Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Kufry Dostojevští – nebrat

    Hlavní festivalovou „linií“ – jak festival organizátoři rozdělili – byl program věnovaný životu a dílu dramatika Václava Havla. Slavnostně byla zahájena oficiální premiérou grotesky se zpěvy, Havlovou juvenilní hrou Prase na hlavním nádvoří hradu Špilberk. Přesně s jejím koncem se rozevřela nebesa, nad Brnem zahřměly hromy blesky a na diváky i město se spustily husté proudy deště.

    Mnoho asociací a podobenství vyvolalo toto Boží běsnění, jež lámalo stromy, vyvracelo stožáry a podemílalo cesty. Další den se ale uskutečnila jiná, divadelníky možná dychtivěji očekávaná premiéra: první uvedení (veřejné čtení) nového Havlova textu Pět tet v podání herců Husy na provázku a KD Hradec Králové. Děj této hříčky se odehrává dvacet či možná víc let po situaci, již popisuje Havlova hra Vernisáž. V podstatě jde o její druhé jednání. Senzaci festivalu, jak scénická čtení obou Havlových textů označili inscenátoři ve svém programu, zasadil režisér Vladimír Morávek do sklepních míst Divadla Husa na provázku,. Hrálo se mezi regály, které byly plné starých rekvizit a fundusu. Na jedné skříni bylo napsáno Kufry Dostojevští – nebrat. Jako by to přesněji než úvodní bouře symbolizovalo první ročník brněnského festivalu. To divadelně podstatné bylo zabaleno uvnitř každého z divadel a bylo jen halabala naházené na festivalový stůl.

    Nové směry, nové cesty

    Divadelní kritik, dramaturg, dramatik a v této inscenaci poprvé i režisér István Támádi přivezl do supermoderního fitness centra Star Trec, sídlícího v komplexu budov za dvěma hlavními nádražími na pravém břehu Svratky, svou vlastní, drsnou verzi antického mýtu Faidry nazvanou Faidra Fitness. Fitness centrum je pro něj ústředním symbolem, tělesnost, poživačnost, prospěchářství, estétství a sexualita hlavním tématem. Hraje se kolem a na monstrózních fitness-strojích. Herci, oblečení a chovající se jako by byli jedni ze zákazníků, jsou aktéři brutální mocenské hry plné erotiky a násilí. Inscenace patří k vrcholům současného evropského divadla, hostovala již na mnoha mezinárodních festivalech (mj. Divadelná Nitra – viz DN 19/09).

    Je dokladem, jak si experimentální site-specific projekty rozumějí (či nerozumějí) s klasickými předlohami. Hrstka přítomných diváků – bylo nás kolem třiceti – však jen stěží vyvolá širší diskusi o oprávněnosti a smyslu tohoto směru divadla. Zasazení do fitness-centra bylo v tomto případě (byť jde o podmínku maďarských inscenátorů) spíše vnějším efektem a inscenace by se klidně mohla odehrát na klasickém jevišti. Její dramatické kvality by možná vynikly ještě víc. Text má totiž sílu Ravenhillových či Schwabových dramat, srovnání se Sarah Kane se nabízí samo. Vždyť v roce 2003 její Faidru uvedl režisér Petr Tyc s Evou Salzmannovou v titulní roli v projektu pražského Národního divadla Bouda.

    Další divadelně aktuálním představením byl Macbeth v podání wroclawského Teatru Piesń Kozla. Soubor v roce 2004 s úspěchem hostoval s inscenací Kroniky-lamentace na festivalu Divadlo Plzeň. Macbeth je inscenován obdobnými prostředky výsostně stylizovaného, hudebně-pohybového divadla, tentokrát čerpajícího především z kódu asijských bojových umění. Režisér Grzegorz Bral navazuje na tradici antropologických polských souborů, jakou založil koncem 50. let minulého století Jerzy Grotowski a jakými jsou dnes Gardzienice nebo u nás Farma v jeskyni. A dostává se do podobných úskalí. Bralův Macbeth byl strhující divadelní podívanou a „poslouchanou“, ve které však text – hraný v angličtině – byl především záminkou k obrazové a hudební exhibici. Jako by divák sledoval historický příběh zapsaný anonymním kronikářem, a ne drama plné emocí, rozporů a vášní. Závěrečný nářek (náhle obživlé) lady Macbeth nad mrtvým manželem zněl poloprázdným sálem Městského divadla jako árie operní divy.

    Brněnský dort

    Je mnoho dalších cest, kudy by se mohl festival ubírat. Husa a řada off-brněnských souborů a jedinců (především Jiří Jelínek a Jiří Kniha) se v průběhu týdně prezentovaly daleko exklusivněji a především svátečněji. Každý den se něco neopakovatelného dělo, něco překvapovalo. V exteriérech hostovaly soubory spjaté s Caravanem Mir, v Divadle Radost se představila řada loutkových produkcí, v Městském divadle hostovalo lublaňské Městské divadlo s opulentně pojatými Shelleyovými Cenci… Začínalo se Nocí kejklířů, končilo se Slavností masek. Festival jako svátek brněnských a Brnu spřízněných divadelních aktivit – Divadelní svět Brno. Proč ne? První ročník Divadelního světa Brno byl úctyhodný dort upečený však příliš mnoha pejsky a kočičkami.


    Komentáře k článku: Kufry Dostojevští – nebrat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,