Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Komu chybí vidle

    Román Podivný případ se psem patří k nejúspěšnějším dílům britského spisovatele Marka Haddona. Dramatická adaptace tohoto prozaického díla je poměrně čerstvým počinem dramatika Simona Stephense, který ji vytvořil pro londýnské Národní divadlo v roce 2012. U nás hru poprvé uvedlo Městské divadlo Kladno v polovině září 2013, tedy téměř rok po premiéře v Londýně. Od listopadu ji má na své repertoáru i Městské divadlo Brno. Touto inscenací se poprvé divákům MDB představil mladý režisér Mikoláš Tyc, který je od začátku sezóny také novým uměleckým šéfem brněnského divadelního souboru Buranteatr.

    Pes-Brno2

    Vojtěch Blahuta a Hana Holišová FOTO JEF aTINO KRATOCHVILOVI

    Hlavní postava hry, patnáctiletý Christopher Boon je zároveň vypravěčem, který nás seznamuje s dějem. Trpí Aspergerovým syndromem a diváci tak mohou nahlíží svět očima postavy, jejíž vnímání reality je rozdílné od většinové společnosti. Zpočátku se hra „tváří“ jako detektivní příběh, v němž Christopher vyšetřuje zabití sousedčina psa, ale s postupujícím pátráním se divákům odkrývá tajemství jeho rodinného zázemí.

    Vypravěčské části střídavě pronáší Christopher a učitelka Siobhan, která je jeho důvěrnicí a svou neustálou přítomností na jevišti a plynulými vstupy do děje připomíná jakousi imaginární kamarádku (což u autistů není neobvyklým jevem). Siobhan dostane nápad, že by Christopher mohl historku se zabitým psem sepsat a tu pak předčítá. Epické pasáže se střídají se situačními dialogy. Toto „zcizení“ dosahuje další úrovně, když po přestávce Siobhan navrhuje Christopherovi, že z jeho knihy udělají školní představení.

    Šedá barva a krychle, to jsou hlavní atributy abstraktního scénografického řešení (Karel Čapek). Šedou podlahu obklopuje stěna z krychlí, které plasticky vyčnívají a tvoří tak specifickou čtvercovou strukturu. Řada krychlí táhnoucí se na zemi podél stěny slouží k sezení pro postavy, které se momentálně neúčastní. Krychle rozestavené v prostoru fungují jako mobilní část scénografie. Herci je přemisťují podle potřeby do různého uspořádání stejně, jako když si dítě hraje s dřevěnými kostkami. Jednou poslouží jako sedadla ve vlaku, jindy jako zavazadla cestujících či jako pokladní přepážka na nádraží. Projekce přenáší na zadní stěnu hru Tetris nebo náčrtky matematických vzorců. Svítí i krychle, s nimiž herci manipulují. Podle aktuální situace mění barvu světla. Neúprosná geometričnost výtvarného řešení jako by odrážela Christopherův způsob vnímání okolního světa.

    Ve druhé polovině představení se však Christopher vydává mimo domov, aby našel svou matku. Prostředí, v němž se pohybuje tak dostává konkrétnější podobu a hra se více dynamizuje. Využitím točny se na jevišti vystřídá prostor londýnského nádraží nebo metra. Režii se tak daří udržet pozornost publika a představení neztrácí na tempu.

    FOTO JEF aTINO KRATOCHVILOVI

    Šedá barva a krychle, to jsou hlavní atributy abstraktního scénografického řešení Karla Čapka. FOTO JEF aTINO KRATOCHVILOVI

    Kostýmy (Barbara Wojtkowiak) ve stylu moderní městské módy jsou laděny v nevýrazných krémových či šedých barvách, takže Christopher v modré mikině a červené bundě vždy vyčnívá. Tento prostředek vyniká ve scénách znázorňujících chaotický ruch Londýna, který se v Christopherově hlavě zmnohonásobuje. Neznámí lidé zanikají v šedivé změti těl.

    Volba Vojtěcha Blahuty pro roli Christophera je pochopitelná ze dvou důvodů, a to je odpovídající vzhled a jeho herecký talent. Svým chlapeckým zjevem a oděním puberťáka se postavě patnáctiletého Christophera velmi přiblížil. Nikdy nesklouzl ke karikatuře, zároveň však na jeho výkonu nebyla patrná úporná snaha o virtuozitu. Ač autistickou gestikulaci drží po celé představení, daří se mu vnést do hry lehkost a humor. Blahuta v roli Christophera většinou neudržuje oční kontakt, pohled má upřený do prostoru s hlavou odvrácenou od mluvčího. V rámci mimických možností obličeje využívá různé záškuby kolem úst, zvedání obočí a soustředěné krčení čela. Důkladná je i jeho práce rukou, které udržuje většinou v napětí.

    Hana Holišová ztvárňuje Siobhan jako mateřsky vlídnou kamarádku vytrženou z běžného světa. Když čte text Christopherovy knihy mluví jako Christopher dětsky hravě, někdy umanutě a zaníceně fascinována předmětem hovoru. I způsob, jakým se pohybuje po jevišti je rozpustile dovádivý. Alena Antalová svou roli Christopherovy matky Judy jemně odstiňuje. Daří se jí zahrát živelně milující matku s bohémskými sklony, která však při své impulzivnosti psychicky nezvládá péči o autistické dítě. Rozčilují ji Christopherovy výbušné reakce na rušivé podněty a tíží ji jeho neschopnost tělesného kontaktu. Nevýrazný projev Igora Ondříčka jako Christopherova otce Eda podržel roli v rovině praktického chlapáka samoživitele. Zbylé spektrum postav, v nichž se střídají ostatní herci vytváří ilustrativní pozadí hlavního příběhu převážně ve formě záměrně nadsazených lidských typů jako uřvaná sousedka, pubertální dívka či svědomitý policista.

    Hlavní devizou inscenace je hravost dětského světa, do níž režisér akci stylizuje. Na příklad když Christopher vypráví o svém snu být kosmonautem, herci Vojtěcha Blahutu obléknou do velké bílé kombinézy a držíc jej ve vzduchu napodobují stav beztíže. Do těchto pozitivně laděných scén však zasahují temné tóny manželské krize Christopherových rodičů, otcova zloba, matčina rozpolcenost mezi touhou po svobodě a výčitkami svědomí, že opustila syna. Po vyvrcholení hry, kdy Christopher utíká z domu a vydává se do Londýna, se všichni tři snaží krizi vyřešit a naučit se přijímat Christopherovu jinakost. Po úspěšně zvládnuté maturitě z matematiky a spřádání plánů do budoucna pak Christopherovo závěrečné zvolání: Znamená to, že už zvládnu všechno?, zakončuje brněnskou inscenaci v optimistickém duchu, ač realita rodinné situace zas tak růžová není.

    Postavu Christophera můžeme s jeho neschopností lhát, bezelstností, fantazií a bolestným střetáváním se společností chápat jako novodobou dětskou variantu Dostojevského Myškina.

    Městské divadlo Brno – Mark Haddon, Simon Stephens: Podivný případ se psem. Překlad Jiří Josek. Režie Mikoláš Tyc, dramaturgie Jan Šotkovský, scéna Karel Čapek, kostýmy Barbara Wojtkowjak, hudba Lukáš Janota. Premiéra 30. listopad 2013. (Psáno s přihlédnutím k repríze 17. ledna 2014.)


    Komentáře k článku: Komu chybí vidle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,