Kruhy kritického pekla
Nic není tak dobré jako to, co nevidíme – z posledního románu Stephena Kinga.
Snový půvab náhody posadil vedle sebe do první řady Stavovského divadla na premiéře Bernhardovy Večeře u Wittgensteina tři pedagogy z DAMU, kteří se tam protnuli s Danielem Špinarem. A tak na nás pršel papírový zlatý déšť scénografických efektů afektů. Do potlesku jsme mísili rozmrzelost a rozčílení. Několik dnů poté se k nám v Lidových novinách přidala svou recenzí carevna české divadelní kritiky, redaktorka Jana Machalická. Vzala Špinarovo představení na recenzní vidle a shodila do dejme tomu pátého, šestého kruhu kritického pekla. Mám rád její obzíravost i názorovou konzistenci, a to nejen divadelní, ale i společensko-kulturní obecně. Přiznám to rád, ačkoli jsem si u ní před časem „vypolemizoval“ říznou a neúhybnou averzi. A tak jsem se začal v duchu hádat sám se sebou, s kolegy i s paní Machalickou. Přibral jsem si svou pracovní formulku: Je to pravda, ale…! Není to běžná relativizace, ale jen posun optiky: Věc, pojem, pocit obrátit naruby či ho obejít – jak to udělal Picasso, když obešel portrétovaného a místo ánfasu měl multipohled a portrét celistvý, obsažnější. A tak se mi vyjevilo, že není od paní Machalické dobré srovnávat Pitínského inscenaci téhož textu uvedenou Na zábradlí před čtvrt stoletím s dnešní Špinarovou: jiný prostor – nejen scénický, ale ovšem i duchovní; objevování Bernharda; jiný genom společensko-estetický; jinakost obou tvůrců; jiné kódy dobové; jiný „světocit“. Jak vzniklo takové srovnání?! Z neschopnosti empatizovat se světem Špinarovým a s jeho generací? Špinar přece nemusí být povrchní, nemusí „neumět číst hru“, není to žádný Skýt v Athénách. Bernhardův text je zimomřivá psychologizující konverzačka a její první uvedení bylo markováno Pitínského jemnocitem, psychologickou stratifikací Ornestovou, hlubinnými záhyby hereckých osobností Vášáryové a Hadrbolcové. A tak Špinar a Ljubková a jeho herci přečetli Bernharda burleskně, s cynickým odstupem… A ještě jiný karambol a otazník k paní Machalické: Nedávno podobně invenčně podrtil Jan Frič Goethův faustovský oboudílný kolos. A redaktorka Machalická vyzvedla inscenaci do dejme tomu šestého kritického nebe. Zpauperizovaný Bernhard, zglorifikovaný Faust – neumím si tuto peprnou disonanci u náročného pera paní Machalické vysvětlit… Ale dál k projevům těchto postmodernistů. (Říkám jim též Avantgarda 2010, Škola Nebeského TransplantArt.) Pamatujeme si, co udělal demiurg Jan Nebeský velkolepého se Shakespearovým Learem. Jak Bambušek magicky rozřezává ducha a tělo přírodnin. Jak Jiří Pokorný obrobil a doobjevil Tylovu Drahomíru po velkolepé Krejčově. Jak Špinar hrůzokrásně magicky postavil Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Těchto pár tvůrců (bohužel už bez Petra Lébla) se projevuje spontánně, rebelsky, ostře akcentují vizualitu. Jejich novotvary jsou jejich vyznáním. Vztah s kritikou se dá opsat obrazem: Kudy běžel, tudy ho hnali.
Shrnuji svou supliku návrhem: Jak psát recenze – tedy interpretovat interpretace. 1. Nechtít po režisérech, aby se drželi textu. Je efemérní, z jiné mysli, elastický, upotřebitelný s krajní subjektivitou. 2. Tvůrce musí být chápán jako sám svůj, autentický neboli sebepotvrzující. I kritik chce být ale takový – a tak si paradox žere vlastní chvost. 3. Recenzenti, prosím pozor na herce: nejsou bezmozkové, loutky ani sloni na kruhových bednách. Nesytí režisérovy ambice. Souhrají s ním, jsou zhusta téže generace. A nemusí uctívat autora – v tomto případě Bernharda (jsem sám dosti rezervovaný k tomuto vlastenci, který umiloval svou vlast až k nenávisti a který víc hryzal, než hledal a hloubil). 4. Recenze nechť nevytýká tvůrcům exhibice, když sama exhibuje před svými čtenáři. 5. Jaký je vztah mezi tvůrci a kritiky? Je to kruh. Co s ním? Rozetnout? Ale pak splaskne a má dva konce, či dva začátky. Co s tím? Nepsat recenze? To by byla škoda, že? Řešení – zkusit psát recenze jinak. Myslím, že vím jak… Ale to až příště. A vezmu s sebou Nerudu, Šaldu, Trägera, Linhartovou, Chalupeckého, Lamače, Vašuta, Machonina…
P. S. Pár dnů po premiéře jsem šel z výstavy Giacomettiho v Národní galerii. Ve výtahu říká muž své společnici: To je magor. To přeci nejsou lidi. Jakýsi kostliváci. A rozkrok mají hned pod ohryzkem. Sochař snad hergot musí umět anatomii. A bylo vymalováno pošmourně a pochroumaně… Hle – kritika a interpretace.
Komentáře k článku: Kruhy kritického pekla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
