Srdce temnoty (1902) od Josepha Conrada, Apokalypsa. Má k tomu titulu blízko i inscenace podle téže novely, kterou scenáristicky, režijně a scénograficky zpracoval pro Pražské komorní divadlo David Jařab.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Komorní apokalypsa

    Režisér Francis Ford Coppola nazval v roce 1979 své válečné filmové drama, vycházející z novely Srdce temnoty (1902) od Josepha Conrada, Apokalypsa. Má k tomu titulu blízko i inscenace podle téže novely, kterou scenáristicky, režijně a scénograficky zpracoval pro Pražské komorní divadlo David Jařab. Název vyjadřuje jedním dechem tajemnou dobrodružnost plavby po řece Kongo do dosud neprobádaného nitra Afriky a zároveň propastnost cesty do nitra lidské duše. V případě antihrdiny novely pana Kurtze, záhadného bílého obchodníka i šamana, se jedná o propasti pekelné, jejichž závratné hloubky umocňuje Jařab ještě začleněním pasáží z Červené knihy Carla Gustava Junga, do níž zakladatel analytické psychologie zaznamenával apokalyptické vize svých snů a představ.

    Roman Zach, Lamine Gueye a Stanislav Majer v Srdci temnoty FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ

    Inscenace začíná od konce novely (aby se pak retrospektivně vrátila do minulosti), kdy námořník Marlow, vypravěč příběhu a svědek posledních Kurtzových dnů, navštíví jeho snoubenku a udolán srdceryvnými výlevy potvrzuje její sebeklam, že poslední slova milovaného patřila jí. Ironizující misogynství autorovo je přiostřeno téměř neznatelně karikovaným výrazem „ušlechtile“ plavého trpitelství pozůstalé v podání Dany Polákové, který nevyjadřuje jen ženskou hloupost, ale obecně pošetilou potřebu vzhlížet k portrétu problematického hrdiny, být ovládán a obětován adorované modle.

    Jednotná scéna nefunguje „realisticky“. Design navozuje představu obrněné spolehlivosti ředitelské pracovny první poloviny minulého století, odkud jsou řízeny cesty za bohatstvím, ačkoliv se žádná situace v tomto prostředí neodehrává. Mohutné kožené křeslo, obkroužené bytelnou stěnou, která se občas mění v projekční plochu (černobílá struktura džungle, nahá ležící postava anonymní oběti), je bezpečným zázemím, odkud se ozývají vzlyky pozůstalé ženy, i divošským trůnem samozvaného vládce Kurtze v nitru Afriky. V obdobném rondo-stylu jako stěna je proveden kruhový bazének, jehož prostorový protipól tvoří kruh „stropního“ osvětlení, z něhož občas teče voda. V tomto centrálním prostoru se odehrávají rituální tance a souboje, někdy zkreslené stroboskopem, odhazují se sem též gumové fragmenty zavražděných domorodců.

    Vyznění Conradovy knihy je nejednoznačné a platí to dvojnásob o Jařabově jevištní adaptaci. Neznámou veličinou, imunní před jakoukoliv psychologickou sondou, je nejen pan Kurtz vytáhlého a v nahotě téměř vyzáblého Romana Zacha, ale i střízlivě udivený Marlow Stanislava Majera, dokonce pak úřední vyslanec civilizace, pragmatický pan přednosta, jemuž kamenná tvář Martina Fingera propůjčuje trochu nepatřičné charisma. Dvojice kafkovsky synchronizovaných „pomocníků“ Marka Daniela a Jiřího Štrébla prochází dějem jako výkvět té nejnižší, tupě poslušné i agresivní lidské sorty. Jako produkt zhoubné Kurtzovy sugesce působí otrhaný podivín Martina Pechláta, jehož deformované lidství je ještě ponižováno věčně padajícími kalhotami. Symbolickým protipólem Kurtze je téměř němá postava černého muže, jehož představuje senegalský tanečník Lamine Gueye jako důstojného Kurtzova protivníka, převyšujícího jej sebevědomou noblesou i čistotou evropského civilního obleku. Zdivočelý Kurtz se pohybuje polonahý či zcela nahý v potemnělých částech jeviště, jeho mluva je místy nezřetelně mumlavá, jako by si opakoval jakési zaklínadlo. Roman Zach nehraje démonického zločince, a přece z něho jde strach. Vyzařuje jakousi tichou hrůzu. Minimálními hereckými prostředky, jimž pomáhají prostředky vnější (nános rituální bílé masy na obličeji i těle, spojení s vodou v tůňce smrti), ztělesňuje vypreparovanou bytost, mumifikovaný zbytek osobnosti. Zachův portrét Kurtze je sporým náznakem vystupujícím nezřetelně ze tmy. Takové zlo, ukrývající v sobě i zbytky empatie, se může vkrást do kohokoliv. Marlow je hrán téměř bez osobnostní charakteristiky, přesto je zosobněným tiše vášnivým zájmem poznat nepoznatelné. Nebo se alespoň „toho“ dotknout. Jako by se celá tichá inscenace soustřeďovala na dialog mezi těmito dvěma. Intimní rivalské spiklenectví Kurtze a Marlowa vysílá nepříliš zřetelné signály o bídném stavu světa. Marlow nakonec v jezírku smrti Kurtze s výrazem úlevy uškrtí (v novele se tato scéna odehrává v rovině představy). I když se zlem neskoncujeme nikdy a nikdy je zcela nevysvětlíme, je třeba se alespoň pokusit o sisyfovské gesto. Marlow zabíjí také kus sebe sama. Je marnost a beznaděj v této spravedlivé popravě. Dialog mezi Kurtzem a Marlowem není dialogem mezi dobrem a zlem, ale výměna impulsů a dotyků mezi tím, kdo se rozplynul v temnotě, a tím, kdo ještě balancuje nad propastí, postižen závratí z její hloubky.

    Inscenace je jedním z těch počinů Pražského komorního divadla, které zvou diváka ke spolupobývání v prostoru mezní situace. Nikde žádná směrovka k východisku, nikde světélko naděje. Ale to, že to s herci a s Conradem společně vydržíme, nám dává právo alespoň na odlesk katarze. Na očištění a rozhřešení nikoliv.

    Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie – Joseph Conrad – David Jařab: Srdce temnoty. Režie a scéna David Jařab, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba a projekce Ivan Acher, světelná režie Jiří Kufr. Česká premiéra 4. listopadu 2011. (Psáno z reprízy 9. listopadu 2011.)


    Komentáře k článku: Komorní apokalypsa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,