Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muzikálový experiment spadlý z nebe

    Pokud se vám někdo snaží našeptat, že pražská scéna už je poněkud přesycená muzikály z hitů známých interpretů, není to muzikálový Mefisto, ale nejspíše zoufalý kritik toužící po tichu linoucím se z jukeboxového přehrávače. Svatým pravidlem podobných vehiklů z pouti je získat tvář, co má (jakžtakž) známý hlas, a roztočit kolo nostalgického sentimentu. Třpytkami se nešetří, ale vkusem o to víc. Přesně to od muzikálu Lazarus, jenž si právě odbyl českou premiéru v pražské Komedii, nečekejte. Můžete si to koneckonců dovolit, když jeho hlavním autorem je – David Bowie!

    V hlavní roli mimozemšťana Thomase Jeroma Newtona se alternují Ondřej Ruml a Igor Orozovič (na snímku) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Mastermind z rockové planety

    Zatímco v Československu sedmdesátých let i ty nejzářivější z hvězd poslušně „padaly vzhůru“, v západním světě se zjevil excentrický rockový mimozemšťan. Onen muž, který spadl na Zemi, se jmenoval David Jones. Už tehdy vytvořil svůj první avatar, říkal si Bowie. Během padesát let trvající kariéry byl jednou z nejzářivějších hvězd, ale víc než kdokoli jiný z této sféry byl neúnavným inovátorem. Nezůstával na hitparádovém povrchu, naopak. Už v raných nahrávkách měly hudba i texty nebo vizuální podoba alba pevný konceptuální tvar, podpořený výstředními příběhy, jejichž prapodivné postavy na sebe zpěvák oblékal spolu s kostýmy a neodkládal ani v soukromí. Ve svých nejlepších chvílích vybočoval ze schémat zajišťujících snadný úspěch. Hlavně v sedmdesátých letech dokázal rozpálit ohňostroj až sebedestruktivní kreativity a promyšlené teatrality. Ve své tvorbě smíchal divoký koktejl s přísadami glam rocku, pop-artu, berlínského kabaretu nebo sci-fi mytologie, ovšem ztřeštěně říznuté commedií dell’arte. Na prvních albech Bowie představil zásadní alter ega své kariéry. Vesmírné figury jako Major Tom, Thin White Duke a především Ziggy Stardust nejspíš i v těchto chvílích vysílají zprávy o něm i o nás všem mimozemským civilizacím. Naoko hraná, místy až nesnesitelně narcistní póza, ale na publikum zabrala. Bowie zkrátka patřil k těm nejexcentričtějším výhonkům západní popkultury.

    V roce 1976 si jej vybral režisér Nicolas Roeg, aby spolu natočili kultovní film The Man Who Fell to Earth (Muž, který spadl na Zemi) podle románu Waltera Trevise. V dodnes ceněné béčkové sci-fi Bowie ztělesnil postavu Thomase Jeroma Newtona, mimozemského pozorovatele lidského hemžení, v němž jeden využívá druhého a nikdo nikoho nemá příliš v lásce. Mimozemšťan se v lidské stoce, navzdory nevysychajícímu zdroji peněz i šlechetným úmyslům, rezignovaně utápí. Cesta zpět ke hvězdám je daleká. Bowiemu se tento fatalistický hrdina stal další zásadní identitou. A byla to také tato postava, jež vytvořila finální oblouk pozoruhodné kariéry, když se rozhodl pokračovat v jejím příběhu, tentokrát v muzikálu s biblickým jménem Lazarus.

    A co když je to muzikál?

    Dílo už při světové premiéře na scéně New York Theatre Workshop v prosinci 2015 vzbudilo mnoho otázek a kontroverzí. Na první pohled se zdálo, že jde jen o další showbyznysový trik v podobě bilančního souhrnu celoživotní tvorby ikonické osobnosti, skrytý za termín muzikál.

    Bowie roky neposkytoval rozhovory, alba už deset let vydával téměř tajně. Do poslední chvíle kolem sebe šířil mýty, přitom se ve finální fázi svého života vzepjal k mimořádně silným skladbám na albech Next Day a Blackstar. A obě nahrávky výrazně přispěly do hudební dramaturgie muzikálu. Bowie se ještě stihl podílet na přípravách inscenace, navštívil i slavnostní premiéru, zemřel ale, pro mnohé nečekaně, pár týdnů po uvedení Lazara, jen dva dny po vydání alba Blackstar a devětašedesátých narozeninách. Z posledních písní vyvstávaly otázky ohledně pomíjivosti lidské existence a blízkosti smrti. Téma přejal i muzikálový příběh Lazara, v němž Newton hledá, v předtuše svého pozemského konce, cestu zpět domů, ke hvězdám.

