Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 4)

    Výpravou do „krvavých zemí“, jak je na pěti stovkách stran českého vydání své knihy (2013) přesně a bez ideologických závazků vylíčil americký historik Timothy Snyder, je i film Václava Marhoula Nabarvené ptáče podle diskutovaného bestselleru Jerzyho Kosińského z poloviny šedesátých let (česky vydaného teprve v roce 1995).

    Zjištění povzbudivé: Snímek jsme viděl dvakrát, podruhé 8. října v pražském kině CineStar u Anděla v sále naplněném diváky ze dvou třetin. Filmoví kritici vyděsili referováním o krutosti a běsnivosti filmu tak, že se v září hrálo Nabarvené ptáče  v prázdných sálech (aspoň tak tomu bylo na Novém Smíchově, kde jsem byl). Zpravodajství z MMF v Benátkách i první české reflexe mnohé milovníky filmového umění od zhlédnutí jednoho z nejambicióznějších projektů české kinematografie posledního čtvrtstoletí odrazovaly.

    Hodně se mudrovalo, v jakém jazyce se vedou dialogy, a kde se příběh odehrává. Etnické a lokální ukotvení je ve filmu ještě obecnější než v Kosińského knize. Pozapomínalo se v recenzích, co Marhoul chtěl filmem sdělit současnosti. Úplně by vlastně mohlo stačit vymezení podtitulem zmíněných Snyderových Krvavých zemí: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.

    Petr Kotlár v roli bezprávím deptaného, schopnost komunikace ztrácejícího, devátou vlnou hnaného Chlapce-štvance. Foto archiv

    Devíti básnickými obrazy se v jeho snímku míhají vzděláním nedotčení obyvatelé evropského středovýchodu. Žijí pudově, živeni pověrami a předsudky. Léčí je zaříkávačky, klátí je epidemie, nenávidí jakoukoli jinakost. Živoří, neznají hodnoty života, jsou prosti citu. A v sedmiletce 1939 – 1945 je terorizují nejprve nájezdy mizerně vyzbrojené, čistkami zdecimované Rudé armády, v té době Führerova spojence, potom velký Drang nach Osten Wehrmachtu, partyzánské oddíly, kozácké bandy s německými distinkcemi, tedy v jejich službách, a nakonec zase Sověty osvobozená, s kýmkoli kolaborující občanská směs.

    Hlavní téma: jinakost

    Jen málo sekvencí Marhoulova Nabarveného ptáčete vybočuje z vysoké úrovně profesí podílejících se na celku. Snad jen úvodní „lesní“ jízda kamery Vladimíra Smutného při Joskově úprku s fretkou je příliš roztěkaná, roztřesená, zbytečně zběsilá. Při sledování z menší vzdálenosti se vám zatočí hlava. Větší pečlivost při návaznosti epizod mohl projevit i střihač Luděk Hudec. Několik jeho „tvrdých střihů“ ze ztišení doznívajícího posledního záběru epizody do zvukově i obrazově exponované následující sekvence působí jako rána palicí do hlavy…

    Přitom již dlouho jsme nezaznamenali v českém filmu kameru na takové úrovni jako je ta Smutného v tomto díle. Znamenitá skladba velkých letních i zimních krajinných celků a proti tomu práce s dramatickým detailem. Mezi tím nevídaná perfekcionalita při střídání polocelků, velkých datailů, černobílého šerosvitu interiérů i temných lesních nebo říčních zátiší… Tady je na místě připomenout první přiznanou inspiraci kameramana i režiséra – způsob snímání Bedřichem Baťkou v Marketě Lazarové Františka Vláčila i podobnost s jinými blíženci – třeba s kameramanem Josefem Illíkem v Kočáru do Vídně Karla Kachyni.

    Dominantním tématem Nabarveného ptáčete je – dnes velice aktuální – jinakost. Foto archiv

    Přízračný hudební minimalismus zvolil tvůrčí tým jako důležitý doprovod tajemných, místy pohansky mytických dějů, jindy fanaticky víře oddaných nebo přírodní živly a zákony vzývajících, zvlčilých obyvatel apokalypticky zasažených hladem, žárlivostí, nemocemi, bezcitem, bázní, nenávistí, alkoholem a válkou: jen temný, sotva slyšitelný valivý tón připomínající vzdálené, výhružné, varovné, a zároveň paradoxně i konejšivé hřmění.

    Dlouho jsme nezaznamenali v českém filmu kameru na takové úrovni jako je ta Smutného v tomto díle. Foto archiv

    Dominantním tématem Nabarveného ptáčete je – dnes velice aktuální – jinakost. Vyznačuje se jí už Joskova bílá fretka v úvodní epizodě, nabarvené ptáče, které vypuštěné ptáčníkem Lechem do hejna stejného druhu zřítí se uklováno na zem. Jinaká je i většina postav: Joskova tetička Marta, babice-bohyně Olga, Lechova divoženka Ludmila, „hodný Němec“ Hans, který chlapce, toho „židáka chyceného sedláky a předaného okupační moci“, nezastřelí, ale umožní mu útěk do lesa, katolický kněz zachraňující židovského chlapce tím, že z něho udělá ministranta, pederast Gabos, nymfomanka Labina, rudoarmějec Mitka… Ten Joskovi vštípí – sám vzdoruje stalinské ideologii – zásadu „oko za oko, zub za zub“. A především hlavní hrdina – jevrejský synek na cestě středověkem, obklopený nenávistí a válečnými běsy, postupně ztrácející schopnost komunikace. S nadějí – po překonání nepředstavitelných útrap: Odjížděje s otcem, který přežil vyhlazovací lágr, možná domů, ale kde to je, píše na zamlžené sklo autobusu své jméno, na které si konečně vzpomněl: JOSKA.

