu Janáček Brno naopak svědčí, že produkce spadá pod Národní divadlo Brno. Festival organicky vřadili do svého uměleckého programu a mohou velmi operativně produkovat.

    Jak festivaly produkovat a zaplatit?

    Herman: Jak se v Praze festival zajišťuje ekonomicky?

     

    Hulec: Blbě. Vím to z dvaceti let pořádání festivalu …příští vlna/next wave… (v letech 1994–2013) a vidím to hlavně u své ženy, která takřka na koleně pořádá již přes patnáct let festivaly Tvůrčí Afrika a Nad Prahou půlměsíc. Nejistota, zda vůbec dostane grant, je obrovská. Jednou dostane jakž takž, většinou málo a někdy vůbec nic. Je to jako ruleta. Pro festivaly, které se připravují dlouhodobě a s nějakou koncepcí, je to vražedné. Myslím, že by měl existovat systém postupného navyšování či snižování dotace podle toho, jak festival – či vůbec daný dlouhodobě existující subjekt – konkrétní grantová komise vnímá (ony se v obsazení dost proměňují a podle toho se mění i hodnocení). Nikoli razantní utínání či hurá velká podpora. Aby pořadatelé věděli, na čem zhruba budou příští rok či dva. A samozřejmě by grantová komise měla jasně pojmenovat, proč zrovna tak rozhodla, v čem vidí nedostatky či naopak pozitiva. Aby se daný subjekt podle toho mohl řídit a třeba i některé věci změnit. Často ale mám dojem, že grantová komise smysl projektu – tedy v našem případě festivalu – nechápe či chápe jinak, než zamýšlí jeho iniciátor. Chová se, jako by chtěla být sama dramaturgem. Proto by myslím měla existovat možnost osobních stání před grantovou komisí, jako je tomu v jednáních Státního fondu kultury. Dlužno ovšem říct – jsem v pražské grantové komisi pro tanec –, že členové grantových komisí se snaží být co nejobjektivnější a nikdy jsem nezažil nějaké očividně neférové rozhodování. Musíme svá rozhodnutí zdůvodňovat písemně a tyto závěry se žadatelé dotací mohou dozvědět. Chybí spíše dlouhodobá – jednotná a srozumitelná – koncepce. Grantové komise, a to nejen pražské, ale i ministerstva kultury, nemají příliš peněz a navíc festivalům většinou moc nefandí. Zvláště těm malým, méně zavedeným či méně populárním. Spíš podporují zavedené, velké festivaly a vznik nových produkcí či přímo soubory. Nic proti tomu… Nemají však velké pochopení pro festivaly, které mají nějaké jiné než čistě „výkonné“ – tedy divácké – zaměření. Společenský, ale i čistě oborový, kontextuální význam a dopad je vesměs moc nezajímá. Anebo je možná nevidí. Hodně se u nás dá na „partičky“, popularitu a módu.

     

    Suchánek: Určitě záleží na složení komise, která o podpoře projektů a její výši rozhoduje. Na ministerstvu kultury působí komise složená z odborníků napříč divadelními profesemi, členové jsou navíc pravidelně obměňováni. Nemyslím, že by menším festivalům a priori nefandili, a nesdílím ani Vladimírův pocit, že by jednotliví členové komise „smysl některých projektů nechápali“, ale je jasné, že možnost prezentovat projekt před komisí může být pro obě strany výhodou. Možnost „slyšení“ již čtyři roky funguje v programu Státní podpory festivalů. Stanovené podmínky pro možnost ucházet se o dotace v tomto programu splňuje a do programu se hlásí zhruba desítka žadatelů. Možnosti slyšení houfně využívají. Obávám se ale, že při množství podaných žádostí v programu Kulturních aktivit je možnost slyšení nereálná.

     

    Turek: A jsme u toho. Velice těžce. Když vezmu jen granty, tak projektů je mnoho a peněz málo. Jak všichni víme, kultura je obecně (a zvlášť ta živá) silně podfinancovaná. A získat privátní peníze je také velmi obtížné. Tlak od firem je velký a požadavky, co za to, vysoké. Takže mnohdy organizátor stojí před dilematem, jestli ty firemní peníze přijme a všude po festivalu bude mít nafukovací loga, brány a pobíhat tam bude dvacet hostesek s letáčky, anebo nepřijme a zůstane holt u skromné verze festivalu bez některých plánovaných projektů. Tvořit v těchto podmínkách dramaturgicky neotřelý a asi méně masově divácky vyhledávaný program je tvrdý oříšek. Ale jsem stoprocentně přesvědčen, že začít se podbízet divákům je cesta do pekel.

     

    Hulec: Rád slyším… myslím tu úvahu o cestě do pekel. To se kdysi stalo festivalu Mezi ploty v Bohnicích a děje se festivalům Signal, Designblok a dalším.

     

    Pola: Souhlasím s Tomášem, v rámci programu na podporu profesionálního umění se hlásí téměř 200 projektů včetně festivalů. Pokud by mělo probíhat slyšení, bylo by to (za současně nastavených podmínek) nezvládnutelné.

    Suchánek: Jako zásadní pro organizaci větších festivalů ale vnímám jistotu finančních zdrojů – vědět včas, s jakým rozpočtem pracujete. Ne všude je dnes reálné zažádat například o víceleté granty, které tuto jistotu přinášejí.

     

    Herman: Jaké produkční rozdíly lze shledat v pražských (českých) a evropských poměrech?

