Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mravně navinulé krevety

    Skupina Spitfire Company, v mých očích bezkonkurenční divadlo roku, uvedla Krevety à la Indigo, surrealismem inspirovanou inscenaci. Její podoba je dána magicko-realistickým přístupem režisérky Miřenky Čechové. Jevišti, rozvrácenému argentinským tangem (choreografka Sharna Fabiano), vládnou čtyři surrealistické valkýry – Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková, Patricie Poráková a Tereza Havlíčková. Jejich party scenáristicky podezdil Petr Boháč a – vpravdě humanista – noří-se-do-duše-žen. Jako „Maître du jeu“ dějem provází a na techniku luská jediný mužský performer – Robert Janč v ustarané zástěře pana vrchního.

    Krevety à la Indigo

    Ženské tělo je objektem výseče, úpravy a spotřeby FOTO MARTIN MAŘÁK

    Tvůrci skupiny Spitfire se již několik let snaží udržet na tenkém ledě ambiciózního inscenačního tvaru, který by byl zároveň fyzickým divadlem i metaforicky bohatým obrazem, určeným k hermetickému (i nehermetickému) čtení. Svědomitě jdou za novým paradigmatem divadla, aniž by pustili záchranné lano spojující je s kulturní tradicí, zejména s avantgardami dvacátého století. Právě z nich čerpají své aluze, kterými se sami baví, a baví ty diváky, kteří je kapírují. Na tomto poli mají za sebou léta dřiny, která už nesou plody. Nejblíže se takovému (riskantnímu) ideálu přiblížili ve svém 13. měsíci / Requiem za Bruna Schulze.

    O podobný příčný žánr se opět pokusili nyní. Kulturními narážkami jsou hned jména čtyř ženských rolí – Toyen, Deren, Lee a Joyce; jména poskytly nonkonformní ženské osobnosti z dějin avantgardy – malířka Toyen, filmařka a tanečnice Maya Deren, fotografka Elizabeth Lee Miller a básnířka Joyce Mansour. Pokud jde o étos inscenace – tvůrci se ujímají práv krevet, hlávkového salátu, zneužívaných holčiček a lyrických erotomanek. Před oči nám vyčítavě staví utrpení hlávkového salátu, drceného v průhledné míse. Všechna další utrpení, jakkoli pravděpodobná, jsou zabalena v „pěně dní“.

    Postavy se z vůle inscenátorů setkávají v šantánu. U mikrofonu zpěvačka, z pravého portálu zní srdcerváč harmoniky, dva páry diváků sedí na scéně pro větší autenticitu a nonšalanci. Čtyři tanečnice propletou své osudové motivy, v nichž je ženské tělo objektem výseče, úpravy a spotřeby. Rozcupují jako krevetu a schramstnou argentinské tango; známe silnou vášeň této skupiny pro vytváření originálních tanečních dialektů. Navzájem se podpoří ve výstřednosti, spolykaných traumatech a krásné hysterii.

    Titul inscenace se před nás klade jako záhada, ale ta se vyřídí se sarkastickou teatralitou hned zkraje: Krevetou k oštipování je štíhlá Cécile da Costa; přikráčí na forbínu obtažená ve stříbrných koktejlových šatech; po svém entrée si nasadí apartní klobouček ozdobený obří krevetou, udělá čelem vzad a předvede dadaisticky nafouknutý kašírovaný zadek pod stříbrným saténem, vystrčený jako prapor dobyvatele na hradbách, aby s ním na šteklích odkráčela a zaujala místo u mikrofonu.

    Oproti 13. měsíci zabírá v této inscenaci hodně prostoru text. Ukázal se být pastí. Jednak se text nestává živou tkání inscenace, zůstává paralelní, vnější, vlastně explikativní, jakkoli i bolestivě lyrickou složkou. Ale co hůře: interpretky ho přednášejí zastaralými intonačními klišé, v takové povšechně damácké představě o tom, co je profi-dikce. Vzhledem k úsilí o progresivní formu divadla jde o politováníhodný anachronismus. Podkopává to jejich úspěšné úsilí po autenticitě fyzického divadla a po hledání nezaměnitelné, unikátní řeči těla. Nevyháním slovo z tanečního divadla – nevyháním z něj nic; chci jen upozornit, že v tomto případě se slovo tělem nestalo.

    Summa summarum dala otevřená, anarchická kompozice se silnou jevištní přítomností performerů vznik vtipnému, mravně navinulému, exkluzivně nachmelenému barevnému projektu. Z barev tam scházela právě indigová, ta nejvzácnější – melancholická, což je záhada, kterou jsem nevyluštila. Očekávalo se to ode mne?

    Spitfire Company – Krevety à la Indigo. Režie Miřenka Čechová,choreografie Sharna Fabiano a kol., scénář Petr Boháč, hudba Cécile Da Costa, Mathieu Gautron, Matouš Hekela, scéna Barbara Wojtkowiak, kostýmy Petra Vlachynská, lightdesign Martin Špetlík, animace Miřenka Čechová a Jiří Matoušek. Premiéra 12. května 2013 v Paláci Akropolis.


    Komentáře k článku: Mravně navinulé krevety

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,