Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 2)

    Není u nás příliš divadel, která by někdy nehrála Žebráckou operu Václava Havla. Popravdě řečeno už jsme si mysleli, že její doba končí. Před čtyřmi lety Daniel Špinar v Hradci Králové usilovně hledal způsob, jak Havla hrát v časech, v nichž ubylo pamětníků předlistopadových časů. Patřím k těm, kteří jeho hledání uvítali a ocenili.

    Je to hra o každé moci založené na lži a hlásající pravdu. O moci zhlížející se v sobě, cítící rozkoš z ovládání… Foto archiv MdB

    Uplynula necelá pětiletka od zmíněné inscenace, a kde se vzaly, tu se vzaly, máme tu najednou hned tři Žebrácké opery: V Horáckém divadle ji v březnu nastudoval Michal Lang, již podruhé a lépe než ve Švanďáku. V brněnském Městském divadle měla v polovině září premiéru inscenace Hany Burešové a o týden později představil svoji verzi této hry Patrik Lančarič ve Zlíně.

    Burešové se v království Stanislava Moši tradičně daří. To dokládá i fakt, že ze svých téměř pětasedmdesáti profesionálních inscenací jich čtrnáct věnovala Brnu. Stejně vytrvale uskutečňují se její premiéry v době konání plzeňské mezinárodní přehlídky Divadlo. Je zřejmé, že s Václavem Havlem si Burešová rozumí a že se její Žebrácká opera opět zařadí k jejím úspěšným moravským opusům.

    Čím je Havlova variace na stejnojmennou hru Johna Gaye z první třetiny 18. století najednou tak aktuální, že ji v jediném půlroce nasadí hned tři česká divadla? Výjimečně si vypomohu Sergejem Machoninem: Je to hra o každé moci založené na lži a hlásající pravdu. O moci zhlížející se v sobě, cítící rozkoš z ovládání… Nic na jeho slovech nemění, že je napsal v roce 1987 a ohlížel se tehdy za monarchy, klany, lóžemi, konsorcii, za administrativami, aparáty, mafiemi a diktátory u moci.

    Havel se nechtěl jen vysmívat jako třeba Bertolt Brecht. Foto J. P. Kříž

    Havel se nechtěl jen vysmívat jako třeba Bertolt Brecht v Třígrošové opeře buržoazii, také podle Gaye. Naopak. Své lotry lotrů – šéfy zlodějských organizací Peachuma, Macheatha a velitele policie Lockita vybavil jazykem nejvyšší společnosti, myšlením a formulacemi intelektuálů, filosofů, právníků, akademických diskutérů, v etiketě kovaných návštěvníků vybraných salónů. Z nízkosti je usvědčuje pouze domácká ušmudlanost, pozérství, přetvářka a absence morálních hodnot, které považují a prohlašují za přebytečný přívažek existence.

    Režisérka umístila postavy Havlovy hry na jeviště vybavené ničím menším než Hynajsovou oponou vypůjčenou z národní Zlaté kapličky, s kapelou Dana Kalouska v orchestřišti vyvýšeném takřka na horizont portálu a šmidlající podle not Petra Hromádky. Svět Havlových hrdinů je v její interpretaci obklopený nápadnými inspicienty, ve skutečnosti ovšem ochrankou nikoli nepodobnou bdělým „očkům“ sledujícím každý pohyb, kolem (včetně hlediště). Možná jemná připomínka proslulé premiéry Havlovy Žebrácké opery v roce 1975 v hornopočernickém hostinci U Čelikovských. Jakmile herci hlídaný velmi malý prostor určený pro předepsané a dohlížené akce, opustí, mají chuť vyřádit se podle toho, co si „jejich“ publikum žádá: pokleslé pitomosti mířící na nízké pudy, jimiž jsou pověstné herecké party bavičů vyrážejících z kamenných divadel uspokojit český a moravský venkov.