     

    Hulec: Myslím, že jde především o propojení více produkcí – to u nás téměř neexistuje, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni (čest výjimkám!) – a o finanční rozdíly. Prostě o organizační a finanční zázemí a možnosti. A asi také o podporu ze strany veřejných institucí a soukromých subjektů. U nás můžete úspěšně existovat řadu let a stejně nemáte ani roční jistotu existence a podpory. To si v civilizovaném zahraničí neumím představit. Navíc zde téměř neexistuje tzv. vícezdrojové financování. Sehnat finanční podporu od jiných subjektů, než je ministerstvo kultury, hlavní město Praha či jednotlivé pražské části, případně od Státního fondu kultury, je téměř zázrak. A propojování se zahraničními produkcemi je tak náročné, že jej zvládnou jen vysoce profesionální a zkušené týmy typu Tanec Praha, Divadlo Archa či 4+4 dny, případně mezinárodně ostřílené skupiny, jako je La Putyka, Spitfire Company a podobně. Nevím, jak to změnit, ale cítím velké rezervy – především v mezinárodní spolupráci a také v jasně deklarované a dodržované kulturní politice. Ovšem za vším jsou konkrétní lidi. A ti v rozhodovacích funkcích jsou dnes vesměs velmi utilitární, myšlenkově, ideově, stranicky omezení, bez snů, vizí a odvahy, bez velkorysosti a opravdového humanismu v myslích i srdcích, bez nadosobních postojů a jednání, bez humoru, bez vtipu. Opět budiž čest výjimkám. Takže jsem současně i hodně skeptický.

    Turek: Pořád se mluví o vícezdrojovém financování, ale to nefunguje. Pořád jsou vlastně jen tři zdroje: granty, sponzoři a vstupné. Každoročně trneme, zda budeme moci pokračovat i další rok. V zahraničí se na projektech podílí třeba pět divadel. Poskytnou rezidence k tvorbě nového projektu, poskytnou peníze. Spoustu služeb vykonává přímo město. Někdy poskytne techniku, pódia, šapitó, divadla, zajistí úklid ve městě, ochranku, mnohdy hradí pobyt zahraničním hostům a delegátům a podobně. Město je prostě partner festivalu a moc dobře ví, že se mu to mnohonásobně vrátí. V publicitě, v tom, že návštěvníci ve městě utratí spoustu peněz, využívají místních služeb.

     

    Pola: Souhlasím, role města je klíčová.

     

    Herman: Co z produkčního hlediska nejvíc problematizuje organizaci velkého festivalu?

     

    Štědroň: V případě PDFNJ je patrně největším produkčním problémem nedostatek kvalitně vybavených divadelních sálů odpovídajících rozměrů. Téměř každou přivezenou inscenaci musíme na místě, tedy v jednom z pražských divadel, technicky „dovybavit“ – zapůjčovat světelnou a zvukovou techniku, téměř každá inscenace se musí vypořádat s kompromisním technickým řešením, snižovat své jinak běžné technické nároky.

     

    Turek: Nejvíc produkci problematizují samozřejmě finance a jejich smluvní zajištění na několik let dopředu. Ale jen s penězi a bez záštity a garance města přicházejí jenom problémy. A základem jsou určitě velké festivaly. Ty pak mohou pomoci i těm malým. A jsem rád, že jich Praha má dostatek (malých i velkých).

     

    Hulec: Jelikož jsem příznivcem malých či menších festivalů, netrápí mě, zda něco problematizuje organizaci velkého festivalu. Raději tisíc malých festivalů než jeden mega velký!

     

    Vangeli: Jen to ne!

     

    Hulec: Ale možná by otázka mohla znít, co udělat, aby se Praha stala mezinárodně uznávaným či vyhledávaným centrem divadelní kultury. Na tu bych odpověděl, že v podstatě všem českým činoherním divadlům chybí větší aktivní kontakt se zahraničím v podobě koprodukcí – jak festivalových či jednotlivých souborů, tak výjezdy českých produkcí na významné festivaly a na významné scény Evropy či světa. A když už se to povede – jako loni Arše s inscenací Jiní lidé (Other People) –, je jejich úspěch zpochybňován. Nebo ještě hůř, málokdo jej zaznamená.

     

    Suchánek: Věřím, že nezávislé scény to mají z hlediska výjezdů či koprodukcí jednodušší než příspěvkové organizace či divadla pracující v podobném režimu, kdy mají na sezonu nahozený ferman založený prioritně na hraní pro abonentní skupiny. Mají předem stanovena data premiér i to, které inscenace a ve které hrací dny má divadlo uvést. Případně zřizovatelem stanovený počet představení, jež musí soubor odehrát ve svém divadle za sezonu. Potenciální koprodukční projekty se tak pro ně mohou stát organizačně značně problematickými či mnohdy vlastně téměř nereálnými. O tom, že by jim slušely, tu ale jistě není pochyb.

     

    Hulec: Když jsem se na tyto problémy ptal kdysi polských divadelníků, kteří do světa jezdí a spolupracují se zahraničními producenty dlouhodobě, řekli, že to řeší dvěma (částečně prostupnými) týmy – jedním pro domácí produkce a hraní a druhým pro mezinárodní.

     

    Pola: Není pochyb, že Praha v současnosti není žádným vyhledávaným světovým centrem divadelní kultury. Pokud jde o průkopníka, svou roli sehrálo Divadlo Archa. Bohužel na jeho roli zatím nikdo nenavázal. Velmi by bylo třeba, abychom v Praze měli místo, které bude pravidelnou zastávkou špičkových souborů během jejich tour po Evropě. Pochopitelně zde narážíme zejména na finanční limity. Nedostatek prostředků sám o sobě je však pouze důsledkem postoje ke kulturní politice v ČR a vůbec k roli umění ve společnosti.

     

    Herman: Nedobrá, ale pravdivá slova na závěr diskuse. Všem děkuji!

    Josef Herman (ed.)


    Komentáře k článku: Kulatý stůl o pražských festivalech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,