Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kryštof Pavelka

    Hudba/literatura

    Poslední dobou mě začal zase zajímat českej a konkrétně pražskej rap. Uprostřed všeobecnýho kvičení, stěžování a dušezpytu tu máte kluky, který se rvou za svoji smečku, hodně je to baví a hodně si užívaj, jak z toho ostatním sumcům v českým rybníku vibrujou jejich lehce zabahněný fousy. A pokud trochu umíte poslouchat a odkryjete první slupku příhod o hulení extrémního množství trávy, nočním tetování pražskejch fasád svojí značkou a zástupech nadrženejch groupies, dostanete velmi zábavnou zprávu o Praze, léta Páně 2013. Není myslím náhoda, že právě kolem pražskejch rapovejch labelů Biggboss a Hypno 808 bují spousta doprovodnejch uměleckejch aktivit, zejména z oblastí výtvarnýho umění. Lidi jako V518, Toxxx, nebo LA4 se už léta věnujou vytváření vlastní mytologie města nad Vltavou, dlouhodobě, intenzivně a na vlastní triko zkoumaj fenomén existence uprostřed anonymní masy a podobná vášeň musí nutně přitahovat další, stejně postižený černý vrány. Logickým výsledkem tohoto pnutí jsou pak téměř zákonitě publikace jako Město-médium, společnej projekt VŠUP a Biggbossu, vydanej loňskej rok, kterej tematizuje fenomén světla a jeho užití, či přesněji řečeno jeho infikace do žil velkoměsta. Ve svejch nejlepších momentech dává tato fotografická kniha vzpomenout na kyberpunkový vize Ridleyho Scotta v Blade Runnerovi. Nebo už asi dva roky starej no-budget dokument Hugo Toxxxe Pena o bezdomovcích, feťácích a jinejch existencích, který přežívaj na šílenejch perifériích města. O tom, co to znamená žít ve městě, se teda, podle mýho názoru, dozvíte z pražskýho rapu mnohem víc než z mediálního výkrmu v regionálních přílohách deníků a z rádoby zasvěcenejch TV magazínů „z metropole“.

    Z nejvyšších pater rovnou do suterénu. Když jsem asi před rokem narazil na blog Hudební masakry, šlo v podstatě o sbírku hudebních bizarností, posbíranejch v divnejch koutech český Sítě, čistě pro pobavení pražskejch hipsterů. V současný době je ale z blogu jeden z nejsledovanějších fenoménů domácího internetu a z autora Jardy Konáše cíl mocnýho kejhání potrefenejch hus. Princip blogu je jednoduchej – párkrát týdně se tu objeví klip z Youtube, doprovázenej krátkým textem, kde Jarda zdůvodní, proč má právě tenhle autor nebo interpret masakrozní rozměr. Přičemž poměr mezi rádoby hvězdama, kde většinou hrajou prim patnáctiletý děti, navlečený do trendy hadrů, kuňkající cosi o tom, jak pařej do rána v klubech a svět jim leží u nohou, a legračníma strejcema se samohrajkovým piánem, který hulákaj za chalupou vlastní předělávky slavnejch hitů, je asi půl na půl. Řekl bych, že hlavní devíza a důvod popularity blogu netkví ani tak v samotným faktu, že se tu na světlo denní vytahujou kousky, který mají potenciál vám vypálit sítnici a prorazit ušní bubínky, ale ve způsobu Konášova psaní. Krátký texty pojednaný s obrovským vtipem a zároveň evidentní a rozsáhlou erudicí v oboru nejsou nikdy samoúčelný hejty. Spíš jde o malou sociologickou studii, vivisekci lecjakejch nešvarů, který likvidujou českou kulturu a společnost obecně: spousta pitomců s absurdně velkým sebevědomím, hrůzostrašná nevzdělanost a takzvaná lidovost, prezentovaná jako přednost a všeobecná přemíra leštěnejch zlatejch prdů.

    Další zajímavá věc, ke který jsem se dostal za poněkud zvláštních okolností, je útlá knížka Jonathana Litella O suchém a vlhkém. Litell je francouzsky píšící Američan, kterej před několika lety vydal obří a oceňovaný román Laskavé bohyně. Esej O suchém a vlhkém vznikla jako doprovodnej materiál při rešerších pro Laskavé bohyně a zabývá se rozborem totalitního, konkrétně fašistickýho jazyka. Jako výchozí materiál si Litell zvolil knihu belgickýho esesáka Leona Degrella Tažení v Rusku. Litell loupe a čtvrtí Degrellův text jako cibuli a brilantně odhaluje zákonitosti a postupy používání a zneužívaní jazyka pro účely totalitní propagandy. A k těm zvláštním okolnostem – Litellovu esej jsem našel zahrabanou v zadní polici v Levnejch knihách, hned vedle knížky s lákavým názvem Nebe v hubě aneb Chrocht, Chrocht, což, jak se ukázalo, byla kuchařka od Zdeňka Trošky.

    Film

    Tarantinova Djanga chválí kdekdo, tak bych se chtěl zaměřit na jinej snímek, kterej u nás tak trochu zapadl. O tom, že americká režisérka Kathryn Bigelow umí točit chlapský filmy, se pochopitelně ví už dlouho, nicméně mi přesto dokázala svým Zero dark thirty (o pitomým a zcela nesmyslným českým překladu Třicet minut po půlnoci se odmítám bavit) vyrazit dech. Studenej a zcela odosobněnej procedurální thriller o největším honu na člověka v dějinách je výsostná lekce řemeslný dokonalosti a efektivního, úspornýho herectví. Jessica Chastain v hlavní roli agentky CIA, která se z trochu vyplašený holky s vizáží studentky postupně mění v mašinu posedlou jediným cílem, toho Oscara prostě měla dostat, při vší úctě k Jennifer Lawrence.

    Divadlo

    Tady zcela telegraficky, protože divadla jsem v poslední době viděl trestuhodně málo, ale rozhodně můžu doporučit skvělýho Kolečkova Vinnetoua na Kladně, kde zjistíte, kolik toho má společnýho lokální lobbing a širá prérie, a zcela určitě chci vidět adaptaci Sorokinovy novely Den opričnika ve Studiu Hrdinů, protože na to slyším jen samou chválu. Takže tak.

    Kryštof Pavelka


    Komentáře k článku: Kryštof Pavelka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,