Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kříže, srpy, kladiva, jak se to rýmuje?

    V poslední době se český divadelní mainstream, podoben hyeně lačnící po vláčné mršině, hladově zmocňuje domácí masově kupované ženské prózy. Nelíčenou radost z jevištní epidemie Hany Aleny Mornštajnové, okupace Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové či ezo expanze Žítkovských bohyní téže autorky má především jedno nejmenované brněnské nakladatelství. Nedávno se hned dvou velkorysých adaptací dočkal i třetí román jihomoravské hitmakerky, dlouho toužebně vyhlížená Bílá Voda. Ta si svou světovou divadelní premiéru měla původně odbýt již v minulé sezoně ve Slovenském národním divadle, ale inscenace nakonec byla pro blíže neurčené kreativní neshody zrušena. Pohnuté osudy těžce zkoušených řádových sester a jejich zastánců i nenávistníků nakonec ožily v Městském divadle Brno a pražském Národním divadle. Zrodily se nadčasové skvosty, či opovrženíhodný šunt?

    Výprava brněnské inscenace zkušeně pracuje s komplexním symbolickým arzenálem termínu jeskyně. Na snímku Lenka Janíková (Lena) a Markéta Sedláčková (Evarista) FOTO TINO KRATOCHVIL

    Divadlo v sevření prózy

    Mošovská enkláva, jíž patří primát, volila zdánlivě nejlogičtější cestu, když převod i režii svěřila slovenskému režisérovi, křesťanskému mystikovi a magickému realistovi Dodu Gombárovi, jenž je mimo jiné autorem hned dvou diametrálně odlišných divadelních variant Žítkovských bohyní. Jeho přístup je v zásadě velmi pietní a pečlivě usiluje o zachování všech základních atributů rozsáhlé knihy, včetně nechronologicky vyprávěného děje. Dramatické situace jsou tudíž často tříštěny nepřehlednými časovými skoky i skutečností, že někteří herci v rychlém sledu ztvárňují hned několik jednajících postav. Převládající lyrická statičnost zvolených řešení spolu s preferencí deklamace před scénickou akcí posiluje atmosféru oživlého almanachu, jejímž „vrcholem“ jsou scény, které svým přebujelým patosem nebudí žádoucí dojetí, ale naopak udivený smích. Když se kupříkladu v jímavém závěru Evarista na zemi něžně tulí ke dveřím od auta, zkušený divák náhle neví, zda se má víc bavit vzpomínkou na Cronenbergův snímek Crash, Bayovy Transformers nebo Olmerovu Nahotu na prodej.

    Intenzivně zdařilá je naopak výtvarná stránka velkorysé produkce. Autorka výpravy Eva Jiřikovská zkušeně pracuje s komplexním symbolickým arzenálem termínu jeskyně a rituálními i lidově divadelními (perspektiva!) prvky. Až na finální výrazné gesto takřka neměnná scéna velmi dobře zrcadlí univerzalitu předkládaných dějů. Hábity řádových sester jsou pak nahrazeny fraky, odkazujícími na orchestr jako precizně sehraný kolektiv vyhraněných lidských individualit. Živě produkovaná hudba Vladivojny La Chia citlivě umocňuje duchovní i lidský rozměr složitě strukturovaného díla, jehož primární význam ovšem míří k důvěrně známé paletě sdělení i hodnot.

    Gombárovu záměru pokorně slouží též herecké obsazení, v němž kontrastně vynikají zejména Markéta Sedláčková coby pevná, neváhající, a přesto uvěřitelná Evarista a odvážná i chybující Lena Lenky Janíkové. Úctyhodnou porcí nadhledu se s tezovitě připsaným Leniným alter egem Bestie pozoruhodně utkala Eliška Skálová. A Diana Velčická lehce, s vtipem, leč naštěstí bez karikatury interpretuje romskou vězeňkyni, posléze řeholnici Bohdanku. Výrazný mužský duel pak svedou Jan Mazák coby otcovsky vlídný i ideově nekompromisní bělovodský páter Alois Stauber a Viktor Skála jako jeho někdejší žák, s nacisty, komunisty i lahví šnapsu kolaborující kněz a ministr zdravotnictví Leopold Plojhar.