    Vzpomenu si přitom na triumfální jízdu lidových myslivců Kerskem s uloveným, či spíše ve škole dobitým kancem v Menzelově filmovém přepisu Hrabalových Slavností sněženek. Hledí na svět z klece traktorového valníku, jejich hrudi dmou se neskrývanou pýchou a prostorem do výšin pne se melodie, óda, ba hymnus Čechy krásné, Čechy mé… Burešová nabízí stejně ironický pohled, ale z jiného úhlu.

    Vzpomenu si přitom na triumfální jízdu lidových myslivců Kerskem… Foto J. P. Kříž

    Musí být radost pracovat se souborem, jakým je brněnské divadlo v Lidické ulici. V akci jsou hned čtyři nositelé Thálie (Štěpán, Sedláčková, Antalová, Coufalová). Jevišti vládne Jan Mazák jako umolousaný a všehoschopný křivák Peachum, maličko závislý na manželce, mocné kuchyňské puťce v pojetí Markéty Sedláčkové. Ta si vystřihla ještě policajtskou paničku Lockitovou. V té druhé dvojici robotem domácnosti je mimo službu naopak Bill Lockit. Děvkaře Macheatha hraje Petr Štěpán jako strojeně lyrického sňatkového podvodníka, o to víc však zcela bezskrupulózního mafiána, pozéra a pragmatika moci. „Třetím do páru“ je ten, který to má – včetně domácího „řídícího orgána“ muže u plotny – všechno na háku. Za nitky podle vlastní strategie, plánů a společenského postavení tahá Lockit Viktora Skály. To policie je, a ne až od zlatých časů Josepha Fouché, nejmocnější!

    Každý po svém buduje „svatá maskulinní trojice“ v těsné spolupráci finální fúzi budoucnosti. Pilně a vytrvale, nezávisle na vladařích i na občanech. Přesto se smysl jejich profesí – přesně podle Havla – nakonec vlastně vytrácí. Zjednodušeně řečeno, nemají už koho podvádět, udávat, zrazovat, práskat, odhalovat, lapat, zavírat, ba ani popravovat.

    S jedinou výjimkou: za všechny to odskáče nezávislý kapsář Harry Filch (Aleš Slanina), poctivý zloděj pevných profesních zásad, proto nepohodlný všem. Svým způsobem jedině Filch nese Žebráckou operou v sebeironické intelektuální hyperbole étos Václava Havla z časů, kdy býval nepřítelem režimu číslo jedna, a zároveň se ho báli potkávat i jeho méně stateční přátelé. Čas ale oponou dávno trhnul, Havel se hraje na jevištích čím dál tím méně.

    Vždycky až když je po všem, vystřihne „viktorku“ a kocovinově zablábolí: „Svobodu tisku!“ Foto archiv MdB

    V nových inscenacích Žebrácké opery v Jihlavě, Brně – a doufám, že i ve Zlíně – nevnucují už tvůrčí týmy hercům hraní na doraz a v typových šaržích realistického dramatu, jak tomu bylo v inscenacích raně polistopadových, kdy Havla režíroval kdekdo. Režiséři včetně Burešové nacházejí v jeho hrách chválabohu polohy podstatně jiné, připomínající spíš práce jeho nejlepších interpretů – Andreje Kroba, Petra Scherhaufera, Jiřího Menzela, Vojtěcha Štěpánka, Daniela Špinara.

    K lidem, kteří mají ve zvyku přihlížet zvůli moci s tupostí ovčího stáda Burešové Žebrácká opera promlouvat nebude. Je mezi námi nějak málo Filchů. Občas se u nálevního pultu probudí jen dosluhující mánička – opilec (Jaroslav Záděra). Vždycky až když je po všem, vystřihne „viktorku“ a kocovinově zablábolí: Svobodu tisku! V Brně to tenhle hrdina dotáhl až na titulní stránku tištěného programu. Inu, hlídací pes demoGracie.

    Městské divadlo BrnoVáclav Havel: Žebrácká opera. Hra o čtrnácti obrazech na téma Johna Gaye (1972). Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Petr Hromádka, hudební nastudování Dan Kalousek, světelný design David Kachlíř, dramaturgická spolupráce Jiří Záviš. Premiéry 14. a 15. září 2019, psáno z reprízy 18. září 2019.

    Hodnocení: 80%


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,