Divadelní noviny > Burza

Kritické teze Josefa Hermana: Rusalka v Českém Krumlově

Nové nastudováním Rusalky Antonína Dvořáka doložilo, že českokrumlovská točna nemusí být (jen) turistickou atrakcí, ale pozoruhodným divadelním prostorem, který skýtá jedinečné možnosti interpretace – tak, jak si ho v polovině minulého století vysnil architekt Joan Brehms.

Inscenace režiséra Jiřího Heřmana a dirigenta Maria de Rose navazuje na principy provedení Shakespearovy komedie Jak se vám líbí v režii Davida Radoka: je v nejlepším slova smyslu vstřícná k divákům, aniž by rezignovala na svébytnou výpověď a poetiku, je herecky vystavěná v detailech souhry i v mizanscéně, jako kdyby se nehrálo na trávníku mezi stromy a keři, ale v klubovém prostoru, v němž lze dohlédnout na každý záchvěv ve tváři, je překvapivá ve vynalézání jevištních prostředků, je sestavena z fascinujících významových a prostě krásných obrazů. A jestliže se dřív žádalo, aby se diváci co nejvíc „povozili na kolotoči“, Heřman s točnou pohne jen pokud to logika dění vyžaduje.

Jiří Heřman chápe Rusalku jako rituální, trochu mystický až možná surreálný příběh přerodu dítěte – dívky v ženu. Nic převratného, už Dvořák s Kvapilem vyšli z kontextu Hauptmanna a dalších symbolistů přelomu století, Freud už na sebe nedal dlouho čekat. Rituál zasvěcení coby brána z bezstarostného dětství do podrazů, ústrků, vzplanutí a zklamání dospělosti. Brána do společenství lidí, kteří vymýšlejí ideály, aby se jimi neřídili, a zřejmě se jimi řídit nemohou, pokud chceme být tak úspěšným živočišným druhem! Bůh tě pomiluj, nedokonalý chybující a přece tak dobrý člověče, zpívá Rusalka v závěrečné „motlitbě“.

Odhaduji, že o totéž Heřman usiloval už v Národním divadle, jen to na můj vkus příliš zachuntal a naložil jedné inscenaci víc, než mohla unést. Na točně se vizuálně a důležitými atributy vrátil k vyprávění pohádky, kdo nechce, nemusí domýšlet symboliku dění, i když o to nejpodstatnější přijde. Ve vrstevnatém jevištním dění Heřman zdůraznil rituální základ událostí a ze zápasu o lásku mezi Rusalkou a Princem (pohádkové říše se světem lidí) učinil archetyp „samičího“ boje o smysl existence mezi Rusalkou a Ježibabou alias Cizí kněžnou (napříč světem pohádky a světem lidí).

Heřman v dané logice pojal tři Žínky jako, s odpuštěním, kurvičky, které se neodhodlaly k Rusalčinu kroku za skutečným životem, za vlastní zodpovědností, nemají na víc než si jen nezávazně užívat, neprošly zasvěcením – což Heřman doslovil v jejich trojzpěvu ze třetího jednání (Mám zlaté vlásky mám…), při němž svedou Hajného. Naprosto logicky! Pokud by někdo vyžadoval aktuální téma, má ho na talíři, osobně ho však chápu jako nadčasové a domýšlím ho darwinisticky, viz výše. Muži jsou tu jen trpnými účastníky a jaksi důkazním materiálem ženského boje. Po svém, jinou poetikou, dospěl Heřman k podobnému vyznění příběhu jako Stefan Herheim. A podobně jako on nabídl atraktivní artefakt, k němuž lze přistupovat z mnoha různých stran.

V lecčems novátorské a pečlivé hudební nastudování Maria de Roseho utrpělo technologií přenosu zvuku orchestru z letohrádku Bellarie. Zjevné bylo de Roseho úsilí o významově chápané detaily partitury, nejslyšitelnější v doprovodu árie Vodníka z druhého jednání. Produkci by také pomohlo přesněji sladit interpretační pojetí rolí, které si sólisté přinesli odjinud. Projevilo se to i nepřesnostmi, nejcitelněji se tempově a v držení korun s dirigentem neshodl Štefan Kocán v roli Vodníka.

Přesnosti souhry samozřejmě překáží i ozvučení prostoru a komplikovaný kontakt pěvců s dirigentem přes monitory. Je dobře, že se konečně otevřely zdejší obvyklé drastické škrty, které měly udržet únosnou délku produkce (na točně nelze dělat přestávku), zvláště ve druhém jednání – i ty drobnější ale narušují průběh opery, otevřít i je by už myslím představení tolik neprotáhlo. Našel se dokonce čas otevřít i jeden z obvyklých škrtů zpěvu Ježibaby na začátku třetího jednání!

Premiérové převážně mladé obsazení je parádní, hlasově i mezinárodním renomé mu vévodí Štefan Kocán v roli Vodníka spolu s Alešem Brisceinem coby Princem, ale v duchu Heřmanova pojetí patří inscenace dvěma ženským soupeřkám. Alžběta Poláčková v titulní roli vládla do poslední chvíle jistým znělým zářivým sopránem na přesném rozmezí lyrického a dramatického projevu, a to při fyzicky náročném pohybu – nádherný doklad souběhu pěveckých a fyzických prostředků. O Jolaně Fogašové v Ježibabě a Cizí kněžně lze říct totéž, také přispěla k logice své dvojpostavy výrazným charismatickým herectvím. I menším rolím dal Heřman novou logiku a tedy podobu a způsob jednání, zejména Hajnému a Kuchtíkovi.

Nová českokrumlovská Rusalka je jedním z nejvýraznějších polistopadových nastudování Dvořákovy opery.

Jihočeské divadlo České Budějovice, Otáčivé hlediště Český Krumlov: Antonín Dvořák: Rusalka. Opera o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie a scéna Jiří Heřman, realizace scény Jan Lukášek, světelný design Daniel Tesař, projekce Bego M. Santiago – Lunchmeat  – kreativní vizuální studio, kostýmy Lenka Polášková, choreografie Jan Kodet, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 17. července 2014.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 21. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Rusalka v Českém Krumlově

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