Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 1)

    Na své křížové výpravy jsem vyrazil skoro devět století po té první, vyhlášené papežem Urbanem II. Ne však za dobytím Božího hrobu ani proti pohanům v Pobaltí, katarům ve Francii nebo proti husitům v Čechách.

    J. P. Kříž. Foto archiv

    V roce 1993 jsem se řízením osudu ocitl z rodného Brna v Praze – v Českém deníku to bylo – a jednoho dne jsme na schůzce s ředitelem Klicperova divadla Ladislavem Zemanem v dávno už neexistující kavárně Na Florenci vedli řeči. Pane, to bývalo jeho oslovení, vy ani nevíte, že dobré divadlo se hraje nejenom u Vltavy, ale třeba i u nás, na soutoku Labe s Orlicí. Pojďte mi pomoct něco s tím udělat. Ať se o tom ví. Vymyslíme tam festival, kde to ukážeme

    Pane řediteli, odpovídal jsem opatrně, vím to. Vychoval mě Jan Skácel pro Hosta do domu, a když pak ten skvělý časopis najednou nebyl a on sám nesměl, oplatil jsem mu výchovné působení možností publikovat jeho znamenité Malé recenze aspoň v Brněnském večerníku. A rostl jsem z vody s Husou na provázku a s prostějovským HaDivadlem. V Praze o nich nevěděl ani Sergej Machonin, jehož dcera už divadelnímu experimentu propadla… O kvalitě nejenom divadla uprostřed husákovské normalizace jsme se s Machoninem prohádali jednou nocí u Richterů (rodina spisovatelky Sylvie z Říma) v Jabloňově. To bylo v roce 1978 a do svobody pořád ještě strašně daleko. – Takže Skácel, Sus, Machonin a Zeman (jistě jste pochopili, že to nebyl ten z Hradu) mě vyzbrojili na křížové výpravy za divadlem proti pražské sebestřednosti v pozdějších devadesátých, nultých i desátých letech. Klicperovci, brněnská Husa, ostravská Aréna, ale i divadla ve Zlíně, Uherském Hradišti, v Budějovicích, Ústí nad Labem, Liberci, ba dokonce v Českém Těšíně nebo v Chebu mně pro taková tažení poskytují dost munice. I Sergej to pochopil a ještě než umřel, věnoval mi – jako křižákovi vyslanému českými a moravskými regiony proti Praze – celou báseň. Co báseň – ódu! Z jeho pozůstalosti vyšla spolu s dalšími epigramy a jedovatostmi v Divadelních novinách.

    Časy se mění, technika také, je třeba mít po ruce nové zbraně. A tak jsem uvítal, když mi po odchodu z Práva, kde jsem podnikal své křížové výpravy více než dvacet let, v i-DN poskytli prostor – blog, abych své kritické glosy a reportáže z cest do divadel a za příbuznými uměleckými disciplínami mohl co týden publikovat zde.

    Slavnostně tedy oznamuji, že můj blog v Divadelních novinách právě začíná. Budu jej zde – po domluvě s redakcí – publikovat každé pondělí.

    ///

    Snít ve svatojánské noci s vagabundy

    Můžeme se hodiny přít, proč a kde byl lepší Puk a které partě řemeslníků se líp podařilo zmatlat Shakespearovu hru ve hře o srdcervoucím úhynu Pirama a Thisbé v Shakespearově Snu noci svatojánské. Nejnověji můžeme to porovnávat v Činoherním studiu v Ústí, kam přenesli inscenaci z letního plenéru. Premiéru v interiéru měl v pondělí 16. září.

    I řemeslníci to zvládají… Sen noci svatojánské v Činoherním studiu Ústí. Foto J. P. Kříž

    Filip Nuckolls se spokojil s minimální inovací této hry. Dosud jsem měl za nejlepšího polistopadového Puka toho z herecké dílny Petry Hobzové v inscenaci Jiřího Menzela na Otáčivém jevišti v Českém Krumlově. Ústecký Puk se mu přinejmenším vyrovná, přitom jeho představitelku zapomněli uvést v tištěném programu… Hraje ho totiž jedenáctiletá Markéta Mrákotová. Přesněji – vlastně nehraje, protože… cvičí. Mladá gymnastka perfektně zvládá i akrobacii, třeba na závěsných pruzích látky, jak to známe z produkcí nového cirkusu. Snaživě jí v tom vypomáhají i někteří herci, a tak bych se nedivil, kdyby se inscenace objevila příští rok na Letní Letné. Nuckolls ale nevytváří nový cirkus, nýbrž žánrově univerzální inscenaci, která by mohla být pozvaná třeba i na festivaly loutkářské. Vládcové lesa Oberon a Titánie, ale i elfové, jsou totiž pro změnu loutkoví. Zatímco elfíky zastupují kýčovité hračky, plyšové i z jiných materiálů, vládci nočního lesa jsou obří javajky Lukáše Kuchinky vytvořené ve spolupráci s autorem výpravy Janem C. Löblem. Vodí je tři herci a hlas jim propůjčují Jaroslav Achab Haidler s Martou Vítů.

    Javajky s vodiči a uprostřed jedenáctiletá Markéta Mrákotová v roli Puka. Foto J. P. Kříž

    Jako v posledních letech v českých a moravských divadlech nejčastěji, zvolili i v Ústí mistrovský překlad Martina Hilského. Čtyři mladé s vervou a mladickou řízností hrají Anna Fišerová, Zuzana Truplová, Adam Ernest a Petr Uhlík. I řemeslníci to v zastoupení Jana Plouhara, Matúše Bukovčana, Kryštofa Rímského, Lukáše Černocha a Marty Vítů zvládají s přehledem. Jejich humor není vulgární, tupý ani příliš přímočarý. Působí daleko inteligentněji, než bývá zvykem.

    Ústecký Sen noci je dramaturgickým odlehčením programu této scény, jinak dlouhodobě pověstné spíše směřováním k politickému divadlu. Po pravdě řečeno mi v připravované sezoně 2019/2020 titul, který by reflektoval „kraj divokých sviní“, v dramplánu chybí.

    Činoherní studio Ústí nad LabemWilliam Shakespeare: Sen noci svatojánské. Překlad Martin Hilský. Úprava textu Filip Nuckolls, Jiří Antonín Trnka. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Jiří Antonín Trnka, výprava Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce Tomsa Legierski, konstrukce loutek, Lukáš Kuchinka. Plenérová premiéra 27. června 2019 na hradě Střekov, interiérová premiéra ve Studiu ČS Ústí 16. září 2019. Hodnocení: 70%


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,