Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krystian Lupa: Politika je jedním z projevů naší duchovní situace

    Práce polského režiséra, scénografa a divadelního pedagoga Krystiana Lupy (nar. 1943) získala od počátku devadesátých let, kdy se u nás poprvé představil inscenací Bernhardovy Vápenky na těšínském festivalu Na hranici, světové renomé. Jeho inscenace z Národního Starého divadla (Narodowy Stary Teatr, Krakow), kde působil, nebo z Polského divadla (Polski Teatr, Wroclaw), kde rovněž pravidelně režíruje, hostovaly na mnoha významných evropských scénách a festivalech. Lupa režíruje i v zahraničí, hlavně ve Francii. Vloni uvedl avignonský festival jeho adaptaci Bernhardova Mýcení, kterou na podzim uvidíme na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni (v devadesátých letech se tamtéž hrála Lupova inscenace Bernhardovy hry Immanuel Kant). Osobně se režisér představil českému publiku až letos, kdy navštívil Prahu při příležitosti setkání středoevropských divadel Palm Off Fest.

    Krystian Lupa nahlíží při děkovačce k „prezidentkám“ Erně, Gretě a Mariedl FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Krystian Lupa nahlíží při děkovačce k „prezidentkám“ Erně, Gretě a Mariedl FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Lupa dobývá Čínu

    Ve zpravodajství Newsweek Polska jsem si přečetla titulek: Klasik polského divadla se nečekaně stal v Číně avantgardním režisérem. Prý jste dobyl Čínu. Jak jste to dokázal?

    To je neuvěřitelné dobrodružství. Hostujeme tam už třetí rok a oni se bez nás snad nedokážou obejít. Začalo to uvedením mojí inscenace Persona. Marilyn ve Velkém divadle v Tchien-ťinu v roce 2014. Monroe je pro ně tak přitažlivá ikona, že se Sandra Korzeniak, která ji hraje, okamžitě stala v Číně hvězdou a občas se k ní chovají jako k opravdové Marilyn.

    Vloni jsme v Číně uvedli další inscenaci – Mýcení od Thomase Bernharda z Polského divadla ve Vratislavi. Příběh je o tom, jak se umělci prostituují vůči režimu a moci. Čínské publikum inscenaci přijalo velmi politicky. Z diskusí pak vyplynulo, že jsou diváci přesvědčeni, že jsme některé formulace a věty v textu připravili speciálně pro hostování v Číně. Když se dozvěděli, že jsou to Bernhardova slova, byli velice překvapeni. Hráli jsme Mýcení nejdřív v Tchien-ťinu a pak jsme se s ním přesunuli do Pekingu. A tou dobou už mělo takový ohlas, že kdyby na Národní divadlo, kde jsme hráli, spadla bomba, zahynula by – jak kdosi řekl – celá kulturní elita Číny, protože ten večer tam byli všichni.

    Ve svých inscenacích se zabýváte vnitřním životem člověka. Čekal jste, že se někdy stanete politickým režisérem?

    Myslím, že v současné situaci si nemůžeme dovolit luxus se od politiky úplně odstřihnout. Nikdy jsem nehledal politické téma, ale myslím si, že politika je jedním z projevů naší duchovní situace, takže když najdu nějaký materiál, kde je toto vyjádřeno hlouběji, pracuji s ním. V současné době mám pocit, že prostě musím reagovat. Že musím najít text, kterým budu moci naši současnost přesně diagnostikovat, a došel jsem k tomu, že ideální bude Kafkův Proces.

    Prý v Praze mimo jiné hledáte inspiraci pro tuto inscenaci.

    Je to tak.

    Zůstaňme však ještě chvilku v Číně. Vaše režie vždy vycházely z kořenů evropské kultury a filosofie, byl jste ovlivněn Witkiewiczem, Kantorem, Jungem… Jak tato východiska vašich inscenací vnímají v Číně? Jak je čtou?

    Naše návštěvy v Číně jsou velmi vzrušující, až skoro dojemné. Je pravda, že kulturní rozdíly mezi našimi zeměmi a společnostmi jsou obrovské, probíhají v nich úplně jiné kulturní procesy. Ale je vidět, že v Číně věnují veliké soustředění snaze naše díla pochopit. Na různých debatách a setkáních po představeních sice padají dost divné otázky, protože věci, které jsou pro nás samozřejmé, jsou pro ně problematické, nové a nepochopitelné, ale zároveň je zřejmé, že všechny ty filosofické a existenciální problémy velmi pečlivě zkoumají, zabývají se jimi a snaží se k nim proniknout. Vloni jsem tam dokonce začal připravovat inscenaci, text jednoho čínského prozaika.

    Jaký text budete v Číně inscenovat?