     

    O krutosti člověka rozumného

    Metafora střídá v Marhoulově filmu metaforu. Po třech čtvrtích století, jež uplynula od těch časů, už víme, že „v krvavých zemích“ to byla ještě na dlouho marná naděje. Na tomto místě je vhodné připomenout další, spíše tematické než obrazové příbuznosti.

    Nabarvené ptáče je přímým příbuzným Jdi a dívej se Elema Klimova (1985). V něm mění pět válečných let a prožité hrůzy běloruského chlapce v starce. Krutosti na dobytém území nepáchali jen němečtí nacisté, nýbrž i jejich domácí přisluhovači, Hitlerem „osvobození“, tehdejší českou kritikou zamlčení. Nikým to už nebylo vynucováno, na východě pulsovaly glasnosť a perestrojka a Husákův režim pomalu odumíral. O válce také černobíle, a hlavně přemýšlivě na téma odkud kam sahá hrdinství, zbabělost a zrada pojednává film Larisy Šepiťkovové Voschožděnije (1977) – Nanebevstoupení vzniklý o normalizační desetiletí dřív, jehož titul u nás překladatelé změnili na amorfní Vzestup. Poslední podobnost, zejména v podsouvání krutosti Nabarvenému ptáčeti, je scéna ustašovského masakru v autobuse v Okupaci ve 26 obrazech (1978) Lordana Zafranoviče na pozadí bezstarostné předválečné mladinské smetánky v dubrovnickém přímoří.

    Tvůrci Nabarveného ptáčete předložili příběh z krvavého území v kruté epoše, o které se pravdu dovídáme až díky historikům, jakým je Snyder, a spisovatelům – Kosińskému z Ameriky, nositelce Nobelovy ceny Světlaně Alexijevičové z Běloruska a dalším. Marhoul počítá s divákovou představivostí. Jeho film je dílem velké obraznosti a básnivosti. Žádný záběr nedopovídá, doslovnost je mu cizí. Jediný příklad: Prostřih na vojenský bunkr s přemnoženými krysami. A o několik záběrů dál: Joska se svého úchylného mučitele zbaví tak, že jej, sám uvázán na laně, strhne do krysí šachty. Není vidět, jak Gabose hlodavci žerou, je slyšet jen křik… Ta epizoda je vlastně katarzní. Je určena divákovi schopnému rozplétat metafory, domýšlet náznaky v záběrech, rozumět filmové řeči, poučenému dávnou novou vlnou československé kinematografie šedesátých let. To se po listopadu 1989 v jiném snímku (spíše formanovském stylu) podařilo snad už jen Vladimíru Morávkovi v Nudě v Brně.

    Metafora střídá v Marhoulově filmu metaforu. Foto archiv

    Ambice Marhoulova snímku stojí i na hereckém týmu, který se mu podařilo shromáždit. S výjimkou pozoruhodného Petra Kotlára v roli bezprávím deptaného, schopnost komunikace ztrácejícího, devátou vlnou hnaného Chlapce-štvance, všechny ostatní postavy jsou vlastně epizodní. Harvey Keitel (Kněz), Udo Kier (Mlynář), Barry Pepper (Mitka), Stellan Skarsgård (Hans), Alexej Kravčenko (Gavrila), Julian Sands (Garbos), Radim Fiala (Kozák), Lech Dyblik (Lech), Jitka Čvančarová (Ludmila), a dále Michaela Doležalová, Júlia Vidrnáková, Denisa Pfauserová, Veronika Schönová, Filip Kaňkovský, Pavel Kříž, Milan Šimáček a další však ženou film k naléhavé výpovědi.

    Ploščadka. Foto archiv

    Nabarvené ptáče má českou nominaci na Oscara v kategorii neanglicky mluveného filmu. Správnost takové cesty při navracení do rodiny společensky angažované evropské kinematografie však potvrdí až přijetí snímku do pětice titulů finálního oscarového výběru. Myslím si, že není bez šancí…

    Nabarvené ptáče. Předloha Jerzy Kosiński, scénář, režie, produkce Václav Marhoul, kamera Vladimír Smutný, scénografie Jan Vlasák, kostýmy Helena Rovná a Petr Pluhař, střih Luděk Hudec, zvuk Pavel Rejholec a Jakub Čech, masky Ivo Strangmüller. Česko, Slovensko, Ukrajina 2019.

    Hodnocení: 90%


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,