Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kryl je mrtev, ať žije Gott

    MEIN GOTT!, první letošní premiéra Divadla D21, měla pozoruhodnou předchůdkyni. Na sklonku minulé sezony byla na téže scéně uvedena derniéra inscenace KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít. Udržela se na repertoáru dlouhých devět let a samotnou vinohradskou scénou byla inzerována jako kultovní. Vůbec bych se takovému označení nebránil, a to hned z několika důvodů.

    Richard Fiala v roli Karla Gotta zazpívá také skladbu C’est la vie, a to s živým kytarovým doprovodem režiséra Jiřího Ondry FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ.

    KRYL v režii tehdejšího uměleckého šéfa Jiřího Ondry totiž na nevelké ploše necelé hodiny a čtvrt dokázal mnohé. Překvapivým a velmi zdařilým tahem bylo, že Ondra inscenaci nepojal jako převyprávění života známého písničkáře, nýbrž coby nahlížení na krylovský fenomén z nejrůznějších úhlů. Především se tedy jednalo o jeho obraz v každém z nás, ale zejména v těch, kdo se kolem něj během jeho pestrého života nějak ochomýtli. Ovšem nejen obsah, i forma byla nesmírně působivá. Pochvaly ze všech stran si vysloužila hlavně hostující Anita Krausová, jež zpěvem Krylových písní v němčině dodávala inscenaci skoro transcendentální rozměr. Navíc během představení ještě stihla uvařit buřtguláš, který pak obecenstvo vyfasovalo spolu s lahváčem a krajícem chleba, a nevšední divadelní zážitek byl dokonán.

    Když Divadlo D21 ohlásilo derniéru, zároveň utěšovalo své diváky a divačky, že se chystá nový počin volně navazující na oblíbeného KRYLa. A tak se i stalo: tvůrčí tým v téměř stejném složení se pod Ondrovým vedením znovu sešel, aby nazkoušel inscenaci MEIN GOTT! Byl jsem nesmírně zvědav, jak se ono proklamované volné navázání povedlo, a musím s radostí uznat, že cíl byl do značné míry splněn. Přičemž fráze „do značné míry“ má v předchozí větě své důležité místo, není to jen nicneříkající vycpávka.

    Jů, Gott! Hele, Trumpová!

    Pozice scénografa/scénografky je jednou z mála, kde došlo ke změně – Marianu Dvořákovou nahradil Karel Czech. Scéna je ovšem u gottovské novinky řešena trochu podobně jako minimuzeum či snad pamětní síň s nejrůznějšími předměty a drobnými dekoracemi vztahujícími se k tématu. Levá polovina je prostornější, nachází se tu červený koberec, stařičká televizní kamera na podstavci s kolečky, za ní pak obří a lehce nakloněná gramofonová deska s připravenými lyžemi, přezkáči a hůlkami. V pozadí tohoto nezvyklého panoramatu pak visí pruhovaná zástěna, na niž jsou v případě potřeby promítány filmové ukázky. Pravé části scény dominuje barový pult s alkoholickými nápoji a třemi vysokými židličkami. Osazenstvo podniku i publikum v hledišti může dění na scéně sledovat mimo jiné i na třech mrňavých černobílých televizních obrazovkách nad svými hlavami, neboť ona kamera je překvapivě plně funkční. Velmi si cením toho, že po dlouhé době – snad po čtyřech letech (Král Ubu), neklame-li mne paměť – je opět využit malý sál, umožňující oproti již tak komornímu velkému sálu vytvořit ještě intimnější prostředí.

    Na baru už před začátkem představení sedí Jů a Hele, představovaní jedinými dvěma kmenovými herci souboru v této inscenaci: Hanou Mathauserovou a Lukášem Šolcem. Jenže něco nesedí: ona sice hraje Jůa, ale má na sobě kostým Heleho, on zase naopak – jak se později dozvídáme, kostýmy jim byly ušity špatně. Vtipný, byť v kontextu celku nepříliš podstatný detail. Zdejší Jů a Hele však nejsou rozjařenými postavičkami plnými hrstmi rozdávajícími radost a smích dětem. Šolc i Mathauserová v kontrastu se svými ňuňatými kostýmy představují rezignované, životem i zábavním průmyslem otřískané televizáky, kteří na baru snad čerpají vzácnou pauzu ládujíce se zelím a panáky tvrdého alkoholu. Teprve když přijde jejich čas, začnou s mikrofony v ruce na zmíněnou kameru natáčet dokument o Karlu Gottovi, případně ztvárňovat epizodní postavy československé populární hudby. Barman v podání samotného režiséra Ondry povětšinou spíše sleduje situace kolem sebe nebo sem tam podá svým násoskům sklenku s alkoholem, během fingovaného natáčení však s mikrofonem v ruce funguje taktéž jako režisér.

