Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Infernální obrazundum Witoldova já

    Fantaskní zákoutí reality, krásy její ohavnosti i její „rozkydlanost“ s chutí ohledával romanopisec a dramatik Witold Gombrowicz, stejně jako se pouštěl do nebývale křivolakých a raritních popisů středostavovských rituálů. Deformací skutečnosti a pravdivostí holé existence vůbec se dlouhodobě zabývá také režisér Ivan Buraj. V inscenaci Kosmos na Nové scéně Národního divadla zpochybňuje vše, co člověk vidí a zažívá. Diváky žene fantasmagorickým labyrintem zvrhle něžných choutek za okraj lidské imaginace.

    Witold (Matyáš Řezníček) a kamera: hlavní hrdinové příběhu FOTO MARTIN ŠPELDA

    Tvrzení forma nad obsah je tu zcela mylné, protože sama forma se stává obsahem. Tam, kde Gombrowicz boří konvence společenské, jde Buraj proti těm divadelním. V deteatralizaci divadla a popírání jeho jarmarečních principů je to jeho dosud nejextrémnější počin: přichází s vycizelovaným, sofistikovaným miráklem. Ovšem dojem neživotné, chladné struktury je opět jen zdánlivý. V penzionu, kam v nesnesitelném parnu zavítají hlavní postavy Witold (Matyáš Řezníček) a Fuks (Jan Bidlas), to totiž žije až přespříliš. Iniciačním zážitkem pro vstup do bizarního univerza, v němž se stávají svědky podivných zázraků bez vysvětlení, je nalezení oběšeného vrabce. Komunita obývající penzion je stejně hororová jako běsi, co postupně mění Witolda v nepříčetného archeologa jinak zanedbatelných detailů, které potřebuje k sestavení své psychopatické skládačky, pravidel nového světa, jemuž chce předsedat. Halucinace ovlivňují i Witoldovy sexuální preference. Kromě půvabů vdané dcery majitelů hotelu Leny (Jindřiška Dudziaková) ho přitahuje zohavený ret služebné Kataši (Tereza Vilišová).

    Středobodem Kosmu je vynikající dramatizace Ivana Buraje a Jana Kačeny (spolupracovali již na inscenaci Stiller ve Studiu Hrdinů). Předloha je zlobivým materiálem, kladoucím na čtenáře specifické nároky. Dramatizátoři k ní i přesto přistupují pokorně a nevzdávají se ani gombrowiczovské bohaté slovní výbavy. Deformovaný jazyk posiluje groteskní obludnost na první pohled spořádané komunity a mění i ty nejobecnější sociální interakce jako smalltalk u rodinné večeře nebo nucenou konverzaci během výletu do hor v ekvilibristickou událost. Příkladem za všechny může být pobídka Leona (Ondřej Pavelka) zbytku společnosti: Připravendum na žerendum, rendum, rendum, ne čumendum.

    Klíčovou inscenační metodou pro klížení reality je video. Live cinema snímané z několika kamer dovoluje nahlížet dění v detailech. Kombinací s postprodukovanými, až surreálními prostřihy pak vytváří svébytný videoart. A nejde o prázdný ornament: záběry na mrtvého vrabce (i další lahodné detaily) mohou například připomínat zjevení rituálního bludiště Carcosa v seriálu True Detective, zhmotnění strachu a naprostého šílenství. Tým kameramanů mezi herci plynule proplouvá a finální mix dostává až filmové parametry i díky atmosférické hudbě Tomáše Vtípila (jehož práce se zřídka objevují na scénách mimo nezávislý prostor, což je myslím škoda). Neurotický sound design je jakousi zvukovou orchestrací Witoldova propadání do podvědomí.

    Inscenace dovádí do krajnosti hyperrealistický obraz skutečnosti, která se postupně drolí jako extatický Matyáš Řezníček v hlavní roli. Jeho výkonu, stejně jako kreací ostatních herců, se je možné chytit jako ocasu komety. Čím víc inscenátoři odhalují zákulisí scénografie i technické zázemí, tím víc se Witoldova osobnost rozmělňuje a smysluplný řád vytrácí. Lehké zkrácení závěru by sice let vesmírem bizarností akcelerovalo k naprosté dokonalosti, ale to hlavní se Burajovi (spolu s Kačenou) daří bezvýhradně: zpochybnit přílišnou racionalitu na jevišti, ale hlavně v hledišti.

    Národní divadlo, Praha – Witold Gombrowicz: Kosmos. Překlad Erich Sojka, dramatizace Ivan Buraj a Jan Kačena, režie Ivan Buraj, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Antonín Šilar, kostýmy Kateřina Kumhalová, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 14. a 15. listopadu 2019 na Nové scéně (psáno z první premiéry).


    Komentáře k článku: Infernální obrazundum Witoldova já

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,