Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížová cesta Mikiho Volka tramvají

    Stalo se fenoménem posledních let, že se divadlo i film věnují různě nahlédnutým životním peripetiím a tvorbě popových (rockových, jazzových) hvězd druhé poloviny minulého století. V kinech nedávno trhal divácké rekordy snímek Bohemian Rhapsody o ikoně skupiny Queen Freddiem Mercurym, v poslední době do kin vstoupily filmy Rocketman o králi britského popu konce tisíciletí Eltonu Johnovi a Yesterday s písničkami Beatles. Už před časem obletěly svět dva díly filmové romance Mamma Mia! s písněmi skupiny ABBA, jež se v řadě zemí překlopily i do divadelních zpracování (u nás v MD Brno).

    Inscenace Jak umřít na rokenrol se vřadila do módní vlny děl o hudebních ikonách. Foto archiv divadla

    V Česku se zmíněného fenoménu retro-popu chopila především muzikálová divadla, která převádějí písně slavných zpěváků či jejich životní příběhy do aktuálních dramatických tvarů – viz inscenace Mýdlový princ s písněmi Václava Neckáře a Kvítek mandragory s písněmi Heleny Vondráčkové v Divadle Broadway. Koncem sezony se do této linie vřadilo i Městské divadlo Kladno, scéna primárně činoherní. Vytvořilo rock´n´rollový písničkál – mohu-li inscenační tvar sestavený z písňové tvorby jisté osobnosti takto nazvat – Jak umřít na rokenrol o životních peripetiích krále českého rock´n´rollu Mikiho Volka. Zazní bohatý výběr z „jeho“ písní, od anglicky zpívaných Tutti Frutti, Rock Around the Clock, Rip It Up či Roll Over Beethoven po české Rána a gól, Já ti píšu, Sally či Toho dne, kdy utichl pláč. Text na základě zpěvákova života připravil Miroslav Hanuš, zároveň režisér inscenace, v níž v hlavní roli vystupuje – v červenci – odvolaný jednatel společnosti Divadla Kladno, s.r.o., herec Jan Krafka. Role je mu – dalo by se říct – šitá na míru. Krafka je totiž vedle zkušeného herce i velmi dobrý zpěvák a kytarista a – jak se ukazuje – dokáže skvěle imitovat Mikiho Volka a zpěváky rané éry rock´n´rollu a jejich „páskovské“ jevištní a životní manýry.

    V úvodu se na jevišti ocitá vnitřek pražské tramvaje z devadesátých let minulého století vymezený typickými červenými a šedými umělohmotnými sedačkami. Jedou v ní tři andělé strážní (či strážné, hrají je totiž ženy), Mikuláš (Jiří Wohanka) a – zřejmě opilý – Miki Volek ve svých typických brýlích a černé kožené bundě. Miki vstává, ale po pár krocích se kácí na zem. Umírá…?! Vstává tajemný muž sedící v pozadí – Mikuláš – a dává mu poslední šanci. Tramvaj se (jen s Volkem a těmito čtyřmi nadpřirozenými bytostmi) rozjede a postupně zastavuje na jedenácti stanicích, životních křižovatkách Mikiho Volka. Vyjíždí z Olšanských hřbitovů a přes Strašnice, Bartolomějskou, Václavské náměstí (Lucernu), Slovakofarmu Hlohovec, Národní třídu, Karlovo náměstí (Faustův dům), Smíchov – Ženské domovy a další dojíždí na konečnou – Barrandovské terasy. Dveře se navždy zavírají…

    Scénografický rámec tvoří vnitřek pražské tramvaje vymezený typickými umělohmotnými sedačkami. Foto archiv divadla

    Inscenace (i písničky) jsou protkány faustovsko-mefistofelským dialogem o smyslu života, o rozporech snů a reality v konkrétní, šedé, deprimující době. Při jízdě mezi stanicemi vede Mikuláš s Volkem disputaci o životě, o Mikiho vzestupech a pádech, o síle a slabosti rock´n´rollu. Hanuš text zatížil množstvím úvah, rozkladů a poučování, jež nemají dramatický charakter ani silnou filosofující – či hlubší dokumentární – hodnotu. Působí mentorsky, bez pochopení pro divokého Mikiho a hudbou posedlé ztroskotance životů. Volek znaven životem sedí téměř celý čas na sedačce, hlavu skleslou, patku vlasů před obličejem, a útrpně Mikuláše poslouchá. Čas od času přitom z aktovky vytahuje alkohol či jiné drogy (diazepam) a snaží se jimi zaplašit trudné myšlenky, vyhnout se realitě. Občas s Mikulášem polemizuje či vede vlastní monology, je to však strojené, umělé, slovy zatěžkané.