    Ondra svou inscenaci začíná zostra, mikrofonu se chápe hostující Jiří Panzner a coby psychiatr Zdeněk Dytrych hovoří o údajných sexuálních úchylkách Karla Gotta, jmenovitě zejména exhibicionismu. Po tomto poněkud obscénním úvodu se dostavuje samotný zlatý slavík v podání Richarda Fialy a začíná jízda pozoruhodnými situacemi, do kterých se Gott během svého života dostal. Tento docela soudržný rám je ale narušován vstupy ze života Ivany Trumpové (Anita Krausová) a jejího manžela, boháče, politika a šovinisty Donalda (opět Jiří Panzner), a to od jejich seznámení až do Ivaniny smrti.

    Právě propojení dvou rozdílných životních osudů se mi zdá být největší slabinou inscenace. Zatímco KRYL nahlížel osobnost legendárního básníka a písničkáře z nečekaných perspektiv a mohl si dovolit pozoruhodné tematické i formální odbočky, GOTT na tohle vlastně nemá čas. Taktak že vedle dominantního Božského Káji stihne odvyprávět pár zajímavostí ze života Ivany Trumpové, navíc přepínání mezi Fialovým Gottem a Krausové Trumpovou zhusta působí zvláštně neústrojným, až mechanickým dojmem. Teprve v závěru se jejich cesty protnou, usazují se k jednomu stolu a konečně dochází i k vážnějšímu zamyšlení nad problematikou kýčovitých příběhů, které lidé pod heslem „show must go on“ prostě chtějí, ba potřebují ke svému bytí. Právě do takových televizně nablýskaných story, jakými jsou životní příběhy Gotta a Trumpové, si totiž projektují své sny, právě do těchto moderních pohádek unikají z šedé reality.

    Jiří Panzner a Anita Krausová coby manželé Trumpovi FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ

    Vědět, jak se ruší žal

    Ondra svou novinku pojímá především jako komedii a „jeho“ účinkující s tím očividně souznějí. Stejně jako v případě KRYLa je v tomto směru vrcholem scéna, kdy o ústřední postavě inscenace mluví někdo jiný a zřejmě částečně improvizovaně – tehdy žvaniví hospodští týpci, dnes lehce senilní babky. Tehdy trojice Fiala–Šolc–Panzner, dnes obohacená ještě o Mathauserovou. Kvarteto s uniformními RVHP taškami a šátky přes hlavu hřaduje v popředí jeviště a s neodolatelnou žvanivostí vzpomíná na Ivanu Trumpovou. A zatímco ve Zmrdtvýchvstání dostalo publikum plnohodnotné teplé jídlo, tady účinkující coby stařenky s láskou rozdávají alespoň rohlíky. Samozřejmě až poté, co se jimi samy nacpou a s plnými ústy se podělí o vzpomínky na Gottwaldov.

    Hlavní hvězdou večera je ovšem Richard Fiala, nejčastěji v roli samotného Karla Gotta. Vybaven je k tomu nejen vizáží – uhlově černé vlasy, barevná košile, šátek kolem krku –, nýbrž i hlasově. Není laciným Gottovým imitátorem, stylizace do zpěvákova typického projevu je příjemně nevtíravá. Za podobně důležité považuji, že hity zlatého slavíka suverénně uzpívá s ohromující lehkostí a intonační přesností, přičemž asi nejvíce se do paměti zaryje jeho strhující interpretace skladby C’est la vie s živým kytarovým doprovodem v Ondrově podání. A právě v tom okamžiku, nebo spíš v okamžicích, které slavnou píseň obklopují, se rodí druhá větší pochybnost o celé inscenaci.

