Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2020

ročník 28
7.–20. 1. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Věštby už nejsou nic

    Zatímco v komorních prostorech (a také na Nové scéně) uváděl Jan Frič poslední dobou inscenace buď autorské, nebo postavené na nově vzniklých textech, v historických budovách domovského Národního divadla se orientuje na klasiku. Přičemž se obrací do stále vzdálenější historie: po Faustovi a Misantropovi ve Stavovském divadle následoval Král Oidipús, Fričova premiéra ve zlaté kapličce.

    Mytický král Oidipús (Pavěl Batěk, druhý zleva) jako detektiv Columbo se svou mordpartou (zleva Petr Vančura, Václav Marhold, Mikuláš Čížek a Filip Kaňkovský) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Zpátky do temnot

    Frič dává hned od prvního okamžiku jasně najevo, že nelze počítat s tradičním výkladem. Na scéně sedí Pavel Batěk stylizovaný v bílém rouchu jako papež, vedle něj David Prachař v biskupské černo-fialové kombinaci, po obou stranách strakatí švýcarští gardisté. Že je Batěk titulním thébským králem, naznačuje pouze to, že si občas nenápadně promne bolavé kotníky. U Prachaře nezbývá než hledat v programu: jedná se o Diova kněze, postavu původně spíš vedlejší.

    Oidipús, stále vsedě, spustí do mikrofonu úvodní proslov, stylizovaný jako projev k pomyslnému shromáždění věřících. O zoufalé situaci svého města, sužovaného nepřízní bohů, mluví tak okázale vlídným tónem, že se ocitá až na hraně parodie laskavé kněžské rutiny. Tím spíš, že po chvíli vezme za ruku jednu z malých holčiček, které se na forbíně bez zjevného důvodu objeví – a setrvají tam, dokud si je neodvede matka, oblečená v bezpříznakovém moderním civilu. Po chvíli dorazí další podstatná figura: Igor Orozovič coby Kreón, v tmavém obleku, s aktovkou a ochrankou za zády – prototyp špičkového moderního politika. Ani tady nechybí ironický prvek: delfskou věštbu čte z počítačové sjetiny.

    Oidipús slavnostně vyhlásí, že viníka nepřízně bohů odhalí stůj co stůj, a vydá se přitom zpět do temnot. Shůry se ozvou varhany, zvedne se opona – a objeví se nevlídný šedivý prostor, působící skoro jako vězeňský dvůr. V hloubi jeviště se zahemží skupinka postav v civilním oblečení a pětice kněží (ve stejném oděvu jako Prachař) zavěsí doprostřed scény obří zlatou kadidelnici. Ta se začne majestátně kývat a rychle zaplní celý prostor dýmem, který prozáří žluté světlo z mohutné baterie reflektorů. (Podle vyjádření inscenátorů mělo dojít i na speciální čichové vjemy. Pokud si to dobře vybavuji, v osmé řadě skutečně cosi cítit bylo, ale moc jsem se tím nezabýval, protože jsem vjem přičítal voňavce některé z okolosedících dam. Ostatně, možná že to voňavka opravdu byla.)

    … aniž by zakusil něco bolestného

    Podrobný popis úvodu má jediný cíl: na relativně krátkém úseku inscenace ukázat, kolik je v ní neznámých. Přesněji řečeno nápadů, které jsou dost obtížně interpretovatelné. Tím spíš že není vždy snadné odhadnout, co je součástí uceleného plánu a co pouhý vtip nebo popkulturní odkaz (všechno to může jít v ideálním případě ruku v ruce, nemyslím však, že se to vždy dařilo). Výstřednosti sice zamlžují přirozené čtení hry coby tragédie velkolepého pádu jednoho až příliš úspěšného a příliš šťastného hrdiny, na tom však není nic principálně špatného; zásadní je naopak otázka, čím je ona zamlženost vykompenzována, zda všechny ty výkruty skutečně stojí za to.

    Tak svévolný a nesrozumitelný, jak si stěžovali někteří kolegové, se mi nicméně Fričův Oidipús nezdál. Příběh zůstal zachován, stejně jako související osudová i osobní témata. To, že na sebe thébský král vezme podobu detektiva (konkrétně inspektora Columba), se zas nabízí skoro až prvoplánově – o Sofoklově tragédii se občas mluví jako o „nejstarší detektivce“. Odsud pak není daleko k řadě lehce rozbíhavých výstupů s pomocníky, fotografem, policejními výslechy či předčítáním odborných komentářů k textu. Jiná věc je, že Frič má občas sklon překlopit dění do černé grotesky. Třeba když během Oidipova drásavého vyprávění o vlastní minulosti vyhrabou členové jeho mordparty kostru krále Láia – a následuje žertovná rekonstrukce fatálního setkání otce s nepoznaným synem.

    Méně zřetelná a významově rozvolněnější je linie tvořená nepravidelnými příchody a odchody hloučků civilně oblečených osob. Do děje se prakticky nezapojují; vyhlížejí dílem jako obyvatelé Théb a dílem jako současní turisti či návštěvníci muzea, sledující dávnou tragédii s nezúčastněnou zvědavostí. Tato nedoslovenost byla docela dráždivá – škoda, že u ní nezůstalo. Když režisér skupinku civilů použil v závěru jako chór doprovázející spazmickými pohyby Prachařovo rapování s refrénem Člověk je nic!, bylo to spíš nechtěně směšné, než že by došlo k žádoucímu vystupňování naléhavosti.

