Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš racionální bláznovství

    Král Lear v Mladé Boleslavi nezačíná jako pohádka o nerozvážném otci a nevděčných dcerách. Režisér Pavel Khek totiž postavy této Shakespearovy tragédie oblékl do civilu, aby ještě více zdůraznil, že její téma nepatří minulosti. Posiluje tím politickou rovinu hry, která prolíná příběhem o králi, jenž musel zešílet, aby prozřel. Na jedné straně tak skutečně přibližuje Leara divákovi, na druhé ale zůstává u obecné charakteristiky, i když se zde objevují anglické reálie. Snad proto, aby nebyli aktéři hry spojováni s konkrétními režimy či osobnostmi.

    Petr Bucháček hraje krále Leara civilně... FOTO PETR VESELÝ

    Petr Bucháček hraje krále Leara civilně… FOTO PETR VESELÝ

    Začíná se na pánském záchodku, kde pánové Glostr a Kent zaujatěji než rozdělení říše probírají Glostrova nemanželského syna. Lear se po svém prvním vstupu představuje jako autoritářský vůdce, který dokonce neváhá tasit zbraň. Dvůr vypadá spíše jako sbor politiků a úředníků, dobře sem zapadají i jeho tři dcery v úhledných kalhotových kostýmcích. Všechny jsou si vlastně podobné, škoda, že režisér společně s kostýmní výtvarníci Agnieszkou Pátou-Oldak neodolali obléknout Kordelii do bílého saka, aby bylo jasné, že ona je světlá výjimka. Jako by to trochu předznamenávalo celou inscenaci. Khek se sice snaží nečíst povrchně jednotlivé situace, ne vždy se mu to však úplně daří.

    Mezi lepší momenty patří například režijní interpretace vévody z Albany – je jediný, kdo učiní vstřícné gesto ke Kordelii, když ji otec vyžene. Dobře to koresponduje s celým vývojem této figury, především s tím, že je na konci spolu s Edgarem vyvolen k nápravě všeho zla. Akcentován je od začátku erotický vztah Goneril a Osvalda, stejně tak jako Kentova poctivost, s níž tvrdošíjně slouží králi. Tato postava obyčejně působí okrajově, ale Roman Teprt z něj dělá vedle Šaška vlastně druhého Learova souputníka. Proti tomu Martin Hrubý jako Glostr působí trochu jednostrunně, monolitně, ovšem jeho společná poslední scéna s Learem ověnčeným trnovou korunou je snad nejsilnějším momentem inscenace. Především proto, že Petr Bucháček v titulní roli zde mluví sice zdánlivě šíleně, ale ve skutečnosti zcela vědoucně. Bucháček obvyklou představu krále Leara v podstatě nesplňuje. Hraje civilně, nevznešeně, slavná scéna bouře v jeho podání není nijak strhující. Režisérovu představu ale zřejmě naplňuje přesně, i když ve chvíli, kdy musí svou „obyčejnost“ opustit, nepůsobí ve vzrušenějších okamžicích už tak věrohodně. Také jeho vztahy k ostatním by mohly být vyjádřeny jinak než jen racionálně. Proč je v závěru hry oblečen do nemocničního „andělíčka“ (nejde o svěrací kazajku), která se dokonce rozvazuje, když zazní: ten knoflík rozepněte!, navíc zůstává záhadou.

    Obě Learovy dcery, Goneril a Regan, jsou postupně odhalovány (a to zkracováním a zprůhledňováním ženských šatů) jako mocichtivé nymfomanky, ztělesněné perverzní zlo. Edmund Jiřího Š. Hájka je inteligentní manipulátor, zvláště dobře se mu daří střihy z přetvářky do odhalení skutečného motivu jeho zrádného jednání. Goneril a Regan využívá stejně jako všechny ostatní, ale nedělá to s průhledností intrikánského padoucha. Tím je nejen nebezpečnější, ale vytváří kontrast k Osvaldovi Ivo Theimera, kterému chybí skutečný formát, a proto se nedostane dál než k roli pouhého přisluhovače. Do smrti zůstane tajemníkem, nikdy se nevyšvihne do mocenských výšin. Problematičtější je, bohužel, jejich protihráč Edgar, kterého Libor Stach hraje nejen nevýrazně, ale jako by si neuvědomoval, že i shakespearovské bláznění nemůže postrádat přesnou dikci.

    Skutečným králem inscenace se tak stává Radim Madeja jako Šašek, který je vědomým a všudypřítomným glosátorem všeho dění. A to doslova, protože ho režisér nenechá tak jako Shakespeare zmizet ze scény. Většinou posedává na vrcholu bubnu – gongu?, který je potažen mapou zeměkoule, což je nejvýraznější prvek scény. Nemluví tak často, ale jeho mlčení je stejně výmluvné jako jeho ironické komentáře. A v závěru inscenace tu zůstává jako otazník, který provází krutý happy end.

    Výraznou složkou inscenace je živá hudba Václava Kořínka provozovaná na jeho specifické nástroje, která zde nevytváří jen atmosféru, ale umocňuje jednotlivé situace a působí charakterotvorně. Občas se jich cíleně chápou i herci. Kořínek je tak aktivním spolutvůrcem inscenace a jeho nástroje nejpůsobivějším scénografickým prvkem.

    Jana Paterová

    Městské divadlo Mladá Boleslav – William Shakespeare: Král Lear. Překlad Martin Hilský. Úprava Pavel Khek a Lenka Smrčková, režie Pavel Khek, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Václav Kořínek, dramaturgie Lenka Smrčková. Premiéra 21. října 2016.


    Komentáře k článku: Příliš racionální bláznovství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,