Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Krásný, ale plochý svět

    Městská divadla pražská uvedla v české premiéře dramatizaci slavného sci-fi románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět (česky též Konec civilizace). Britský autor v něm představil svou vizi dystopické budoucnosti. Zkonstruoval společnost striktně hierarchizovanou pomocí genového inženýrství, ovládanou technologiemi a také masovou konzumací drogy jménem soma, jež navozuje blažený pocit bezstarostnosti.

    Zakusit blažený pocit bezstarostnosti… Zleva Martina Jindrová (Fanny Mendel), Tomáš Krutina (John Barbar), Renáta Matějíčková (Lenina Turing) a Tomáš Weisser (Henry Ford) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Není příliš náročné vysledovat důvody, proč hostující slovinský režisér Jaša Koceli sáhl právě po tomto díle. Mnohé motivy bezmála sto let starého románu dnes rezonují možná ještě silněji než v době jeho vzniku. Rozvoj internetu, sociálních sítí i umělé inteligence opravdu do jisté míry znamená život v zajetí algoritmů. Stejně tak se stále hlasitěji upozorňuje na nepříznivé dopady tzv. levného dopaminu, jenž se vyplavuje do těla na základě povrchního a snadno dosažitelného potěšení, jako jsou například sociální média či rychlé stimulanty. Na instantních příjemných pocitech však snadno vzniká závislost.

    Zatímco Huxleymu dovolila románová forma všechna tato témata rozpracovat do detailu, autorka dramatizace a dramaturgyně inscenace Barbora Hančilová musela dílo okleštit o mnohé nuance. Na jevišti se tak především ilustruje základní příběh, který vyznívá značně ploše, snad i kvůli mechanickému řazení obrazů dvojího typu. (Lacině) komické výstupy, jež vykreslují chod nového světa, střídají výjevy, které celku zjevně mají dodat filozofický rozměr. V osekaném příběhu s mnoha nelogickými slepými uličkami však vyznívají jako našroubovaná moralizování. I proto, že Koceliho režijní pojetí budoucího světa je poměrně statické, což prohlubuje zejména didaktický rozměr monologů.

    Děj nadto plyne v nevyváženém tempu. Téměř třemi čtvrtinami inscenace se táhne výchozí dramatická situace, v níž se do zdánlivě vyspělé, dokonalé a stabilní civilizace dostává divoch John (Tomáš Krutina) a přináší s sebou nepředvídatelný a hlavně dogmatickou doktrínou neposkvrněný element. Diváci spolu s ním objevují vrstvy nového světa, ale jednotlivé výjevy jsou spíše kusými výkřiky, jejichž motivy se dál neprohlubují. Některé slouží pouze k jednoduchému pobavení. Příkladem budiž scéna přednášky, v níž Lenina Turing (Renáta Matějíčková) a Bernard Marx (Tomáš Havlínek) představují relikty starého světa, jež přivezli do Nového Londýna spolu s Johnem z divošské rezervace. Včetně obrazu, o němž si myslí, že představuje křesťanskou ikonu Panny Marie. Laciný vtip je v tom, že ve skutečnosti ukazují zarámovanou fotografii popové zpěvačky Madonny. V jiných výstupech se sice rozehrávají vážné motivy a naznačují možné vztahy, ale vše vyznívá do prázdna. Téměř jako by při zkoušení tvůrci najednou zjistili, že musí příběh nějak ukončit, a tak rozběhnutý děj promptně utnuli Johnovým neúspěšným pokusem o revoluci a následným exilem.

    Celkový dojem povrchní a zkratkovité inscenace nenapravuje ani fakt, že některé dílčí komponenty lze označit za nápadité a přesvědčivé. Scénografie i kostýmy využívají minimalistické geometrické tvary, netíhnou k přemrštěným futuristickým představám a spolu s jemným a zvonivým hudebním podkresem vytvářejí představu místa, jež je v něčem povědomé, ale zároveň vzdálené dnešní podobě světa. Což platí i o projevu většiny herců, kteří nesklouzávají ke karikaturám člověka budoucnosti. Zejména Matějíčková bravurně kombinuje jemnou vřelost s nepřirozenou strnulostí tak, že vzbuzuje pocit něčeho důvěrně známého s podivně cizím podtónem.

    O to smutnější je, že se tvůrčí invence rozpíjí v dramaturgické rozbíhavosti a nejasných interpretačních záměrech. A česká divadelní premiéra tak zůstává své sci-fi předloze dost dlužna.

    Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Aldous Huxley: Krásný nový svět. Režie a koncept Jaša Koceli, dramatizace a dramaturgie Barbora Hančilová, scéna Darjan Mihajlović Cerar, kostýmy Tereza Kopecká, hudba Miha Petric, light design David A. Francky. Premiéra 23. března 2024 v divadle Komedie.


    Komentáře k článku: Krásný, ale plochý svět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,