Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kritika

    Kritické teze Josefa Hermana: Věc Makropulos v Bratislavě

    Slovenskému národnímu divadlu dodává mezinárodní renomé spolupráce s režisérem Peterem Konwitschnym. Převedl sem tři své úspěšné režie ze zahraničí, napočtvrté tu nastudoval operu Leoše Janáčka Věc Makropulos – poprvé ve své kariéře.

    První jednání v kulisách kanceláře: Ludovit Ludha (Albert Gregor), Linda Ballova (Emilia Marty), Gustav Belacek (Dr. Kolenaty, advokat) FOTO JOZEF BARINKA

    První jednání v kulisách kanceláře: Ludovit Ludha (Albert Gregor), Linda Ballova (Emilia Marty), Gustav Belacek (Dr. Kolenaty, advokat)
    FOTO JOZEF BARINKA

    Bývá považovaný za kontroverzního režiséristu, přitom neznám případ, kdy by inscenací směřoval mimo partituru opery. Naopak ji logicky domýšlí: Emilia Marty je u něho mladá dívka, žádná stárnoucí nebo dokonce seriózní operní heroina. Je jí tak dvacet, oblečená jako současné slečny, co se procházejí po chodníku, vlastně vrstevnice své mladé obdivovatelky Kristy, s níž se v závěru skamarádí, spolu spálí recept na dlouhověkost a vesele odejdou středem scény do zákulisí a zřejmě dál z divadla pryč. Žádné hlubokomyslnosti o smyslu života a smrti, vtipná konverzačka s dobře zahranými postavami, scéna v šatně formou divadla na divadle. Formálně nejspíš tragigroteska, jen moc popisná, neškodilo by vyhrotit dění opery ještě víc. První jednání v kulisách, které se v průběhu druhého rozebírají a pro třetí už nejsou zapotřebí (tuhle jasnou logiku ale bůhvíproč porušilo dočasné bílé vykrytí).

    Končí se na vyprázdněném jevišti FOTO JOZEF BARINKA

    Končí se na vyprázdněném jevišti
    FOTO JOZEF BARINKA

    Linda Ballová dává Emilii Marty mládí, krásu, hereckou bezprostřednost, s jakou hraje současnou pragmatickou dívku. Její Emilia Marty svádí a „dá“ každému. Muže přitahuje přímo živočišně, ale jen je chladně pragmaticky využívá (až na Pépiho, jak známo). Režiséra to přivedlo k názornému protikladu racionálního světa mužů, kteří se hádají o dědictví, nemají fantazii, nejsou schopni dohlédnout za přízemní podobu všeho, co je obklopuje – a nechají se sbalit kývnutím malíčku. V závěru je režisér vyžene do hlediště, aby s otevřenými ústy zírali na Emilii s Kristou, které ovládly jeviště světa.

    Emilia Marty (Linda Ballova) si právě "koupila" recept od Jaroslava Prusa (Pavol Remenar) FOTO

    Emilia Marty (Linda Ballova) si právě „koupila“ recept od Jaroslava Prusa (Pavol Remenar)
    FOTO JOZEF BARINKA

    Linda Ballová náročný titulní part zvládá s vypětím všech sil, nemá pro něj přirozené hlasové dispozice, ve střední poloze její hlas pod nánosem orchestru až zaniká, a při závěrečném monologu nemrazí – ostatně ani nemůže už pro odpatetizované režijní pojetí. Jen aby takový part pěvkyni neublížil! Blíž by k němu možná měla Katarína Flórová, pozoruhodný barevný hlas, který part Kristy možná až příliš zatěžuje, postavu pěvkyně hraje také velmi přirozeně. Platí to nakonec i o všech mužských sólistech: dominuje jim Pavol Remenár (Prus) a Gustáv Beláček (dr. Kolenatý). Nastudování velmi prospělo jediné obsazení bez alternací.

    Emilia Marty (Linda Ballová) svede i svého prapravnuka Bertíka (Ludovit Ludha) FOTO JOZEF BARINKA

    Emilia Marty (Linda Ballová) svede i svého prapravnuka Bertíka (Ludovit Ludha)
    FOTO JOZEF BARINKA

    Premiéru dirigoval Ondrej Olos, který dokončil orchestrální nastudování Tomáše Hanuse – ten pár dní před premiérou demonstrativně rezignoval kvůli tomu, že oproti smlouvě se mu v orchestru střídali hráči. Strhla se kolem toho polemika, v níž jednoznačně dávám za pravdu Hanusovu požadavku jen jednoho obsazení orchestru, který divadlo nedokázalo realizovat (ostatně málokteré by dokázalo, bylo by to na delší psaní). Právě v orchestru je nastudování nejslabší, a to jak v dispozicích hráčů, tak v jejich málo precízní sehranosti (k tomu sem tam chyba či nepřesnost). Větší manko však shledávám ve výkladu partitury, v opomenutí řady významově důležitých míst, které v často předimenzovaném zvuku orchestru zanikají a s nimiž se prostě nepočítá, přestože podle mého jsou hudební součástí dialogů a situací.

    Leoš Janáček: Věc Makropulos. (Opera o třech jednáních podle Karla Čapka. Nastudované v originálním českém znění s německými titulky.) Dirigent Ondrej Olos, režie Peter Konwitschny, scéna a kostýmy Helmut Brade, sbormistr Ladislav Kaprinay, dramaturgie Bettina Bartz, Vladimír Zvara. Premiéra 6. listopadu na historické scéně.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Věc Makropulos v Bratislavě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,