Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Komická opera v Berlíně není pro legraci

    Psát o inscenacích berlínské Komické opery je vzrušující, ale pro Čecha obtížné. Za deset let, co divadlo vede Andreas Homoki (sedm let jako intendant) se tu hraje o německých a specificky berlínských událostech a problémech, které sotva můžeme z Čech plně pochopit a prožít. Berlínské publikum se však do Komické opery hrne. Homoki od nové sezony povede operu v Curychu a s Berlínem se jako režisér loučí inscenací opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.

    Co je na mně tak krásného?, zpívá Bystrouška mazlivě… Brigitte Geller v titulní roli berlínské Lišky Bystroušky FOTO MONIKA RITTESHAUS

    Do funkce šéfrežiséra se před deseti lety uvedl Smetanovou Prodanou nevěstou, inscenoval ji o pádu berlínské zdi a setkání bohatých, namyšlených Němců ze Západu s chudými hloupými příbuznými z Východu. Tenkrát ji pro odpor diváků a kritiky stáhli z repertoáru – loni už se v zásadě líbila. Pěkný příběh intendanta, který přesvědčil své diváky, že opera je živé aktuální divadlo, na které stojí za to chodit. Zhlédl jsem před Vánocemi poslední dvě zdejší premiéry, které se odehrály 2. října (Bystrouška) a 27. listopadu (Carmen).

    Liška Bystrouška pro dospělé

    Příhody lišky Bystroušky podle Homokiho nejsou pro děti! Z opery režisér vyhnal všechna zvířátka, hrají jen lidé, kteří si pro názornou demonstraci svého chování občas nasadí zvířecí hlavy: psí, liščí, jezevčí, slepičí, žabí. Veritábl, jako kdyby pocházely ze školního kabinetu. Děti vyhnal Homoki i z jeviště, Skokánka zpívá vzrostlý tenorista. Přírodu Homoki zavřel do světlíku ve středovém prostoru mezi čtyřmi prakticky identickými a stroze zařízenými interiéry na točně – ze všech do sluncem (ostrými světly) zalitého kousku přírody vedou vysoké prosklené dveře, občas tam vkročí Revírník či Bystrouška. Vizuálně vše do detailů retro maloměstské kultury 20. let a původního Těsnohlídkova kresleného seriálu o lišce Bystroušce pro Lidové noviny.

    Hraje se o Revírníkovi v současnosti i retrospektivách, čemuž napomohl nový německý překlad libreta z pera zdejšího dramaturga Wernera Hintzeho. Revírník nechytí liščí mládě, ale přivede do myslivny Bystroušku jako mladou ženu, vtělení své manželky. Co je na mně tak krásného?, zpívá Bystrouška mazlivě rovnou Revírníkovi a tulí se k němu. Je zároveň vysněnou Terynkou, o níž soupeří Kantor s Haraštou. Slepice jsou žákyně místní školy, které s nasazenými slepičími hlavami spolu s Bystrouškou útočí proti Kohoutovi = Kantorovi coby pedantickému samci, spolu také vyhánějí Jezevce = Faráře z nory = místnosti a mávají kalhotkami, které si pod sukněmi svlékly. Výuka malých lištiček je další školní scénou. Homoki rozšířil Janáčkovu paralelu lidských a zvířecích postav na další postavy i události: Zlatohřbítek je vtělením mladého Revírníka, svatba lišek je Revírníkovou svatbou před lety. Déjà-vu nazval jeden z berlínských kritiků svůj referát, jiný psal o psychoanalýze, další o posledním rozjímání člověka. To vše lze podepsat a ocenit. Jen se vytratila apoteóza koloběhu života, janáčkovské opojení přírodou a vlastně vším, co k životu patří.