    Městské divadlo Brno tentokrát rozhodně nelze obviňovat z přílišného poklonkování svým divákům. Zdejší varianta Bílé Vody je nicméně učebnicovým příkladem projektu, jenž se z přílišné oddanosti literárnímu předobrazu zřekl nepřeberných impulsů ke svobodné tvorbě včetně možnosti nových překvapivých objevů i ryze aktuálního čtení. Coby vkusný návrat k oblíbeným postavám či úvod do tématu obstojí, jako autonomní umělecké dílo však nikoli.

    Jana Pidrmanová (Evarista) a Šimon Krupa (Richard Lagner) v inscenaci Národního divadla FOTO PETR NEUBERT

    Auta, smyčce, listíčko

    Činohra Národního divadla pod uměleckým vedením tandemu SKUTR i nadále kráčí cestou co největší možné srozumitelnosti, nekonfliktní scénické atraktivity a poddajné přítulnosti k návštěvnickým zástupům. Ostatně již na premiéře zaznívaly z úst mnohých celebritek spokojené formulace typu: Aspoň už to nemusíme číst, viď… I z hlediska výběru realizačního týmu byla zvolena cesta nejmenšího odporu: v čele stanul odvěký zastánce těžkotonážní realistické činohry a kmenový režisér souboru Michal Vajdička, román adaptoval jeho tradiční souputník Daniel Majling, překladem ze slovenštiny (!) a dramaturgií byla pověřena Ilona Smejkalová.

    Majlingova dramatizace úplně vypouští klíčovou postavu Leny a zcela se soustředí na chronologické převyprávění životních osudů Evaristy, Tobie a dalších románových figur. Tímto krokem však byly naplno obnaženy limity předlohy v podobě neinvenčního překlopení mnoha prověřených žánrových schémat do nepříliš obnošeného prostředí sběrného kláštera, navíc sousedícího s psychiatrickou léčebnou.

    Minimalistickou scénografii Pavola Andraška se marně snaží oživit rychle unavující povrchní atrakce v podobě příjezdů tu osobního, tu nákladního automobilu či neustálého padání listí, jež má znázorňovat plynoucí čas. Sterilně epická hudba Michala Novinského by stejně dobře mohla doprovázet Pianistu jako Pěsti ve tmě anebo Hobita a spolu s povědomými dějovými zákruty, pestrým panoptikem na dřeň vypreparovaných charakterů a nakonec i obsazením Martina Dejdara do partu biskupa Havraje (alternace Jan Sklenář) výsledný produkt nápadně poeticky posouvá k televizní Zdivočelé zemi. Ve Stavovském divadle se sice žongluje se závažnými tématy, leč způsobem, jenž nepřipouští riziko a elegantně i alibisticky pluje po povrchu. Je srdcervoucí sledovat, jak soustředěné, náležitě emotivní herecké výkony Jany Pidrmanové, Veroniky Lazorčákové, Magdalény Borové, Jakuba Burýška, Vladimíra Javorského nebo Františka Němce úslužně podstrojují zbytečnému kýči.

    Vstupovati netřeba, raději čtěte!

    Notně posmutnělá coda

    Ačkoli se v Brně i Praze zmocnili literárního díla Kateřiny Tučkové naprosto rozdílnými způsoby, obě inscenace spojuje jeden neblahý rys. Zatímco mužské postavy přirozeně ztvárňují herci několika generací, všechny ženské figury – s výjimkou sestry Benigny, již v Brně ztvárňuje hostující Drahomíra Hofmanová a v Praze Johanna Tesařová – jsou obsazeny herečkami v mladém, maximálně středním věku. Právě pro divy zralé však Bílá Voda skýtá obří, želbohu však dosud nevyužitý potenciál. Je třeba zatočit s ageismem!

    Městské divadlo Brno – Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Bílá Voda. Režie Dodo Gombár, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, dramaturgie Miroslav Ondra, hudba Vladivojna La Chia. Premiéra 10. února 2022.

    rodní divadlo, Praha – Kateřina Tučková, Daniel Majling: Bílá Voda. Režie Michal Vajdička, překlad a dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 9. května 2024 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Kříže, srpy, kladiva, jak se to rýmuje?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,