Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Koronavirus jako příležitost aneb Mluvme o systémových problémech ve financování kultury

    Spolu s hotelovými a restauračními provozy patří živé umění mezi nejohroženější segmenty služeb. Zatímco hotely a restaurace se s uvolňováním karanténních opatření začnou vracet k životu a mnohé provozy pouze zredukovaly provoz, výkonní umělci přišli o práci nejméně do září. Stát kdysi pro vysoké zdanění závislé práce donutil všechny organizace v kultuře (včetně svých vlastních!) propouštět. Zákaz veřejných produkcí tyto propuštěné „nezaměstnané spolupracovníky“ na volné noze okamžitě zasáhl, protože jim jejich „zaměstnavatelé“ přestali přidělovat práci a na žádnou mzdu při zrušených představeních nemají nárok.

    Poslední svícená zkouška inscenace Řeckých pašijí na začátku karantény v Janáčkově divadle v Brně FOTO ND BRNO

    Nutno po pravdě říci, že ministerstvo kultury od počátku intenzivně hledalo způsoby, jak pomoci, naráželo však zřejmě na své omezené materiální i personální kapacity. Informační a záchrannou roli ministerstva tak dosud suplují iniciativy Institutu umění – Divadelního ústavu (zpravodaj Kultura v karanténě, mapování situace v kultuře), Státního fondu kinematografie a soukromých organizací, jako je Asociace producentů v audiovizi (APA NEWSLETTER) nebo veřejná sbírka pod patronací Radka Baboráka, která dokázala během několika týdnů přerozdělit umělcům přes 800 000 Kč, a v neposlední řadě kolektivních správců (nejrychleji zareagoval Ochranný svaz autorský, který zastupovaným skladatelům a textařům postiženým výpadkem příjmů z veřejných produkcí ihned vyplatil významnou podporu ze sociálního fondu, který si sami autoři zřídili a financovali).

    Tomu dala, tomu víc

    V této situaci samozřejmě platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Státu se povedlo na situaci rychle zareagovat odkladem a částečným prominutím záloh na sociální a zdravotní pojištění (za to nutno vládu pochválit), jinak se však umělci ve svobodném povolání po týdnech příprav dočkali jen dvou dalších praktických opatření. Dle mého mínění dobře nastaveného programu „ošetřovné“ (týká se jen rodičů dětí do 13 let) a naopak problematické „pětadvacítky“. Posledně zmíněný program podpory je totiž napsaný pro laika naprosto nesrozumitelně (jsem zvědav, zda se dočkáme trestních stíhání za nepravdivá čestná prohlášení o splnění nároku na podporu) a také vědomě ochuzuje, až na výjimky, ty, kteří mají jakkoli malý pracovní úvazek jinde, protože jsou nuceni lepit nuzné příjmy z více zdrojů. Podle průzkumu Sdružení umělců klasiky, nezávislé platformy iniciované Václavem Luksem a Tomášem Jamníkem, má zhruba 70 % hudebníků z oblasti vážné hudby nějaké úvazky v místních kulturních organizacích (osvětová střediska, domy kultury, knihovny atd.), orchestrech nebo hudebních školách a už úvazek v rozsahu 0‚1 je ze státní podpory diskvalifikuje! Totéž platí o těch, kdo nelenili a rychle si našli dočasnou brigádu třeba u pokladny v supermarketu – jako noví zaměstnanci na státní podporu nedosáhnou, byť by s příjmem klesli na zlomek svých původních honorářů.

    Z ministerstva se zatím žádná přímá podpora dotčeným umělcům nechystá, ačkoli kolektivní správci jako OSA, DILIA či INTERGRAM již dávno nabídli možnost využít vlastní infrastruktury k identifikaci zastupovaných umělců, kteří jsou nejvíce dotčeni výpadkem příjmů, stejně jako k rychlé a efektivní distribuci peněz těmto umělcům bez složité byrokracie (kolektivní správci mají zkrátka čísla účtů jednotlivých umělců a ze skladby jejich minulých příjmů dovedou určit nejpostiženější). Nic podobného jako v Německu, kde umělcům stačilo vyplnit jednoduchý online formulář a automaticky obdrželi během několika dnů významnou finanční podporu, se zatím nekonalo a asi ani konat nebude.

