Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kouzlo intuice

    „Jedu se podívat na bouřku od horních skal,“ říká v beletristické miniatuře Jana Híska (1965) postava Noční jezdec, podle níž se jmenuje autorova výstava v pražské Galerii Rudolfinum. „Mám to místo rád.“

    Hískovu tvorbu inspiruje podvědomí. Výtvarný talent dědil z obou stran, kreslit začal v roce a čtvrt. Rodiče jeho pokusy pečlivě datovali. S malířstvím se identifikoval ve třech letech. Vnitřní pohnutky rozvíjelo příznivé zázemí. Nelákal ho ani tak určitý cíl, spíše otevřenost cesty. A nejen v přeneseném slova smyslu. Hísek vyhledává křižovatky ducha, ohniska obdařená pamětí. Zvláště kostely. „Nejšťastnější jsem v Chartres,“ vypráví. „Tam je má nejoblíbenější katedrála. Je to silné místo, plné duchovní energie lidí, kteří se k němu upínali už od dob předkřesťanských. Pak přišli zakladatelé románského a později gotického chrámu: alchymisté, filosofové, stavitelé, sochaři, tvůrci vitráží i zvonaři. Jejich dílo promlouvá do nebes.“

    Výrazným předělem Hískovy práce se stala bibliofilie Zjevení Janovo (1998). Apokalypsou vyčerpal podněty historické symboliky a začal utvářet nový výrazový rejstřík. Co nejvíce impulsů zachycoval bezprostředně, tedy fotoaparátem. Snímky však nepublikoval, pouze finální díla. Tvorbě v terénu se nicméně nevyhýbal. Po Irsku se pohyboval třiatřicet dní a denně dovršil jednu kresbu tužkou, uhlem nebo perem. Od lehkých, téměř nereprodukovatelných linií po syté, výrazné črty. Vesměs na velké listy. „Pokaždé jsem byl jinde a tedy také jinak zaujat. Místo mě zavolá svým napětím, barvami… Cítím se předpřipraven, hledám zážitek, jejž potřebuji vyzvednout z nevědomí.“

    Jednoho dne vyrazil za motivem k nejzápadnějšímu mysu Irska. Počítal, že závoj mlhy rozežene vítr, jenomže na úbočí vysokého kopce, srázem spadajícího do moře, ho zasáhla smršť. „Kráčel jsem deštěm po kluzkých kamenech tři sta metrů nad pobřežím, a nevěděl, kudy dál.“ Cestu mu naznačily ovce. „Občas se nějaká zjevila a já šel za ní. Potom se najednou otevřel tunel slunečního svitu a ukázal mi směr k vesnici.“

    Dáma, u níž se ubytoval, vyprávěla, jak se nápadník její vnučky za podobného nárazu bouře z útesu zřítil. „Ovce to tenkrát viděly a mně teď pomohly.“

    Mezní zážitek otevřel Janu Hískovi obzor nové tvůrčí intenzity. „Všechny bytosti, které mě obklopují, jsem uviděl v jiném světle.“

    Starší grafiky byly konkrétnější, s kořeny v Janu Zrzavém, v renesanční kompozici, v gotice. Zralý Hísek se obrací k intuici bez oklik: „Když začínám pracovat, nevím, jak to dopadne.“

    Josef Moucha
    Autor je fotograf a výtvarný publicista

    Galerie Rudolfinum zve na výstavu Noční jezdec do 26. února.

    Literární noviny číslo 3/2012
    vyšly 19. ledna 2012.

    www.literarky.cz
    predplatne@literarky.cz


    Komentáře k článku: Kouzlo intuice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,