Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze – Juliette v Národním divadle

    Uvést operu Bohuslava Martinů Juliette (Snář) by měl být svátek!

    Michel (Peter Berger) s Juliettou (Alžběta Poláčková) v surrealistických sítinách FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Michel (Peter Berger) s Juliettou (Alžběta Poláčková) v surrealistických sítinách
    FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    V Národním divadle se Julietta hraje teprve počtvrté: původní premiéra v roce 1938 (Václav Talich – Jindřich Honzl) i druhá v roce 1963 (Jaroslav Krombholc – Václav Kašlík) vstoupily do operní historie, třetí nastudování z počátku roku 1989 (Josef Kuchinka – Ladislav Štros) zasáhla sametová revoluce, ale do derniéry v květnu 1990 se reprízovalo patnáctkrát!

    V roce 2000 v ND ohromily tři představení kongeniální inscenace Davida Pountneyho z opery North v Leedsu. V poslední době se Julietta začala víc hrát po Evropě, viděl jsem ji naposledy v Curychu, v květnu má premiéru v Berlíně.

    S jistou výjimkou Kašlíkovy slavné, leč přelyrizované inscenace všechny ostatní budovaly roztodivný svět konkrétních lidiček, prostředí a událostí, z jejichž vzájemného nesouladu, nespojení roste surrealistická vize světa, o němž nikdo neví, jestli je reálný nebo fiktivní. To mě na výjimečné opeře nejvíc zajímá. Slovenské režisérce a výtvarnici žijící v Norsku Zuzanu Gilhuus se surrealistické téma scvrklo do přímočaře snových obrazů s bílým klavírem (jen Malásek za ním chyběl), do ojíněných travin, bezbarvých kostýmů, ostře zelené róby Julietty, do posunčiny a do jen nahozených situací a vztahů. Výtvarně zaranžované hudební výjevy, o herectví se mluvit nedá.

    Michel (Peter Berger) usedl za bílý klavír (Julietta - Alžběta Poláčková) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Michel (Peter Berger) usedl za bílý klavír (Julietta – Alžběta Poláčková)
    FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    V ND asi uvedení Julietty nepovažují za něco zcela mimořádného, jinak nevím, proč pozvali režisérku bez patřičného renomé (rozumějme průkazných výsledků) a s prostinkou inscenační vizí. Že by zase o jejím obsazení rozhodly běžné kontaky se Slovenským národním divadlem, kde pracovala, také s Martinem Leginusem? Asi by z vedení opery odpověděli, že na víc nemají peníze.

    Živé obrazy... FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Živé obrazy…
    FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Dirigent Jaroslav Kyzlink odvedl podle mých uší jednu ze svých vrcholných kreací, vyleštil zvuk orchestru do detailu, nástupy, souhru, vedl operu v logických tempech a nebál se zdůraznit dramatická místa – ano! Vystihl stylový zvuk partitury, opřený o sóla jednotlivých nástrojů a o střet neobvyklých nástrojových kombinací. Ano! Jen trochu uzavírá hudební dění samo do sebe, do svého vytříbeného zvukového světa na úkor jevištního dění. Jenže když skoro žádné nebylo… A nastudování zvukově přeforzíroval a vede operu jaksi příliš striktně a stroze. Má na to právo, mě to nevyhovuje.

    Jiný živý obraz - rozlišit postavy je však obtížné: Obchodnice s rybami (Lenka Šmídová), Muž v okně (Vladimír Chmelo) a Obchodnice s ptáky (Jitka Svobodová) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Jiný živý obraz – rozlišit postavy je však obtížné: Obchodnice s rybami (Lenka Šmídová), Muž v okně (Vladimír Chmelo) a Obchodnice s ptáky (Jitka Svobodová)
    FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Hudební nastudování považuji za nejprůkaznější kvalitu inscenace, a v návaznosti pěvecké nastudování, propracované v zásadě ve všech, i malých rolích. Pěvci ovšem museli také přitlačit na hlas, aby se prosadili vůči hlučnému orchestru. Nejvíc na to doplatil Peter Berger, perfektní Michel v projevu i technicky. Skvěle artikuluje, vůbec je pěvcům (Šťáva!) dobře rozumět. Alžběta Poláčková se průbojným hlasem prosadila za všech okolností, ovšem ke škodě Julietty coby éterického obrazu tajemné ženy – úběžníku mužské touhy. Postava i vztahy s Michelem tu zhrubly. Ale moc pěkný výkon! Vyzvedněme ještě kreace Ondřeje Koplíka a Jana Šťávy.

    Při pohledu z větší dálky titěrné jevištní dění zaniká FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Při pohledu z větší dálky titěrné jevištní dění zaniká
    FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Úroveň devastují mluvené pasáže deklamované většinou “zpěvavými” až operetními naivními intonacemi, mechanicky namemorovaným “čtením” textu, bez odpovídajícího výrazu.

    Svátek se nekonal. To si Julietta nezasloužila.

    Národní divadlo Praha – Bohuslav Martinů: Juliette (Snář). Lyrická opera o 3 jednáních, libreto skladatel podle divadelní hry Georgese Neveuxe. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Radim Vizváry, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra 24. března 2016.


    Komentáře k článku: Kritické teze – Juliette v Národním divadle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,