    Původně jsem myslel, že to bude nějaký univerzální evropský text, navrhoval jsem Shakespearův Sen noci svatojánské, ale nakonec je nadchl text jednoho čínského autora (Shi Tiesheng, pozn. red.). Byl to zvláštní člověk, outsider, alkoholik, který prožil celý život na invalidním vozíku, typ člověka, který má potíže s realitou. Ten text je o absurditě Pekingu, městě-molochu, jehož tradiční život, výroba a historické čtvrti mizí pod náporem peněz a byznysu. Ale zároveň jde o příběh člověka, který má v sobě určité evropské hodnoty a něco z velkých evropských spisovatelů, takže je pro mě jeho text docela srozumitelný, ale zároveň samozřejmě plný tajemství. Mám v úmyslu obsadit tu polskou herečku, která hraje Marilyn Monroe a je v Číně, jak jsem říkal, velkou hvězdou. Bude hrát novinářku, která se ptá hrdiny, jenž je autorovým alter ego, na věci, které sama nechápe, kterým nerozumí, ale také na věci, které jsou nějakým způsobem problematické pro něho. Povede s ním takový diskurz, který mu bude pomáhat pochopit jeho samého a zároveň mně pomáhat pochopit Čínu a duši čínského člověka, jeho pocity a myšlení.

    Bude pro vás složité pracovat s čínskými herci? Jak jsou školení?

    Hlavní roli bude hrát jeden z největších a nejslavnějších současných čínských herců, který hraje v pekingských divadlech i ve filmu a je kolem něho až takový kult. On se sám pro tu roli nabídl – ale nejen on, i jiní mi ho navrhovali –, je to jeho vysněná role. A nedávno, když jsme byli v Pekingu s inscenací Bernhardova Náměstí hrdinů, kterou jsem režíroval ve Vilniusu, prozradil mi, jak se té práce hrozně bojí a zároveň se na ni těší. Že má obavy, jestli dostojí mým požadavkům, jestli bude schopen změnit svoje zvyky. A já jsem mu říkal: Neboj se, já se toho taky bojím.

    Vrátil jste z Číny těsně předtím, než jste odjel do Prahy. Jak se vlastně financují taková hostování? Platí je čínská vláda?

    V Číně je člověk, který se jmenuje Qian Chang. On vlastně způsobil a je hybatelem toho, že se evropské divadlo stahuje do Číny, přiváží ho tam a říká, že tak dává kulturní školení čínskému publiku. V Tchien-ťinu postavil obrovské kulturní centrum, které má Velké divadlo, jsou tam dva hudební sály. Ale není to byznysmen, který by počítal s tím, že se mu náklady vrátí. Vystudoval akademii umění, byl malířem, po kulturní revoluci se dostal do vězení, jeho žena utekla do Ameriky, on za ní taky později odešel. A tam se jim podařilo zbohatnout. Je to opravdu mimořádné, protože on teď v Číně s idealismem a snílkovstvím zarytě tvoří kulturu. Má ještě další kulturní centra v Harbinu a v Pekingu a věnuje se rozvíjení čínské kultury na vlastní náklady.

    Když jsme vloni do Číny přivezli inscenaci Mýcení, spolupracovalo s námi i Národní divadlo z Pekingu čili vrcholně státní instituce, ale protože to naše hostování nakonec dostalo silný politický náboj, o kterém jsem už mluvil, tak se mi zdá, že se v Národním divadle v Pekingu přece jen trochu vyděsili a letos z té spolupráce vycouvali.

    V Čechách jsou intelektuálové vůči Číně velmi ostražití, protože náš proruský prezident veřejně prohlásil, že se chce od Číny učit, jak stabilizovat společnost. Ale z toho, co říkáte, se zdá, že tam lze najít skutečné partnery pro kulturní výměnu.

    Ano, jsou to opravdu lidé, kteří se v situaci současné Číny orientují a učí se nepřijímat pasivně a automaticky současné uspořádání Číny, ten postkomunistický režim. Hesla jako umělecká svoboda se pro ně stávají úplně základní výzvou.

    S Kafkou v Praze

    Jak dlouho jste v Praze a jaké jste tu už měl zážitky s Kafkou?

    Byl jsem kdysi na Praze doslova závislý. Když jsem byl mladý, jezdil jsem sem každý rok, i častěji. Měl jsem tady přátele, byl jsem tu i v roce 1968, poté, co Sovětský svaz poskytl, mimo jiné s Polskem, Československu bratrskou pomoc. Tehdy jsme se dostali do zvláštní situace – byly restaurace, kde nám odmítali dát jídlo, vedly se různé řeči… Byl jsem tehdy velmi apolitický a rozhovory s českými přáteli a známými mi v mnoha věcech otevíraly oči. Pak to ale nějak přestalo. V posledních letech, tedy pokud jde o mě, česko-polské kulturní vztahy moc neexistují. V Praze jsem dvacet let nebyl. Strašně se mi po ní stýskalo.

