Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Král Ubu před 50 lety

     Připomínáme první poválečné uvedení hry Alfreda Jarryho Král Ubu, od kterého právě uplynulo půl století (19. 12. 1960). V divadélku Radar v Praze-Holešovicích hru uvedl Prokop Voskovec ve spolupráci s Petrem Králem na uzavřeném předváděcím představení, v překladu režisérova strýce Jiřího Voskovce a otce Prokopa Voskovce st.

    Poznámky k inscenaci

    (výběr z aktů kolokvia Alfred Jarry a česká kultura, Ostravská universita, 2008)

    Inscenace předvedená v holešovickém divadélku Radar Prokopem Voskovcem a jeho přáteli mohla být považována za pouhý návrat k odkazu meziválečných divadelních avantgard; nejen proto, že se k Ubu samy vracely (někdejší Honzlova inscenace v Osvobozeném), ale i proto, že Jarryho poznámky ke hře v mnohém předznamenaly režijní koncepce, které avantgardy uplatňovaly: důraz na jevištní náznak, stylizaci a metaforu, antiiluzivní obnažení divadelní mašinérie a osamostatněné, neilustrativní rozvinutí jejích výrazových možností. Představení v Radaru ale tento duch nenesl (na rozdíl od pozdější realizace Ubu Na zábradlí); stejně mu byly cizí i vnější satirické aktualizace Jarryho hry příznačné pro jiné inscenace (Jean Vilar ve Francii, polští neo-avantgardisté) uvedené rovněž – shodou okolností – počátkem šedesátých let. Kulturní liberalizace a s ní spojená obnova zájmu o avantgardy, jak v Čechách začaly probíhat po XX. sjezdu, v nás tenkrát nebudily nadšení; viděli jsme v nich spíš nový kulturní dekorativismus a konformismus a obnovu podpory režimu, který jsme odmítali. Politické aktualizace jako ta, jíž podrobil Jarryho Jan Grossman, patřily samy k jazyku tohoto režimu, tak vzdálenému tomu, jímž jsme se chtěli vyjadřovat my. Stavěli jsme proti těmto projevům hlavně dvě věci: jedinečnost a bytostnou nepřizpůsobivost osobní imaginace, pojetí díla jako matoucího objektu a zdroje divákova zneklidnění, nikoli nástroje poučení nebo zábavy.

    Pokud chtěli spiklenci z Radaru něco aktualizovat, byla to sama podstata Jarryho iniciačního díla, rozhodnost, s níž se v něm derou na scénu básnické – spíš než uměnítvorné – síly lidské subjektivity, a inspirativní významy, kterých nabývají právě svým bezohledným uplatněním v rámci umění. Nešlo jim tak o avantgardní „zdivadelnění divadla“, ale naopak o skutečnost představ, v nichž se tyto síly konkretizují: o samozřejmost, s níž se vzdor své nehoráznosti rozvíjejí – stejně v básni jako třeba v projevech choromyslných – na způsob reálné katastrofy. Jeviště nebylo pro spiklence řečnickou tribunou, ale zvláštním výklenkem, v jehož šeru mohli těm podezřelým vizím – Jarryho i svým – dát určitost živých přízraků, které je denně obklopují na ulici. Pokud se uchýlili k divadelní stylizaci, tak spíš z technických než výrazových důvodů a se snahou potlačit ji na nutné, funkční minimum. Nejen že si – na rozdíl od avantgard – nepřáli, aby se stylizace na jevišti osamostatnila, měla sama splynout se zvláštní věcností, již chtěli své inscenaci dát.

    Holešovické představení Ubu uváděla hudební předehra; sotva se v sále setmělo, rozlehlo se jím „vesele příšerné“ vrzání klarinetu a dalších nástrojů, roztahující motiv refrénu Písně o polcení mozků (zhudebněné Jiřím Pavlem) dost naléhavě a tíživě, aby v něm komika s hrůzou splynuly v touž zvukovou masu; aby bylo zřejmé, že nastupujeme dost riskantní, ale jedině možnou cestu, která může v ostatních vzbudit právě tak smích jako – nepůjde-li to jinak – vyvolat jejich nevoli. Kromě vlastní Písně o polcení mozků byla předehra nejvýraznějším hudebním zásahem do hry, hudebníci – některé jsme sehnali až na poslední chvíli – jinak mezi jednotlivými scénami jen neurčitou improvizací utvrzovali diváky v přesvědčení, že jsme své proradné úmysly odhodláni dovést do konce.

    Prokopův vyčouhlý Ubu trčel ze scény s jistotou toho, kdo uvádí do pohybu všechno hemžení, které se kolem něj po dvě hodiny točí. Kochal se vlastní amorálností s neskrývanou senilitou, díky níž nakonec jeho hulvátství přerůstá vlastní meze. S touž samolibostí, s níž zvedal prst a kňoural své zpupné nebo hamižné tirády, se také třásl a utíkal, když se octl v úzkých; i vlastní zbabělost v něm živila přesvědčení, že je neodolatelný, a vítězně se z něj rozlévala po scéně.

    Těžké bylo nepodlehnout patosu, jenž vzedmul Prokopův monolog ve scéně Ubu zlého snu – tím opravdověji, čím byl v souvislosti s Ubu paradoxnější; koho nezamrazilo, když se ten páchnoucí ožrala zmítal na plátnem potaženém prkně jako na skále a do noci, jejíž slepá tma není ani pro dobré, ani pro zlé, volal řežte uši, utrhejte pfynance a pijte až na smrt!, za všechny prasáky a hlasem, který nebyl ani pořádně ochraptělý, jen nedohledně zmarnělý definitivním rozkladem – ten nepochopil ani Krále Ubu ani Prokopa Voskovce a jeho tlupu. Daleko od jakékoli satiry tu Jarryho scénické monstrum jako nikdy zjevilo svůj hluboce zlidšťující význam a umožnilo nám přilnout v jeho obludnosti k tragické frašce světa, se vším prasáctvím a senilitou našich vlastních narušených existencí; výsměšný záblesk vědomí, jejž Ubu rozsvěcí v noci dějin a lidské hamižnosti, nám byl rozhodně neskonale bližší než slepá absurdnost života a společenských realit kolem nás, proti níž nám dovoloval spolčit se aspoň s vlastními pochybnými fantomy.


    Komentáře k článku: Král Ubu před 50 lety

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,