Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana: Dvě připomínky z Drážďan

    V přetlaku textů do tištěných Divadelních novin se nedostalo na dvě operní inscenace drážďanské Semperovy opery (psali jsme jen o premiéře Busoniho Doktora Fausta v DN 7/2017), které by bylo škoda, i když už z odstupu, nekomentovat alespoň zde. Málo platné, drážďanská opera patří pro Pražáky a mnohé další české milovníky opery k nejpřístupnějším významným operním domům.

    Barvitá show Hoffmannových povídek
    FOTO JQUAST

    Inscenace Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha sice měla premiéru skoro před půl rokem, zaslouží si však připomenout pro důslednost, s jakou všemi prostředky směřuje k originální výpovědi. Počínaje hudební úpravou jedné z existujících verzí opery (Offenbach ji, jak známo, nedopsal, a nabídl možnost pospojovat výstupy různým způsobem), a sice Michaela Kaye a Jeana-Christopha Kecka. Začíná se rovnou árií Offenbachovy Múzy v podobě blyštivého kabaretního výstupu. Také další dění v režii a výkladu Johannesa Eratha má v zádech lascivní pokleslé berlínské šantány a kabarety, a cirkusová panoptika. Ale také si pohrává s prostorem velké opery, a nabízelo se, že rovnou té Semperovy, jejíž výzdoba a archotektonické prvky se na jevišti bohatě využívají.

    Hlediště Semperovy opery na jevišti
    FOTO JQUAST

    Jako by z lóží kabaretu dění přihlížejí, když v něm právě nevystupují, hlavní postavy – zloduch, v personaliích označený jako Die vier Gegenspieler, tedy Hoffmannův protihráč ve čtyřech podobách (Lindorf, Coppélius, Miracle a Dapertutto), se děním baví z levé lóže, rozervaný opilec Hoffmann, marně střežený Múzou, pak nechápavě přihlíží z pravé lóže. Geometricky přesně je narýsován konflikt mezi zlem a dobrem, který v inscenaci nekončí osvobozujícím romantickým gestem básníka věnovat se jen své múze, ale prostě tak, jak to v běžném, životě chodí – zlo zase jednou zvítězí. Ostatně není tu až tak jasné, jak moc je tu dobro jen naivní nezodpovědné a zlo jen pragmatické. Ještě jinak – silný poráží slabšího, ostatní nezúčastněně přihlížejí, případně se baví na účet slabocha. Však oba protivníci jsou oblečeni do téže fialové barvy, není mezi nimi rozdíl! Soucit nejspíš budí Hoffmannovy tři lásky, samozřejmě nejvíc Antonie, kostýmem i projevem prostá čistá dívka v obyčejné košili, která by o šantán ani nezavadila.

    Antonie jako prostá jímavá dívka
    FOTO JQUAST

    Režisér inscenaci zahltil spoustou podrobností, které místy překrývají to podstatné, asi měl zbytečnou obavu nechat jeviště chvíli vydechnout, stále se na něm cosi hemží. Méně proměn a technických fíglů by vedlo k většímu účinku, domnívám se. Zase se zcela výjimečně mohli po představení klanět i technikáři – a zasloužili si velké ovace!

    Inscenace místy připomíná cirkusové panoptikum
    FOTO JQUAST

    Roli čtyř “protihráčů” famózně zazpíval i ztvárnil Peter Rose, pro mně hlavní postava inscenace – zřejmě v intencích výkladu opery. Eric Cutler dal Hoffmannovi myslím ve stejné logice spíš negativní vlastnosti, zazpíval ho skvěle, ale moc fandit se jeho bloudovi nedalo a zřejmě nemělo – dostal, co si zasloužil. A není to z poraženým dobrem nakonec vždycky tak?

    Hoffmann mezi drsnými návštěvníky šantánu
    FOTO JQUAST

    Nezapomeňme na výtečnou Christinu Bock (Nicklausse / Die Muse) a perfektní sopranistky v rolích tří Hoffmannových tužeb: Tuuli Takala (Olympia), Sarah-Jane Brandon (Antonia), Measha Brueggergosman (Giulietta). Celé obsazení bylo skvostné! A také zdejší sbor a proslulý orchestr, který vedl zcela v intencích inscenace Frédéric Chaslin.

    Otello Giuseppe Verdiho zůstal uzavřený v symbolických obrazech FOTO MONIKA FORSTER

    Koprodukční inscenace Otella Giuseppa Verdiho měla premiéru ne Velikonočním festivalu v Salcburku (19. března 2016) a zařadila se k dalším, které se odtud už několik let pravidelně stěhují do Drážďan. Důvodem je to, že Sächsische Staatskapelle Dresden je od roku 2012 rezidenčním orchestrem festivalu a z toho vyplývají pravidelné společné produkce.

    Otello s Desdemonou v „operáckém“ pokleku, nad nimi zloduch Jago
    FOTO MONIKA FORSTER

    Režie Vincenta Boussarda narazila už v Salcburku a lépe se jí nevedlo ani v Drážďanech. Právem – důvody jsou v našem kontextu poučné. Operu založenou na dramatických vášních Boussard sešněroval do vyumělkovaných obrazů na chladné technicistní scéně a pěvci s jeho dovolením posunčili dle svých zvyklostí. Scénickému minimalistickému vizuálu se vzpíraly také pro mne nepochopitelné zdobené historické kostýmy sboru. Pokus operu poetizovat a jaksi myšlenkově prohloubit použitím nejrůznějších symbolů není samozřejmě zavrženíhodný, jenže jednotlivé výstupy zůstaly osamocenými klipy a nesměřovaly ani racionálně, natož emocionálně k dobře zvolenému cíli. Drsně řečeno se opera hraje jen o neobvyklém vidění režiséra, ničemu jinému se neposloužilo.

    Anděl smrti
    FOTO MONIKA FORSTER

    Je zřejmé, že i ve vyhlášených domech může vzniknout nepodarek, jenže v Drážďanech je výjimkou, kdežto leckde je normou (i Normou, chcete-li). Inscenace je sice nezajímavá, ale poučná, a to i tím, jak jevištní dění ovlivňuje i ryze pěveckou interpretaci. I když titulní roli famózně odzpíval a odstatoval americký tenorista majestátního vzezření Stephen Goul a Desdemonu nádherným sopránem ozvláštnila Dorothea Röschmann, jenže oba zůstali jen u byť dokonalého technického zpívání, ve výrazu jim zjevně překáželo jevištní dění.

    Sbor v historických kostýmech v další symbolické akci
    FOTO MONIKA FORSTER

    Semper oper Dresden – Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky (Les contes d’Hoffmann). Dirigent Frédéric Chaslin, režie Johannes Erath, scéna Heike Scheele a Norman Heinrich, kostýmy Gesine Völlm, světla Fabio Antoci, video Alexander Scherpink, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen, dramaturgie: Anne Gerber. Premiéra 4. prosince 2016.

    Osterfestspiele Salcburk / Semperoper Dresden – Giuseppe Verdi: Otello. Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Boussard, scéna Vincent Lemaire, kostýmy Christian Lacroix, světla Guido Levi, video Isabel Robson, choreografie Helge Letonja, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen, dramaturgie Stefan Ulrich. Premiéra 23. února 2017.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Dvě připomínky z Drážďan

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,