    A tomu nic

    Další kapitolou je vedle umělců záchrana samotných organizací. Ministerstvo ustoupilo z původního, již tak neambiciózního požadavku na rozpočtovou injekci 1‚5 mld. korun na vládou přidělených 1‚07 mld. Tato částka se má dle sdělení ministerstva kultury rozdělit pouze neziskovým organizacím (podnikatelé v kultuře zůstanou většinou na holičkách, pokud se nevejdou pod jiné vládní programy), a to tímto klíčem: neziskovkám, které v posledních třech letech uspěly v dotačním řízení ministerstva kultury (440 mil. Kč), subjektům nezávislého divadla, tance a hudby k podpoře využití streamingu (30 mil. Kč), subjektům zařazeným do Programu státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů, nestátním muzeím a galeriím (300 mil. Kč). Výzvy ministerstvo kultury vyhlásí v řádu týdnů, nějakou dobu bude žádosti zpracovávat zavedená grantová mašinerie.

    Ministerstvu v tomto směru nevytýkám nečinnost – je mi známo, jak všichni zúčastnění usilují o hledání řešení –, ale malou pružnost v nabízených řešeních a jejich malou efektivitu. Od začátku několik asociací upozorňovalo na to, že se musí jít jednoduchou a rychlou cestou – například vypsání jednoduchého, dobře zadotovaného programu podpory, do kterého by se mohli přihlásit jen kolektivní správci s konkrétním plánem bezúplatné distribuce finančních prostředků všem autorům a výkonným umělcům (třeba podle klíče definovaného ministerstvem). To je cosi, co se mohlo realizovat v podstatě během týdnů a umělci dnes už mohli mít peníze na účtu. Problematické je též vydělovat z podpory organizace činné v kultuře, které nikdy nežádaly o ministerskou dotaci. Ten, kdo nikdy „neobtěžoval“ státní rozpočet, je v situaci, která je pro něj stejná, ne-li horší než pro ostatní – do podnikání nainvestoval vlastní peníze. Ti jsou „po zásluze potrestáni“, byť tvoří důležitou součást „ekosystému“ kulturního průmyslu. Co kdyby se stát přihlásil k odpovědnosti za škodu způsobenou úředním uzavřením provozoven, jak ji zakládá krizový zákon, místo toho, aby chytračil a z opatření dle krizového zákona dělal opatření dle zákona o veřejném zdraví, který výslovné ustanovení o odpovědnosti za škodu neobsahuje?

    Hra na kulturní politiku

    Rád bych si zahrál hru na kulturní politiku a přispěl několika nevyžádanými radami, které mohou kultuře reálně pomoci a stát nemusí stát ani korunu.

    Co nutno udělat hned, je stanovit výjimky z absolutního zákazu přechodu hranic či z příkazu nošení roušek. Ačkoli vláda nikdy nezakázala průmyslovou výrobu, nahrávání hudby apod., povinnost nosit vždy a za všech okolností roušky prakticky vylučuje jak nahrávání filmových a televizních produkcí, tak nahrávání i streaming hudby (dechové nástroje, zpěv…). Ministerstvo kultury sice hodlá finančně podpořit streaming hudby a divadelních představení, ale druhé ministerstvo (zdravotnictví) přikazuje nošení roušek, což se vzájemně vylučuje. Totéž platí pro zavřené hranice – výrobní podniky mohou dovážet zboží a suroviny z ciziny, pokud ale někdo měl domluvené natáčení nebo hostování umělců z blízké či daleké ciziny, umělci nesmějí hranice překročit ani jedním směrem. Nehledě na to, že absolutní uzavření hranic dle mého mínění není v souladu s ústavou, zvlášť je-li aplikováno i na novináře. Prakticky znamená další velkou ránu kulturnímu průmyslu, protože pro něj jsou umělci z ciziny stejnou „surovinou“ jako pro elektrárnu uhlí. Nemohou zde natáčet velké zahraniční produkce a utrácet tu stamiliony korun, umělci z ciziny nemohou připravovat divadelní inscenace, bez hostů z ciziny se často nedá ani koncertovat, ani nahrávat hudba atd.