    K pochopení Bowieho záměrů musíme do rovnice o velké neznámé zadat především jména spolutvůrců off-broadwayské inscenace. Odpověď, čím vším Lazarus je a čím už není, by tak měla být trochu jasnější. Irský dramatik Enda Walsh, jeden z představitelů ostrovní coolness dramatiky, není muzikálový rutinér, i když má na svém kontě cenu Tony za muzikál Once. Rovněž belgický režisér Ivo van Hove, který se může pyšnit mnoha mezinárodně oceňovanými režiemi napříč činohrou i operou, se s muzikálem potkal jen zřídka.

    Tajné finále Bowieho životního příběhu nabízí myšlenku, že posledním experimentem, který si rockový věrozvěst požitkářsky dopřál, byl vlastní skon; smrt, tentokrát jako umělecký koncept. Smířit svá alter ega s její tichou přítomností, spatřit konec na vlastní oči, dopsat epitaf! Autoři se příběh Lazara v muzikálové formě snaží celkem okatě provést očistou skrze divadlo nové krutosti. Daří se jim to? Děj samotný by bez songů nejspíš nevystačil, zbylo by ono povrchní artové klišé, leč bez Bowieho kouzla. Právě proto zafungují písně, které vždy nejsou logicky vsazené do situace a dialogů, o to více však rezonují skrze emotivní rovinu příběhu. Je to sice zdánlivě laciná finta, kterou používají i dílka z kategorie takzvaného jukebox muzikálu, ovšem Lazarus má ve svých genech materiál, který rozhodně není matematickým součtem „best of the best“.

    Dílo lze rovněž považovat za jakési existenciální „coolness melodrama“, protože právě to se na jevišti odehrává nejvíce. Okolo mimozemského pozorovatele obíhají jako planety kolem slunce archetypální postavy z okrajů městské džungle a Newton je jejich rezignovaným součinitelem či komentátorem. Jeho monologické songy/úvahy sice nepodporují dramatickou účinnost jednání, jsou ale dost dobře pevným bodem celé struktury. Navíc se zdá, že libreto naschvál zbavuje dílo efektního povrchu zábavnosti, potlačuje prvky zbytečné revuality a tím potvrzuje aktuální antimuzikálovou tezi newyorského hudebně dramatického divadla.

    Čím je tedy Lazarus doopravdy? Jedno mírně upravené úsloví nám říká, že když něco hraje, zpívá a tančí jako muzikál, a tedy vypadá jako muzikál, tak to nejspíše muzikál bude. Podstatná je ovšem ona experimentální, a tedy i poněkud kontroverzní rovina. Někomu se může taková směsice pozdávat jako šílený eintopf, ovšem míchání vysoké a nízké kultury, balancování na hranici kýče a klišé je u popkulturních produktů (a tedy i muzikálů) jev zcela přirozený. A to i ve chvíli, kdy od nich kritici i diváci žádají vyšší mety – z tohoto úhlu by Lazarus měl být vnímán především. Fanoušci orientující se v Bowieho mnohovrstevné poetice takovou formu přijmou zřejmě bez problému. Ostatní, nebudou-li se cítit úplně zmateni a podvedeni, jsou odsouzeni k celkem zábavnému samostudiu jeho subkultury.

    Erice Stárkové v roli Dívky oproti originálu připadnou ty nejefektnější Bowieho písně FOTO PATRIK BORECKÝ

    Bowie po česku, nebo raději po anglicku?

    Prologem české premiéry se stal mimořádný večer, během něhož byl v kině Aero veřejně promítnut již zmíněný film The Man Who Fell to Earth. Inscenátoři si nejspíš uvědomili potřebu vsadit Bowieho muzikál do souvislostí a také pohotově vycítili, že český divák má v podvědomí pravděpodobně uloženo jen pár obecně známých hitů, ale konceptuálnost Bowieho estetiky raných alb tolik nevnímá. Tato znalost je ovšem k pochopení či přijetí Lazara docela užitečná.

    Režie Mariána Amslera se s nástrahami prvního českého uvedení vyrovnala, až na malé drobnosti, například ve finálové scéně, velmi obezřetně. Oproti úsporné a civilní off-broadwayské verzi se v Komedii hraje s větším patosem, s gestickou přepjatostí charakterů posunutou místy až do komiksové polohy. Jsou chvíle, kdy to inscenaci sráží zbytečně do kolen, na jeden výrazový slovník je toho už trochu moc, ale takových momentů naštěstí není mnoho.

