Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když klejete, nekoktáte!

    O oscarovém filmu Králova řeč (2010) se můžeme dočíst, že byl natočen podle prý neuvěřitelné „skutečné události“, což je nemístná a poněkud zavádějící zkratka. Britsko-americký dramatik David Seidler, autor filmového scénáře, napsal svůj text nejprve jako divadelní hru, ta však byla dána do oběhu až v roce 2012. Nejde tedy, jak by se při současné inflaci podobných počinů mohlo zdát, o scénický remake původně filmového díla.

    Králova řeč

    Králova řeč v ND Brno – Martin Sláma (vévoda Bertie) a Ladislav Frej (logoped Lionel) FOTO JANA HALLOVÁ

    Je však jasné, že se všechny případné inscenace budou v menší či větší míře k filmu vztahovat. Na filmy točené podle „skutečných událostí“ jsme u nás pořád ještě trochu alergičtí, protože tak vznikaly v padesátých letech filmy sovětské, které navíc „vědecké“, jak napsal Egon Bondy, ale skutečnosti, natož pravdy v nich nebylo zbla. Bylo by však velkým zjednodušením, kdybychom měli Královu řeč chápat jako pouhou pohádku pro dospělé. Nejde jen o to, že klasická jednota času, místa a děje divadelního kusu se v tom základním překrývá se zaznamenanými dějinami a že se v ní podivuhodně – a díky druhotným historickým pramenům i autenticky – prolínají Dějiny s velkým D s osobními, „podpalubními“, dějinami jejich jednotlivých protagonistů. Ale především: „řeší se“ v ní jistý etický problém, a tím je zodpovědnost k roli krále tváří v tvář národu v ohrožení. K tomu je třeba podstoupit boj s vlastním handicapem a mít při něm odvahu souhlasit s neběžnými invenčními postupy, které povedou k jeho překonání. Téma je autorovi více než vlastní, neboť on sám se v mládí s vadou řeči obtížně a složitě vyrovnával. Ale v případě britského krále Jiřího VI. jde samozřejmě navíc i o jeho způsobilost přijmout nezastupitelné poslání ve chvíli, kdy se ony Dějiny s velkým D děsivě zauzlují.

    Králova řeč v Divadle pod Palmovkou

    Králova řeč v Divadle pod Palmovkou – Dušan Sitek (Lionel), Martin Stránský (Bertie), Petra Horváthová (Alžběta) FOTO MARTINA VENIGEROVÁ

    S Královou řečí se u nás začíná trhat pytel: právě ji chystají uvést na scénu v Pardubicích, ale na jaře měla krátce po sobě premiéry v brněnské Mahenově činohře (režie Martin Stropnický) a v pražském Divadle pod Palmovkou (režie Petr Kracik). Obě inscenace jsou svou kvalitou na srovnatelné (vysoké) úrovni, pražské pojetí je více studiové, brněnské divadelně extenzivnější. Soumračnou atmosféru druhé půlky třicátých let navozují v Mahence modely letadel na průsvitném bílém pozadí. Rozevřené deštníky symbolizují patrně nejen pověstné ostrovní počasí, ale i množství lidí naslouchajících královu projevu. V Brně více aktualizují: tu šťastně (připomenutí Mnichova), tu méně šťastně, když vděčně zvolený představitel W. Churchilla (Zdeněk Dvořák) volá po odluce církve a státu, která je v ostrovní říši neproveditelná, neboť hlavou církve je sám král. V libeňském představení jsou okázalejší hudební předěly. Snad až příliš názorný je však kontrast mezi „vážnou“ hudbou a „zkaženým“ jazzem, který má patrně charakterizovat americký původ vyvolené ženy nekorunovaného krále Edvarda VIII., Bertieho staršího bratra Davida, a průvodní skandály. Ale pro umělecký úspěch inscenace je podstatné především to, jak se dokáže vypořádá se dvěma ústředními postavami – právě vévodou z Yorku Bertiem, pozdějším králem Jiřím VI., a jeho australským logopedem a terapeutem Lionelem Loguem. V obou inscenacích přistoupili představitelé Bertieho ke svým rolím velice zodpovědně, učili se přímo u logopedů, jak věrohodně koktat nebo zadrhávat a zajíkat se. Přesto bylo pojetí u obou herců dost odlišné. Divadlo nemůže na rozdíl od filmu pracovat v takové míře s detailem tváře, úst. Martin Sláma vede svou postavu více extrovertně, téměř až na hraně imitátorství, pokud jde právě o králův handicap, zatímco v gestech úspornější Martin Stránský hostující v Divadle pod Palmovkou se spíše jen zajíká, sveřepě zasekává. Oba jsou však ve chvíli, kdy je jejich Bertie v situaci kuřete, které se nemůže probít skořápkou, rovnocenně přesvědčiví. Je škoda, že stejná vyrovnanost nepanuje tak zcela u jejich spolu- a protihráčů v roli „doktora“ Lionela. Pražský divadelní „nosič“ postavy Dušan Sitek jí vtiskuje nezbytnou špetku ležérnosti, medi-cynismu, téměř až oprsklosti, již v důležitých okamžicích postrádá trochu prkenný Ladislav Frej v Brně. Jeho Lionel je moc „opravdový“ i ve chvíli, kdy se na něj provalí, že není vlastně doktor; Sitek lépe předvádí i Lionelův beznadějný amatérismus při konkursech, neboť se snaží získat herecké angažmá u některé ze stálých scén. Avšak vypjaté scény, když se „záložní“ následník trůnu s Lionelem hádá a chce nápravu své vady vzdát, nebo když se mu naopak pomocí „neslušných výrazů“ (tak se eufemisticky v lepších kruzích říkalo kdysi slovům jako hovno nebo prdel) podaří konečně zlomit své prokletí, lze však bez výhrad označit za herecký dvojkoncert. V obou případech, v Brně i v Praze. Když klejete, nekoktáte, konstatuje Lionel. To, že hned od počátku trvá na oslovování jménem, vlastně na „tykání“ s budoucím panovníkem, není u něj výrazem nějaké bytostné demokratičnosti nebo plebejského rovnostářství, ale nezbytný vstupní akt možného terapeutického úspěchu, při kterém má být z krunýře etikety, konvence a vytěsňujícího potlačování vysvobozen Bertie jako člověk. A jsou-li některé ony metody léčby extravagantní, nebo se dokonce zdají být protismyslné? Ať si jsou, jen když fungují! Takové je podle všeho i post- postmoderní poslání Seidlerovy hry. Podle toho, jaký měla v Brně i v Praze úspěch – při obou premiérách po králově řeči k národu ze 3. května 1939, jíž hra končí, reagovalo obecenstvo potleskem vestoje – by se mohlo zdát, že v českých zemích „dozrál čas“ na obnovu monarchie.

    Divadlo pod Palmovkou – David Seidler: Králova řeč. Překlad Jitka Sloupová. Režie Petr Kracik, scéna Ivo Žídek, kostýmy Samiha Maleh, hudební spolupráce Viktor Kracik. Psáno z premiéry 19. dubna 2013.

    Národní divadlo Brno, Mahenova činohra – David Seidler: Králova řeč. Překlad Jitka Sloupová. Režie Martin Stropnický, scéna Adam Pitra, kostýmy Silva Zimula Hanáková, hudba Petr Malásek. Psáno z premiéry 15. března 2013.


    Komentáře k článku: Když klejete, nekoktáte!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,