    C’est la vie totiž představuje jeden z mála momentů, kdy si tvůrčí tým dovolí na chvilinku polevit ve zběsilém tempu i – což je zásadnější – v lehce estrádní kanonádě pestrobarevných převleků či rekvizit a drobných i větších vtípků. Jinak MEIN GOTT! navzdory různorodosti a nápaditosti jednotlivých výjevů paradoxně upadá do lehkého stereotypu, kterému se do větší hloubky jdoucí KRYL dokázal úspěšně vyhnout. V první řadě to platí o scénách z manželského života Ivany a Donalda Trumpových. Panznerův Donald je od začátku do konce tupě přezíravým šovinistou (což je asi celkem věrné ztvárnění), Krausové Ivana zase i přes sytý hlasový projev působí jako celkem upozaděná ženuška v domácnosti. Jejich společné scény mají výrazně groteskní ráz, ve kterém je především Panzner v nezbytné zlatovlasé paruce a se všeználkovským výrazem jako doma. V jeho hřmotné konkurenci Krausová vynikne jen stěží, rovněž ve zmíněném „babkovském“ výstupu jako jediná absentuje. Srovnám-li tedy její Marlen v KRYLovi a Ivanu v GOTTovi, těžko se vyhýbám obavě, že Ondrova novinka plně nevyužívá vysokého potenciálu, kterým všestranná herečka disponuje.

    Za výtečný nápad naopak považuji pojetí postav Mathauserové a Šolce, vzdáleně připomínajících Univerzála ze Štědroňova a Fričova kabaretu Velvet Havel. Neforemné kostýmy jůheláckého dua, případně doplňované obřími cedulovými jmenovkami, dovolují oběma s obdivuhodnou rychlostí přebíhat z role do role – tu jsou oněmi zaměstnanci televize, pak zase třeba Martou Kubišovou. Díky takovému řešení se Ondra také skvěle popasoval s nekonečnými Gottovými výhrami v anketě Zlatý slavík, když Fialova Gotta doplnil právě univerzálním duem Šolc–Mathauserová a všechny tři nechal v záměrně nesrozumitelném kánonu přednášet zaměnitelné děkovné projevy.

    Hana Mathauserová a Lukáš Šolc ztvárňují zábavním průmyslem otřískanou dvojici Jůheláků, případně zastanou epizodní postavy FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ

    Normálka versus morálka

    Přes všechny problematické body jsem vlastně přesvědčen, že inscenace MEIN GOTT! výtečně zahájila novou sezonu Divadla D21 s ústředním mottem Normalizuj(e)me se. Těžko bychom si mohli představit výstižnější symbol normalizace než výměnu „socialismu s lidskou tváří“ za vlídnou tvář Karla Gotta, hovořícího o umění s typicky povznesenou dikcí pod obřím nápisem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.

    Karel Gott je ostatně univerzálně přitažlivá značka. Nedivil bych se, kdyby na GOTTa chodilo i mladé publikum, typicky z okruhu Klubu mladého diváka, jehož pravidelnou štací je útulná vinohradská scéna už nemálo let. A i jinými aspekty Ondrova inscenace do repertoáru skvěle sedí, ať už je to pečlivá práce s částečně živou hudbou, nebo typicky poťouchlý humor.

    Rád jsem se zkrátka zasmál na úkor podivuhodných postav českého i světového šoubyznysu, které Ondra společně s účinkujícími umí vykreslit se zapamatováníhodnou, lehce obskurní nadsázkou. Vraťme se ale na závěr ještě na chvilku k prezentaci letošní sezony. V manifestu pod zmíněným mottem totiž divadlo vyjadřuje touhu dotýkat se otázek téměř filozofických, zejména normálnosti, konvencí, svobody i její ceny. Těžko s tím nesouhlasit, problematika normalizace k nastolování podobných témat přímo vybízí. Možná právě takový zásadnější přesah mi – obzvlášť coby pravidelnému divákovi D21 – v MEIN GOTT! trochu chyběl.

    Divadlo D21, Praha – Jiří Ondra: Mein Gott! Režie Jiří Ondra, dramaturgie Kristýna Čepková, hudba David Hlaváč, výprava Karel Czech. Premiéra 28. října 2023.


    Komentáře k článku: Kryl je mrtev, ať žije Gott

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,