    Za řadou dalších motivů lze zas tušit odkazy na boha slunce Apollóna, prapůvodce kruté a neodvratné věštby. Zlatá barva v nejrůznějších podobách (od monstrance po roucha poslů a proroků) obklopuje hrdiny od začátku až do konce. Svým způsobem je „sluneční“ i efektní závěr, který ukončí dlouhou tmu, následující po Oidipovu oslepení. Kolem obrovského černého kruhu se rozsvítí zlaté protisvětlo jako při zatmění, pak se temný kotouč zvolna zvedne, Oidipús se vyšplhá doprostřed náhle odhaleného zářícího kruhu a zůstane zde schoulen v pozici bezmocného plodu. Do toho zazní klíčová poslední replika: Je třeba, abychom […] nikdy už neprohlašovali žádného smrtelníka za blaženého, dokud nepřekročí hranici života, aniž by zakusil něco bolestného!

    Mezi nápady, které naopak působí docela rušivě, hraje prim úvodní papežská scéna a vlastně celé využívání katolické symboliky. Oidipús se po pár minutách převlékne a celý papežský motiv se beze stop vytratí. Se samotným příběhem nebo obecněji s antickou tragédií však nemají mnoho společného ani biskupové a koneckonců ani obří kadidelnice, která tak zůstává především ornamentem. Velmi efektním, nutno uznat.

    Iokasté (Jana Stryková) působí jako Oidipova vrstevnice, a přesto je nejen jeho manželkou, ale také ženou, která mu dala život FOTO PATRIK BORECKÝ

    Je to tak, všechno souhlasí

    Fričova inscenace, alespoň pokud tomu správně rozumím, chce kromě převyprávění známého příběhu rozehrávat i všemožná vedlejší témata, asociace a komentáře, které se na Oidipa při současném čtení nabalují. Místy je to nepřehledné nebo směšné, v uzlových bodech však představení zvážní a vrací se k tomu podstatnému. Jako koncepce to nevypadá špatně – a přímo na jevišti to vychází tak napůl.

    Problematické přitom nejsou ani tak rozbíhavé režijní nápady, jako spíš to, že místa, která by měla mít hloubku, často působí poněkud ploše. Typicky třeba rozhovor Oidipa s manželkou (a zároveň matkou) Iokasté, kdy thébskému králi poprvé dojde, že viníkem může být on sám. Jako trochu odtažitý a malinko legrační Columbo uhraje Pavel Batěk své, tragicky rozštípnutou a pak zhroucenou postavu se mu však – na velmi omezeném prostoru – vytvořit nedaří. Zděšená replika Bohové, je to tak, všechno souhlasí vyzní natolik nijace, že není jasné, jestli to byl záměr nebo ne. Když tragika nevychází z postav, drásavá hudba, rafinované svícení a jiné režijní kouzlení to napraví jen částečně.

    Inscenace si doslova hraje se vztahem Oidipa k ženám, jimiž jsou v tomto případě i všichni poslové a věštci, oblečení v apollónské žluti. Dojde na nejrůznější zákruty manželských i synovských vztahů či komplexů: Iokasté Jany Strykové je Oidipova vrstevnice, občas se ale chová jako přísná matka (a Oidipús jako chlapeček). Její mateřskou roli ještě ke všemu občas přebírají i představitelky dalších postav. Však se také po odhalení pravdy spojí do sboru, který vytrvale opakuje verše ubohý, to je jediné, co mohu říci.

    Ani zde není nic přímočarého. Ženy na scénu přicházejí v dryáčnicky směšné podobě, s nalepovacími vousy, a parodují dutou deklamaci, která bývá s antikou spojována. Ať už je to Jana Preissová jako stařecky vratký a napůl dementní Teiresiás (s nápovědkou v patách), nebo Taťjana Medvecká v roli pastýře, který Oidipa jako děcko „zachránil“; vážné jádro výstupu se obvykle vyloupne až po chvíli. Také zde se to daří jen zpola. V případě slepého věštce je působivé, když náhle ožije, vymkne se předepsanému scénáři – a přitom to nejdůležitější nevědomky říká do prázdna. Medvecká naopak zůstává prefabrikovaně banální i v „niterně opravdové“ mateřské poloze. Konkrétní provedení bohužel shodí i jinak skvělý nápad ponechat ve tmě celou dlouhou scénu po Oidipově oslepení. Vyprávění žen – svědků z paláce –, postavené na prolínání tragiky a civilního projevu, zůstane u mechanického střídání poloh; skutečnou drásavost ta slova nemají. Zdaleka ne poprvé tu vyvstává pochybnost, zda herci měli v tomto ohledu vůbec nějakou šanci – nespojitost inscenace jim rozhodně nic neusnadňuje.

    Refrén „vychází to tak napůl“ lze samosebou chápat i pozitivně. Toto představení mě totiž (na rozdíl třeba od oceňovaného Fausta) přes všechny výhrady bavilo až do konce, přinejmenším tím, jak vytrvale a nápaditě nabízelo úhly, ze kterých je možné příběh nahlédnout. Frič už letos přišel se silnějšími a vyrovnanějšími tituly, Král Oidipús však s nimi má společnou schopnost znejisťovat a ponoukat k úvahám nad viděným. Nemyslím, že je to tak úplně málo.

    Národní divadlo, Praha – Sofoklés: Král Oidipús. Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda, úprava Nina Jacques, Ilona Smejkalová a Jan Frič, režie Jan Frič, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Kateřina Štefková, odorace Andreas Wilhelm. Premiéry 5. a 6. prosince v Národním divadle.


    Komentáře k článku: Věštby už nejsou nic

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,