    Příležitosti do budoucna

    Nabízí se ale řešit teď i mnoho dlouhodobých problémů. Tak například daně – proč si umělci ve svobodném povolání mohou uplatnit paušální výdaje pouze do výše 40 % příjmu, zatímco živnostníci až do 60 % z příjmu? Jaký je rozdíl mezi náklady uměleckého malíře a grafika (živnostníka), uměleckého fotografa a svatebního fotografa (živnostníka), spisovatele a programátora (živnostníka), uměleckého překladatele a překladatele návodů ovládání techniky (živnostníka)? Proč si nemůže člověk, který se živí psaním do novin a časopisů nebo do rozhlasu, na rozdíl od všech ostatních poplatníků uplatnit náklady proti příjmu z příspěvků z novin daněných srážkovou daní?

    Velkým tématem jsou tzv. náhradní odměny. Je milé, že umělci zdarma natáčejí muziku a hrají divadlo pro diváky u internetu, ale nikoho nenapadne, že by nám výrobci elektroniky posílali zdarma počítače nebo mobily. Ba co víc, pokud mají tito výrobci nebo dovozci platit autorům, nakladatelům a výkonným umělcům náhradní odměny za to, že jejich zákazníci mohou volně rozmnožovat autorský obsah pro vlastní potřebu a že na tom jako výrobci elektroniky vydělávají, křičí Česká pirátská strana nebo ODS, že to je nespravedlnost. Jen aby Apple a Samsung nezchudly! Výše těchto náhradních odměn je stanovena vyhláškou ministerstva kultury, které ji může kdykoli změnit. Naposledy ji měnilo v roce 2008 (!), a to prosím pěkně odměny drasticky snižovalo (!) z 6 Kč za každých 512 MB kapacity na 1‚50 Kč za každý GB kapacity. Nemohlo by ministerstvo začít s pomocí kultuře hned tady? Svou vyhlášku může změnit během pár týdnů. Přitom si uvědomme, že tyto odměny plynou přímo dotčeným umělcům a představují pro ně ne sice velké, ale přece jen přilepšení k příjmu.

    Stát také vymýšlí složité postupy, jak pomoci nakladatelům, přitom je zatěžuje takovými bizarnostmi, jako je povinnost povinného výtisku hned několika knihovnám. Je to svým způsobem daň, která nemá v právním řádu obdoby, protože zde se platí dříve, než nakladatel vůbec prodá byť jediný výtisk, a bez ohledu na to, zda vůbec dosáhne zisku, což je zvláště u výpravných publikací vydávaných v malém nákladu bezohlednost. V Česku máme nějakých pět a půl tisíce veřejných knihoven. Co kdyby místo šikany nakladatelů stát uložil knihovnám povinnost kupovat povinné výtisky nově vydaných knih a časopisů, jak je tomu v některých jiných zemích? Pak bychom se o budoucnost knižního trhu a odborných časopisů obávat nemuseli.

    Zcela specifickým tématem jsou kvóty na domácí repertoár, jaké fungují například v audiovizi u evropských audiovizuálních děl a děl vyrobených nezávislými producenty. Unijní právo i ústavní právo umožňují zavést obdobné kvóty v rozhlasovém a televizním vysílání i na tuzemský audiovizuální anebo hudební repertoár, jako tomu je ve Francii nebo na blízkém Slovensku. Pro někoho téma kontroverzní, ale z hlediska praktické pomoci tuzemským autorům a umělcům se jedná o jednoduché opatření, které myslím nikomu neublíží, ale může hodně pomoci.

    Pojďme prosím využít nynější krizi k otevření diskuse o dlouhodobých problémech ve financování kultury, kterou by měli mnohem více financovat její skuteční uživatelé, a o státní kulturní politice jako takové. Ne jako pouhého ideového dokumentu, ale jako souboru konkrétních opatření s konkrétní vizí moderní kultury coby důležitého odvětví národního hospodářství přinášejícího všeobecný společenský prospěch s nízkou emisní stopou a vysokou přidanou hodnotou – mnohem vyšší, než je například montování aut.

    Psáno 19. dubna 2020 pro Divadelní noviny. Autor je advokát a předseda české pobočky mezinárodní učené společnosti pro autorské právo ALAI. Názory prezentované v příspěvku jsou jeho vlastní.


    Komentáře k článku: Koronavirus jako příležitost aneb Mluvme o systémových problémech ve financování kultury

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,