Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krystyna Janda: Divadlo je vášeň

    Charismatická umělkyně, herečka, režisérka, držitelka mnoha ocenění Krystyna Janda (1952) se poprvé na jevišti – a současně před televizní kamerou – objevila ještě během divadelních studií v roli Máši v Čechovových Třech sestrách (1974). Od roku 1976 byla dvanáct let herečkou proslulého varšavského divadla Ateneum. Proslavil ji ale především film – role reportérky ve Wajdových filmech Člověk z mramoru (1976) a Člověk ze železa (1981), jež v Polsku bouraly stalinistický kult a staly se důležitými pro vznik a existenci opozičního hnutí Solidarita.

    Jak mi sama řekla: Když jsem potkala Wajdu a dostala roli Agnieszky, nabrala má kariéra rychlý spád. Ztvárnila dosud více než šest desítek divadelních postav, zhruba padesát rolí filmových, je laureátkou mnoha ocenění. Na festivalu v Cannes získala Zlatou palmu za roli ve filmu Ryszarda Bugajského Výslech (1982). Jako nejoblíbenější herečka v zemi byla vyhlášena mnohokrát a ve čtenářské anketě časopisu Polityka získala v roce 2010 titul nejvýznamnější polské herečky 20. století. Vedle herečky je ale i režisérkou, spisovatelkou (vydala pět knih), uměleckou ředitelkou varšavských divadel Polonia a Och-Teatr, píše fejetony, má svůj blog a je – vedle herectví možná hlavně – zpěvačkou. I na tomto poli sklízí řadu úspěchů a natočila i několik CD.

    Na festival Divadlo přijela s inscenací Zápisky z vyhnanství podle knihy Sabiny Baral, ve které využívá jak své vyspělé herectví, tak zpěv. Zápisky z vyhnanství ukazují, jak má vypadat divadlo. Představení bylo emočně vypjaté a působivé. Mnoho diváků odcházelo se slzami v očích: byli zdrceni. V brechtovské tradici bylo představení také společensko-politickou výzvou k činu, napsal o Zápiscích Rem Myers v divadelním portálu The Theatre Times.

    Proč jste se rozhodla přenést na jeviště vzpomínkovou knihu Sabiny Baral Zápisky z vyhnanství?

    Osudy a historie vynucené emigrace židů z Polska v letech 1967 a 1968 jsou dnes v podstatě neznámé, zapomenuté. Toto téma není přítomno ve školních učebnicích, veřejně se o něm nemluví. Kniha Sabiny Baral – v roce 1968 dvacetileté studentky wrocławské polytechniky vyhozené ze školy a vyhnané spolu s rodiči, skromnými řemeslníky, do Vídně –, která v roce 2010 v Polsku vyšla, se mně i režisérce Magdě Umer zdála jako vynikající základ pro to, co jsem chtěla veřejně formulovat. Téma je skvěle podané, autenticky prožité, s mnoha podrobnostmi této hanebné doby. V Polsku dnes ožívají antisemitské, šovinistické, křesťansko-nacionální tendence s intolerancí všeho „cizího“ a „jiného“. Nejde jen o židy či přistěhovalce, což už samo o sobě je samozřejmě příšerné, ale také o sexuální menšiny či jiné než vládní, ultrapravicové názory. To děsí. Historie se opakuje. Přesně o tom je tato inscenace. Proto vznikla.

    Na jevišti i na filmovém plátně jste ztvárnila bezpočet různorodých postav. Snad vždy měly v sobě jistý morální étos, byl z nich cítit váš životní postoj, což platí i o v Plzni uvedených Zápiscích. Je to záměr?

    Hrála jsem tolik rolí! Jejich interpretaci či můj osobní vklad do nich nechávám na jiných. Dnes jsem nepochybně jiný člověk i herečka, než když jsem začínala u Bardiniho, Warmińského či Wajdy. Naštěstí jsem neztratila nadšení ani chuť hrát. Ani naivitu potřebnou pro výkon hereckého povolání.

    Jaký typ rolí je vám nejbližší?

    Hrála jsem snad ve všech typech divadla a inscenací, od malých scén po velké, od sólových produkcí po velkosouborové. A v nich snad všechny typy rolí. A také jsem režírovala. Od činohry přes hry se zpěvy po operu. Hrála jsem současné texty, antiku i spoustu klasiky. Nikdy jsem si příliš nevybírala ani jsem si neurčovala, která role, režisér či autor jsou mi nejbližší. Dnes hraji to, co potřebuje moje nadace (Fundacja Krystyny Jandy Na Rzecz Kultury – pozn. red.). Asi vás překvapím, ale jako herečce mi možná nejvíce vyhovují a baví mě komedie a frašky. Beru je jako lék na smutky a protivenství světa.

    S jakými záměry a proč jste svou nadaci a divadla Polonia a Och-Teatr zakládala?

