Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Havlův vzkaz dnešku dokonale funguje

    Komorní scéna Aréna po Smíření – zdařilém završení Vůjtkova „historického“ triptychu – vstoupila do nové sezony inscenací neméně aktuálního, byť tentokrát bezmála šedesát let starého Havlova textu Vyrozumění. Režisér Vojta Štěpánek (od příštího roku, pro mnohé překvapivě, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského) udělal to nejlepší, co se s Havlovými texty zřejmě dá dělat a v čem byl zatím takřka bezkonkurenčním havlovským interpretem Andrej Krob. Nepašoval do her vlastní genialitu, odmítl přizdobovat Havla jakýmikoli vnějšími ornamenty a soustředil se na vnitřní čtení smyslu, na skutečné „bytí situací“ a „bytí postav“.

    Ostravské Vyrozumění se odehrává ve sterilní kancelářské místnosti (Michal Čapka, Josef Kaluža, Vojtěch Lipina a Alena Sasínová-Polarczyk) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Havlovy postavy mohou zdánlivě říkat cokoli, ale nesmějí jediné: vypadnout z rytmu. Za rytmizovanou hudbou slov je ale u Havla – v tomto stejně jako u Čechova – vždy nějaká jiná, hlubší, nevyslovená realita. Tu odkrýt znamená zvítězit i inscenačně a také – jak se ukazuje právě nyní v Ostravě, stejně jako předtím v hradecké Asanaci – divácky. Ale co je nejdůležitější: režisér nabídl hercům Havlův text jako partituru k jejich vlastnímu, invenčnímu rozehrání do tvaru pro Arénu tak typického, do vzájemně se proplétající polyfonie průběžných hereckých témat. Výsledkem je inscenace, která bez jediné takzvaně aktuální narážky promlouvá k dnešnímu povolebnímu marasmu jako málokterá jiná.

    Hra totiž nereflektuje, jak se často soudí, lingvistické téma, téma nového úředního jazyka ptydepe, jeho postupného zavádění, zavržení a nahrazení jazykem opačným (zatímco ptydepe má vymýtit pomocí přebujelé redundance jakoukoli podobnost slov, chorukor bude naopak používat na všechno stejná slova a měnit jen koncovky). To všechno ve hře je, ale je to jen vnější syžetová slupka, kulisa pro něco daleko podstatnějšího. Vyrozumění není hra o jazyce (svým způsobem jsou „o jazyce“ téměř všechny Havlovy hry), nýbrž hra o moci. Analýza mocenských mechanismů, přizpůsobivosti a zbabělosti ne-gaunerů, která umožňuje vládu gaunerů (Jan Baláš, Václav Kubš). Ale také obrácená pohádka o potrestané statečnosti (Marie) a naopak kariérně odměněné zbabělosti (Josef Gross).

    V Aréně ožívá náš důvěrně známý „postfaktický“ svět. Svět mocenských her, řízení našich životů trolly, Kubši a neviditelnými pozorovateli, svět výuky absurdit svazácky nadšenými fachidioty, připravenými hned zítra učit opak (učitel ptydepe Perina Vladislava Georgieva), svět každodenních manipulací s pravdou (náměstek Baláš: Přece nebudeme padat na kolena před fakty!). A proti tomu svět naobědvané lhostejnosti „těch dole“, jejichž jedinou starostí a důvodem ke vzpouře je příliš vzdálený bufet. Na modelu jednoho úřadu Havel popisuje život jako přežívání, od svačiny ke svačině a od oběda k obědu, hlavně však od oslavy k oslavě – šéf překladatelského střediska Zdeněk Mašát, kterého hraje Michal Čapka, jeho kolega Jan Kunc Vojtěcha Lipiny a ovšem odborářsky bodrá předsedkyně Helena, jakoby starší sestra zahajovače Plzáka ze Zahradní slavnosti v komediálním „protiúkolu“ Aleny Sasínové-Polarczyk. Tupě lhostejná a ve své tuposti agresivní je i sekretářka Hana – z několika málo opakujících se vět stvořila Zuzana Truplová nadčasový prototyp lhostejné posluhy mocným. Jedinou výjimkou je zakřiknutá sekretářka překladatelského střediska Marie v jemném podání Pavly Dostálové: nejdojemnější postava hry zákonitě končí jako oběť. Její zjihlé takhle hezky tady se mnou ještě nikdo nepromluvil za doprovodu Armstrongova hlasu, je smutnou pointou komedie.

    Vrchní padouch úřadu, náměstek Jan Baláš, se stal kořistí Šimona Krupy, který v tomto divadle roste od role k roli. Myslel jsem kdysi, že po Janu Libíčkovi už srovnatelného Baláše neuvidím, ale stalo se: za Krupu tady nehraje robustní „ubuovská“ fyziognomie, vůle k moci je podána daleko uhlazenějším způsobem. Ty nejcyničtější ortely nad lidmi i sebekritické soudy nad minulými postoji pronáší Krupa se zemanovsko-babišovskou přesvědčivostí člověka, který v té chvíli upřímně věří vlastním lžím. Mít v ruce média, sebedemokratičtější volby by tento nesmrtelný týpek vyhrál na celé čáře.

    Inscenace ukazuje, že tohle všechno by nebylo možné, nebýt sebeobelhávání a selhávání „humanistů“, zpočátku výrazně slušnějších než jejich okolí.Pochybující, hamletovsky nerozhodný intelektuál Josef Gross, který vede úřad, aniž sebeméně tuší, co se v něm děje, je jednou z životních rolí Josefa Kaluži. Trpí, pravda, nezaslouženě – a přece si své utrpení v kafkovském, existenciálním smyslu zaslouží. A z jeho závěrečného alibistického proslovu k Marii (vyhozené na dlažbu kvůli tomu, že mu v nouzi pomohla), kdy jí pomocí existencialistických vývodů o odcizení nakonec doporučí jít k divadlu, ale i z jeho finálního zařazení do rozverného kolektivu jde trochu děs. Stejně jako z mlčícího Balášova stínu Václava Kubše – snad poradce, snad fízla, snad Ovčáčka a „spin-doctora“, nejspíš však náměstkova náměstka pro špinavou práci (skvěle si s tímto převážně němým partem arogance a hnusu poradil Marek Cisovský).

    K rozehrání této polyfonie témat nabídla scéna Milana Davida prostor sterilní úřední místnosti se dvěma sektorovými stolky („šéfovským“ a „sekretářčiným“), zadní stěnou s ukrytým pozorovatelem, jedním centrálním a dvěma postranními vchody. Vchod pro publikum je vyhrazen jen pro zvlášť dramatické odchody a příchody. Například po patetickém odchodu Kubše s jeho výkřikem Ať zhynou umělé jazyky! Ať žije přirozená lidská řeč! se ozve zaťukání a týmiž dveřmi slavnostně vpluje do úřadu jeho stejně podezřelý nástupce Šuba. Ano, dějiny se i u Havla opakují jako fraška.

    Komorní scéna Aréna, Ostrava – Václav Havel: Vyrozumění. Režie Vojtěch Štěpánek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 21. září 2017. (Psáno z reprízy 20. listopadu 2017.)


    Komentáře k článku: Havlův vzkaz dnešku dokonale funguje

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,