    A pokud jde o Kafkovy stopy, kdysi jsem v nich samozřejmě chodil. Je to pražský archetyp, sledovat jeho cesty. Tehdy jsem byl jenom Kafkův čtenář a bylo to trochu nahodilé. Ale teď mám s Michalem Langem domluvené hloubkové stopování Kafky po Praze. Zároveň, jak pracuji na nové inscenaci, tak se nořím do nové, třistastránkové biografie Franze Kafky, která vyšla v němčině, a když ji čtu, vlastně neustále chodím po Praze a navštěvuji nejen místa, která jsou bezprostředně stigmatizovaná Kafkovou přítomností, ale také místa, která jsou obecně spojena s uměleckými projevy té doby – česko- a německojazyčnými, židovskými… Zkoumám celou tu nesmírně zajímavou totožnost Prahy, její kulturní identitu v Kafkově době.

    Kde bude mít Kafkův Proces premiéru?

    Stejně jako Mýcení bude uveden v Polském divadle ve Vratislavi. A už teď je inscenace očekávaná v Avignonu a v Paříži, kde bude probíhat retrospektivní přehlídka mých inscenací – dva roky se tam bude hrát šest mých režií, včetně Procesu. A samozřejmě bych byl velmi rád, kdyby se mohl Proces hrát v Praze.

    Inscenoval jste Bernharda, Musila, Brocha nebo Rilkeho, ale Kafka zatím nepatřil mezi „vaše“ autory. Je pro vás na práci s jeho textem něco jiného, specifického?

    Já si Kafky nesmírně považuji, ale bojím se jeho krajního pesimismu. Jednou jsem byl pozvaný do Itálie na kafkovský festival, ale nabídl jsem tam svoji první realizaci Bernharda. Řekl jsem: Bernhard je takový dnešní Kafka. Myslím, že jsem vlastně dlouho místo Kafky inscenoval Bernharda. Teprve současná situace v Polsku mě dohnala k tomu, že jsem se začal Kafkou tak intenzivně zabývat – ta extrémní iracionalita politického diskurzu. Nevím, zda to nazvat surrealismem nebo schizofrenií, to zvláštní neznámo stojící za uzurpováním politické moci a těmi silami, které si osobují právo vystupovat jménem národa, jménem lidí. Zvláštní podvodnost a ztráta kritérií pravdivosti. To všechno vedlo k tomu, že jsem se pustil do Procesu. Často jsem se Kafkou zabýval se studenty ve škole, fenoménem jeho narace. Ten jeho tajemný vypravěč je hodně zvláštní. Zkoumali jsme, kde vlastně je, co dělá se čtenářem, co dělá s hrdinou… Ale nikdy jsem neviděl dobré představení podle Kafky, říkal jsem si, že se prostě na divadlo nehodí, že je v něm něco, co se nedá přenést na jeviště. Uvidíme, jak se to povede.

    Celá léta jste vystupoval jako bytostně apolitický člověk, ale v jednom rozhovoru z poslední doby jste přiznal, že denně sledujete politické zpravodajství a jste zaskočen politickým a společenským regresem, který nastal v Polsku a obecně v postkomunistických zemích.

    Dělá to tak naprostá většina lidí – od těch úplně jednoduchých po intelektuály –, přímo zpravodajství hltáme. Co se děje, je neskutečné a přináší to šokující zjištění o nové povaze skutečnosti, reality, ve které žijeme. Je to strašně nebezpečné. Ten neustálý proud hazardní hry může z člověka udělat úplného idiota závislého na sledování těch neuvěřitelných věcí, kterým se v současné době říká politika. Pozorování deformace nebo degradace politiky a politických představitelů, kteří už nemají žádnou autoritu a vlastně se stávají jakýmisi kabaretními postavami, nám dává klamný pocit svobody, že pořád máme svůj názor a vnímáme to kriticky. Ale já si uvědomuji, že teď už je potřeba dělat i něco jiného. Nedávno jsem vstoupil do KOD (Komitet Obrony Demokracji – Výbor na obranu demokracie, pozn. red.) a také do různých iniciativ polských intelektuálů a představitelů kultury, protože mám pocit, že už musíme pracovat jinde a jiným způsobem.

    Dovedete si představit, jak se ta situace bude vyvíjet dál?

    Vím, že i u vás existuje euroskeptická strana, že podobné věci se dějí na Slovensku… Máte pravdu, že všechny ty postkomunistické státy prožívají určitý regres, možná s výjimkou pobaltských států. Ale nikde to nedosahuje tak extrémních poloh jako u nás v Polsku. Mám pocit, že se naše země ocitla v rukou nebezpečného psychopata v určitém smyslu srovnatelného s Hitlerem. Jsou si podobní v infantilitě a nezodpovědnosti šílenství, jejich chování vychází z naprosto chorého ega, které ten náš lídr má. To, že existuje taková skupina šílenců, je nesmírně znepokojivé. Někdy mám pocit, že se v mé zemi dějí podobné věci, jako se děly v Německu v druhé polovině třicátých let. Národ se naprosto rozdělil na dvě vzájemně znepřátelené části. Stoupá agresivita ve společnosti. Někdy mám pocit, že to jsou dvě kritická množství atomové bomby, která když se přiblíží, všechno vybuchne.


    Komentáře k článku: Krystian Lupa: Politika je jedním z projevů naší duchovní situace

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,