    Jiří Wohanka coby Mikuláš alias Volkův Mefisto se tak ocitá v těžké situaci, z níž se mu nedaří vybřednout. Snaží se vést „boží“ řeči, ale nemá se o co opřít. Nemá partnera. Takové eskapády „moudra“ by snad zvládl jen Miroslav Horníček. A tak Wohanka popochází po scéně či občas sedí a dlouze rozpráví. Schází vpád jiných figur, vpád životních dramat, možná i nápaditěji zpracované komentáře či konkrétní odkazy, z nichž Hanuš coby autor čerpá. Plus mínus se sice dozvíme, jak se Volkův život utvářel, nicméně čím je mudrování a slov méně, čím je více muziky, tím líp.

    Mikuláš (Jiří Wohanka, vpravo) vede s Miki Volkem (Jan Krafka) faustovsko-mefistofelskou disputaci. Foto archiv divadla

    Když opona v zadní části scény odhalí šestičlennou kapelu (rocková rytmika, klávesy a dva dechy) umístěnou na vyvýšeném pódiu a když se andělé promění v ďáblice divoce tančící a zpívající v nakažlivém rytmu hudby, to jsou hvězdné chvíle představení. Všechny tři herečky – Anežka Rusevová, Barbora Janatková a Barbora Hron Vovsíková – jsou pěvecky i pohybově skvěle disponované. V jednoduchých, rock´n´rollově akrobatických choreografiích evokují radostná šedesátá léta, opanovávají celé jeviště a diváky strhávají k tanci. Pamětníci se už už vrhají do uliček zatrsat si taky. Hudební čísla naštěstí přicházejí – zvláště ve druhé půli – ve stále zhuštěnější formě a na závěr jevišti vládne parádní rock´n´rollový rej. Rock´n´rollový ráj.

    Anežka Rusevová, Barbora Janatková a Barbora Hron Vovsíková evokují v rock´n´rollově akrobatických choreografiích radostná šedesátá léta. Foto archiv divadla

    Je asi škoda, že autor spolu s dramaturgyní Kristýnou Čepkovou neměli větší odvahu některé ze zastávek projet rychleji a místo nich spustit v tramvaji raději rock´n´roll na plné koule. Nejen inscenaci, ale i pochopení rozporu mezi životem ve spoutané době a divokou muzikou, podporovanou barevnými iluzemi drog všeho druhu, by tak daleko víc napomohli. Včetně porozumění (dnes možná už nepochopitelnému) mefistofelskému upsání se – a zdaleka nešlo jen o Volka – rock´n´rollu za cenu všeho. Nebyl to tehdy jen rock´n´roll, sex a drogy, byla to nirvána. Kdo neumřel včas, vyhořel. Jen málo bylo těch, kdo dokázali přejít most přes rozbouřené vody. Miki Volek mezi nimi nebyl. Zemřel 14. srpna 1996 na krvácení do jícnu. Bylo mu padesát tři let. Jeho mrtvé tělo našli po deseti dnech…

    Městské divadlo KladnoMiroslav Hanuš: Jak umřít na rokenrol. Režie Miroslav Hanuš, dramaturgie Kristýna Čepková, scéna Nikola Tempír a Anna Forstová, kostýmy Eva Bellefeuille, světelný design Daniel Rejchrt, hudba a hudební spolupráce Milan Potoček, choreografie Jana Hanušová. Premiéra 25. května 2019 (psáno z reprízy 28. května).


    Komentáře k článku: Křížová cesta Mikiho Volka tramvají

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,