    I ve srovnání se zahraničními inscenacemi se zdá, že výběr obsazení se výjimečně podařil. V hlavní roli se alternují Igor Orozovič a Ondřej Ruml. Prvně jmenovaného jsem viděl pouze na generální zkoušce, takže se hodnocení zdržím. Každopádně je inscenátorům možné přičíst k dobru, že alternace je to osobnostně mimořádně vyrovnaná, byť Orozovič nepůsobí fyzicky jako androgynní charakter, ale spíše jako mimozemský kyborg. Ondřej Ruml na druhé premiéře proměnil image introvertního floutka v enigmatické charisma à la Bowie. V jeho Thomasovi se až nepříjemně fyzicky odráží zraněnost a rezignovaný smutek. S citem balancuje na pomezí rockového a muzikálového zpěvu, jak v niterně bolavé titulní písni Lazarus, tak zejména v melancholicky emotivní Where Are We Now? Jediná ryze „muzikálová show“ propuká během entrée Newtonovy asistentky Elly (píseň Changes). Nina Horáková ji vykresluje jako životem vláčenou, ale stále doufající ženu, která hledá kariéru i perspektivní vztah, přestože je zřejmé, že něco takového se nemůže podařit (Always crashing in the same car). V postavě Dívky si režijní koncepce dovolila zajímavý, přitom veskrze pozitivní posun charakteru oproti originálu. Možná, či spíš zcela určitě, za to může obsazení jedinečné Eriky Stárkové. Do poslední chvíle si nejsme jisti, jestli existuje pouze v jeho představách, je symbolem života či naopak smrti. Autoři libreta dobře věděli, co dělají, a Dívce věnovali ty nejefektnější Bowieho písně. Už jen to by si asi u diváků vysloužilo ovace, ale Stárková od první chvíle (No plan) věnuje postavě přirozeně lehkou energii, až ji promění v totální dětskou radost ze šťastné budoucnosti (Life on Mars), která nakonec ovládne hlavního hrdinu a dovede ho k naději a smíření (Heroes).

    V nijak velkém prostoru divadla vznikl solidní komorní muzikál s přidanou hodnotou uměleckého experimentu, v soukromých divadlech viděného jen stěží. K dobru lze přičíst i sehranou šestičlennou kapelu a velmi dobré hudební nastudování Jana Aleše. Veškerá zpěvní čísla jsou z licenčních důvodů nezvykle v angličtině. Překládat Bowieho písně by někdo mohl pokládat za zločin. Na druhou stranu, byť mají všichni zpěváci příjemnou výslovnost, absence češtiny tu a tam může divákům znesnadňovat orientaci v situaci i přes přítomné (občas ale špatně čitelné) titulky. Sound design je navíc místy až na hranici nesnesitelnosti, zřejmě kvůli absenci kvalitní technologie, která je, marná sláva, pro muzikál naprostá nutnost. Stejně tak světelná koncepce by potřebovala více promyslet, občas přidat pár světel či příznakové svícení. Když už režie pracuje s koncepcí hudebních obrazů, musí to být poznat (a herci vidět).

    V Lazarovi se toho nakonec povedlo dost. Na některé výkony v něm by neměli zapomenout ani udělovatelé různých divadelních cen – to jen tak na okraj. Věřím, že po off-Broadwayi, Londýně a řadě německých divadel bude slušet i Praze. Zaslouží si to. Existenciální tematika muzikálu může myslím oslovit rockové fandy i hloubavě intelektualizující hipstery, kteří pak někde u sklenky či kávy mohou společně probírat poselství slavného zpěváka. Jak kdesi na sociálních sítích prohlásil zcela neznámý fanoušek v den, kdy se světem rozletěla nečekaná zpráva o zpěvákově smrti: Bowie není mrtvej, prostě jenom odletěl domů.

    Městská divadla pražská (Komedie)David Bowie a Enda Walsh: Lazarus. Režie Marián Amsler, dramaturgie Jana Slouková, překlad libreta Michal Zahálka, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Eva Jiřikovská, původní instrumentace a aranžmá Henry Hey, hudební nastudování Jan Aleš, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková. Premiéry 12. a 13. října 2019 (psáno z druhé premiéry).


    Komentáře k článku: Muzikálový experiment spadlý z nebe

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,