    Nadace má v názvu „ve prospěch kultury“ a přesně tak jsem ji zamýšlela a z těchto důvodů funguje. Chci podporovat polskou kulturu. Založila jsem ji v roce 2004 po strukturálních a společenských změnách v Polsku, kdy to bylo právně možné a kdy to mělo – zdálo se mi – smysl. Ve stejné době jsem na jejím základě – či s její podporou – založila dvě vámi jmenovaná divadla. Jedno je pro více než čtyři sta diváků, druhé je zhruba poloviční. Předsedám nadaci, jsem uměleckou ředitelkou obou divadel a v obou hraju a režíruju. Naše divadla na mě mají výhradní právo. Když jsem nadaci zakládala, myslela jsem, že mým partnerem při jejím fungování bude stát a já se svými divadly a projekty budu partnerem státu. Přepočítala jsem se. I když nyní hrajeme ročně kolem devíti set představení, i když každý rok produkujeme deset premiér a za náš repertoár a jeho realizace by se – troufám si tvrdit – nestydělo žádné evropské divadlo, hrajeme hlavně současné autory, především Poláky, například právě Zápisky, ale i Čechova, Ionesca, Cocteaua…, z devadesáti osmi procent se musíme uživit sami.

    Vnímáte v poslední době nějaký posun ve vztahu veřejnosti k divadlu?

    Za posledních několik desítek let se výrazně změnila nejen polská společnost, ale i diváci. Když jsem před dvaceti lety poprvé hrála Marii Callas ve hře Terrence McNallyho Master Class, osmdesát procent lidí v hledišti vědělo, kdo Maria Callas byla. Je-li jich dnes v hledišti dvacet procent, je to hodně.

    I když jste natočila řadu filmů, po celý čas jste zůstala věrná divadlu. Čím je pro vás divadlo? Proč v něm stále zůstáváte?

    Divadlo je vášeň a té se, dokud máte sílu, nezbavíte. Byla léta, kdy jsem hrála třistakrát ročně. A vedle toho jsem točila filmy. To bylo v osmdesátých letech v divadle Ateneum. Divadlo je pro mě domov. Zvláště patnáct posledních let, co působí má nadace. Miluju divadlo, miluju hraní. Hraju tolik, že si občas neuvědomuju přechod mezi životem a jevištěm.

    Zmiňovala jste svůj debut v roli Agnieszky v Člověku z mramoru. Jak na natáčení tohoto filmu a na spolupráci s Andrzejem Wajdou vzpomínáte?

    Setkání s Andrzejem Wajdou byla šťastná událost. Práce a přátelství s ním mě jednou provždy zformovalo. S ním jsem se mnohému naučila. Nejen jako herečka, ale také – a možná především – jako občan, jako Polka. Bylo to rozhodující setkání, rozhodující zkušenost v mém soukromém i profesním životě.

    Hrajete tak často v divadle a při tom jste natočila více než padesát filmů. Jak jste je tyto obory dokázala skloubit? Jak je jako herečka rozlišujete?

    U filmu jsem strávila prvních deset let svého profesního života. Skoro by se dalo říct, že jsem neopouštěla plac. Přesto jsem neustále večer co večer hrála v divadle. Pro mě nikdy nebylo dělítko mezi těmito dvěma médii.

    Jste držitelkou Medaile Karla Velikého v oblasti kultury za přínos ke sjednocení Evropy. Myslíte si, že může být Evropa opravdu někdy sjednocená?

    Když jsem tuto cenu v roce 2006 získala, byl to pro mě velký okamžik. Byla jsem tak pyšná! Byla to v podstatě cena za mou práci v německém, francouzském, rakouském a švýcarském filmu a v italském divadle. A za tematiku těch filmů. Když jsem cenu přebírala, myslela jsem si, že Evropa je už sjednocená a bude jenom lépe a lépe… Bohužel se ukázalo, že realita je smutnější. Ale stále věřím, že se tak jednou stane.

    V roce 2014 jste získala polskou Cenu svobody. Umíme ale být my, občané postkomunistických zemí, skutečně svobodní? Dokážeme to někdy?

    Po pádu komunismu se ukázalo, že demokracie je těžší a náročnější, než jsme si mysleli. Společnosti, které nepečují o svou svobodu, které nepečují o vzdělání, které se neučí ze své historie a z historie a zkušeností kolem sebe, rychle zapomínají. Ztrácejí pojem, co to svoboda je a jak vysoká je její hodnota. Populistická hnutí a populistické vlády jimi mohou snadno manipulovat. A to nemluvím o postupech falšování dějin a o demoralizaci společnosti nedostatkem svobody v médiích! Několik let se v Polsku potýkáme s pravicově nacionalistickou vládou a mocí a východisko z toho zatím – zdá se – v dohledu není. Podobné tendence jsou ve všech postkomunistických zemích. Naštěstí vy jste si to snad včas uvědomili. Čtvrtmilionová demonstrace, která se konala v Praze v červnu, svědčí o tom, že u vás druhé Polsko mít nechcete. Sledovala jsem ji a moc vám v tom fandím.


    Komentáře k článku: Krystyna Janda: Divadlo je vášeň

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,