Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krejčík a ti druzí

    Psal jsem tu minule o Králi Šumavy z cyklu Po stopách třetího odboje jako o osvětově záslužném, ale jinak ne příliš originálním pohledu na historii. Poslední únorový den odvysílala ČT 2 ve 20.00 z téhož ostravského studia dokument Krok do prázdna Jana Masaryka aneb Dokonalý zločin (Luděk Navara, Josef Albrecht, Marcel Petrov), který přišel tentokrát s jednoznačnou, průkazně doloženou hypotézou: Masaryk byl zavražděn. Klíčové argumenty a důkazy forenzního biomechanika Jiřího Strause se zdály nezpochybnitelné a zejména z fyzikálního hlediska neprůstřelné. Méně věrohodně působili – snad až na zargumentovaný soud psychiatra Cyrila Höschla, též vylučující sebevraždu – další „zaručení“ svědci (zvláště povedený byl onen záhadalog, který „na vlastní oči“ viděl mrtvého Masaryka ve voze s vyslancem Zorinem). Vadila i trochu polopatistická metoda à la teze (na počátku apriorní teze „vražda“ – a pak teprve důkazy), zejména pak ovšem filmařsky bezradná kompozice snímku. Vyšetřovatelova přednáška s názornými demonstracemi probíhá formou jakéhosi kastelánského výkladu skupince blíže neidentifikovaných zájemců (turistů? studentů? filmových statistů?), které Straus vodí po způsobu školní výpravy po komnatách Černínu i po dvoře. Působí to zbytečně ochotnicky, málem jako kamufláž. Právem se pak zeptá Petr Zídek v Lidovkách, proč si namísto pochybných svědectví nepoloží tvůrci klasickou vyšetřovatelskou otázku – cui bono? A dvojnásob právem připomíná, jak Masaryk, navenek až do února propagátor Stalina (což ostatně dokument ukazuje; jiná věc je, co se traduje o jeho soukromých výrocích), svou účastí v Gottwaldově vládě před světem legalizoval puč a podepisoval vyhazovy, předkládané akčními výbory. Kdyby si ale tu otázku položili, mohli si na ni odpovědět i podstatně jinak, než jak jim návodně Zídek jako zastánce sebevraždy doporučuje: mohla potvrdit i Strausovu verzi. Vždyť „mouřenín“ už špinavou práci vykonal, navenek legitimizoval puč – jako ostatně i sociálnědemokratický ministr Laušman – a to nejhorší, co by se komunistům mohlo přihodit, bylo to, kdyby se opravdu naplnily zvěsti o jeho chystané emigraci. Populární Masaryk v Londýně v čele exilové vlády, jako před pár lety Beneš, to nemohli připustit. „Svému“ ministrovi zahraničí by těžko mohli zabránit vyjet (jak předpokládá Zídek), když nedokázali zabránit v emigraci ani Laušmanovi, jehož pak musí omámeného unést přes hranice zpátky. Ostravští dokumentaristé přinesli tentokrát mnoho cenného (archivy!), ale diletantsky agitačním zpracováním svou práci zbytečně znevěrohodnili.

    Umění, jak dosáhnout dokumentaristické věrohodnosti a autentičnosti (méně vznešeně řečeno: umělecké pravdy), mohli by se nejen v Ostravě učit u třiadevadesátiletého (!) Jiřího Krejčíka. Jak známo, nestor české kinematografie svou vervou a neochabujícím temperamentem, s nímž se zuřivě vrhá po všech „ničemnostech“ světa, popírá přírodní zákony i všechna myslitelná klišé o zmoudřele důstojných „klasicích“ (a že už by si po mistrovském oblouku, jež opsala jeho filmografie od Vyššího principu, 1960 k jeho neméně eticky apelativnímu dokumentárnímu pandánu Maturitě v listopadu, 2000, mohl dávno dát od filmařiny pokoj a sepisovat v klidu paměti). Nejnověji se mu podařilo natočit (s kamerou svého syna) další vpravdě mistrovský kousek – Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka (7. 3. na ČT 2 ve 20 hodin). Snímek je rekapitulací jeho cesty po Itálii, kam se vypravil s rodinou v nejnevhodnější dobu, v srpnu 1968. Zde ho zcela nepřipraveného (existenčně i mentálně) zastihla zpráva o srpnové okupaci. Než ale k tragickému zlomu dospěje, využije film velmi důmyslně konfrontace dvou časových rovin a pomocí archivních snímků, komentářů i záběrů „včerejšího“ a „dnešního“ Krejčíka tematizuje dobu i čas. Krejčík nejprve upřímně žasne nad proměnou tichých jaderských lagun v přelidněné pláže, zamořené amerikanizovaným turistickým velkoprůmyslem, zcela krejčíkovsky za to nadává nevinným domorodcům i vinným poměrům a s jednou postarší Italkou dokonce zapřede bezprostředně italský rozhovor jako z Felliniho nejlepších opusů. Dnešní generace zná už ponižující cestování na západ s prázdnými kapsami, konzervami a závistivými pohledy k prostřeným stolům jen z vypravování: stejně tak zná maximálně jen z dějepisu jména jako Svoboda a Dubček (a iluze i deziluze s nimi spojené). Vypravuje-li jí však o tom Jiří Krejčík – a vzápětí přidá i ryze osobní existenciální zážitek bezmoci a nerozhodnosti, kdy se přes noc hroutí všechny jistoty, pojmy „doma“ a „venku“ jsou náhle relativní, poklidné malé dějiny jedné rodiny brutálně zaskočí dějiny velké – a vypravuje-li to tak odzbrojujícím způsobem a za sebe (nikoli za ty dějiny), pak takové vypravování – a čím jiným je film než vypravováním? – vydá to za stohy naučných přednášek.


    Komentáře k článku: Krejčík a ti druzí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,