    Zdá se, že Homoki se loučil dílem, jímž před půlstoletím jeden z otců současné regieopera Walter Felsenstein program Komické opery rozjížděl. Homoki však měl Janáčkovu Bystroušku v plánu již delší dobu, jen musel počkat, až uběhne lhůta od poslední produkce této opery v sousední Německé opeře – berlínský operní spolek totiž nepřipouští dublování titulů! Tam hráli Bystroušku se spoustou plyšových zvířátek, dirigoval Jiří Kout, který podle německé kritiky předčil současného Alexandera Vedernikova promyšlenou interpretací partitury, což zase musím potvrdit: Vedernikov nastudoval Janáčka pečlivě, ale jen v prvním zvukovém plánu, o významových rovinách partitury sotva co tuší. I kvůli němu nevyzněla druhá scéna v hostinci U Pásků po smrti Bystroušky náležitě tesklivě, tu první zase poškodilo, že Homoki zřejmě neumí mariáš, který Janáček do scény přímo zakomponoval. Ale možná i to podlehlo odpoetizované operní psychoanalýze.

    Carmen kouří marjánku

    Jestliže Andrease Homokiho lze označit tak trochu za režisérského introverta, jehož nejčastěji zajímají hloubkové sondy do příběhů a osudů jejich aktérů, Sebastiana Baumgartena lze považovat za režisérského extroverta, který v operních inscenacích předvádí současný svět, jeho konflikty, paradoxy, hrůzy. Bizetovu Carmen umístnil do ruin velké veřejné budovy, snad berlínského hotelu či banky, jak by vypadala po teroristickém útoku. Carmen není cikánka, ale sebejistá drzá žena, která ve rvačce svoji soupeřku podřízne před očima četníků. Místo tabákové továrny je tu kuřecí masokombinát. Když se na jevišti kouří, tak rovnou marihuana, a to skutečná, provoněla celé divadlo. Místo pašeráků komunita podivných existencí, které se ohánějí transparenty Marxe a Lenina, fetují, provozují woodoo, squatteři, teroristé, přistěhovalci, Albánci, Chorvati, muslimové. Odvrácená tvář multikulturní německé společnosti. Děti a žánrové obrázky sem zase nepatří, proto scénu výměny stráží se známým dětským sborem škrtli. Opět inscenačním úmyslům pomáhá nový překlad Wernera Hintzeho, hraje se původní verze opery s mluvenými dialogy, ale Habaneru zpívá Carmen francouzsky, zazní angličtina, chorvatština a tak. Dokonalý jevištní obraz připomíná film, nebo spíš televizní reportáže a zprávy či videoklipy z YouTube. Španělský kolorit dodává tanečnice flamenka, doprovázená na kytaru. V levém portálu plakát s Carmen v masce Smrtky. Micaela je tu Madonou v modrém, kdoví, zda je vůbec z tohoto světa. Tady neplatí láska. Nic není stabilní, vše je náhoda, nikomu nelze věřit. Vyžadovat na Carmen trvalou lásku nelze jinak než doslova za hrob: Carmen před býčí arénou přepadne Don José převlečný za invalidního žebráka (trochu jako ve filmu Šakal), pokusí se ji znásilnit, a teprve poté ji brutálně zavraždí. Don José bývá ústřední postavou opery, hledá se výklad jeho osudů a činů, tady ho jen příběh vytáhl ze spousty obdobných prapodivných existencí.

    Jak se zpívá a hraje

    Jako obvykle na vysoké úrovni, navíc každý v těchto produkcích musí být na jevišti technicky zdatný pěvec i přesný osobitý herec. I když tentokrát Brigitte Gellerová nemá na Bystroušku dost dramatický hlas a Stella Doufexis je pro Carmen příliš světlá, spíš soprán než mezzo. Jeffrey Dowd je také až moc lyrický Don José. Hvězdou je tu opakovaně basista Jens Larsen: Revírníka v souladu s režií sehrál jako životem uondaného mrzouta, trochu vzteklouna, vzpomínky mu stáří neusnadňují. V Carmen v menší postavě Zunigy vytvořil parodii četnického úředníka, který si vyskakuje na jiné, sám zbabělec. Jeho vokálnímu projevu lze sotva co vytknout, i když nad krásu zpěvu staví výraz a postavu. Zdejší sbor je spíš cosi jako company v muzikálu. Orchestru Janáček přichystal několik pastí, Carmen ovšem pod taktovkou Josepha Caballé-Domenecha nedělá hráčům potíže.

    Chceme se pohoršovat nad takovým hraním opery? Janáček vyprodaný a aplaudovaný stejně jako Carmen – co dodat?


    Komentáře k článku: Komická opera v Berlíně není pro legraci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,